Voda ze skály a reptání - Ex 17

Pospolitost synů Izraele táhla z pouště Sínu od stanoviště ke stanovišti podle Hospodinova rozkazu. Utábořili se v Refídimu, ale lid neměl vodu k pití. Tu se lid dostal do sváru s Mojžíšem a naléhali: „Dejte nám vodu, chceme pít!“ Mojžíš se jich zeptal: „Proč se se mnou přete? Proč pokoušíte Hospodina?“ Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umořil žízní?“  Mojžíš úpěl k Hospodinu: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují.“ Hospodin Mojžíšovi řekl: „Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ Mojžíš to udělal před očima izraelských starších. To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin nebo není?“ Ex 17, 1 – 7

Příběhu, který jsme četli, předcházel příběh s manou, kde Izraelci reptali, že nemají co jíst. Zde reptají, že nemají co pít. My bychom v současné době možná připojili třetí díl a to reptání, že nemáme kde nakupovat nebo kam jezdit na dovolenou. Asi ale cítíme, že hlad a žízeň jsou náročnější, než lock-down.

Každopádně na první čtení je tento příběh jasný – Izraelci opět reptají. Pokud znáte příběhy Exodu, pak víte, že se nejedná zdaleka o poslední ani první reptání, že se to opakuje stále dokola. Přes to, že se mnohokrát Izraelci přesvědčili o Boží moci, stále dokola propadají malomyslnosti a pocitu zmaru. Jenže když se vžijeme do jejich situace, pak jim najednou i trochu rozumíme. Jsou na poušti a dochází jim voda. Tedy ocitají se v zoufalé situaci a začnou propadat zoufalství.  A tak se chovají tak, jako se chová mnoho lidí, kteří se ocitají v nesnadných situacích a kteří nemají oporu nebo kteří své opoře nevěří. Začínají hledat viníka a tím je Mojžíš. Zároveň podle verše 7 pochybují a kladou si otázku, zda je Pán Bůh neopustil. Lid slyšel a zažil, že Hospodin se o ně postará, ale vždy vydržel tomuto zaslíbení důvěřovat do prvního problému. A vždy dokola když přišel problém, lidé propadli nejen malověrnosti, ale až hysterii a toto nikdy nevedlo k dobrým koncům. V jejich reakcích se opakuje nekonečný zápas člověka, který je vykolejený a nedůvěřuje. Osobně zde vidím čtyři příznačné oblasti, jak se chováme, když ztrácíme důvěru v Pána Boha.

Jednak někdy až velmi rychle propadáme zoufalství a pocitům zmaru. Pokud se toto odehrává ve společenství, tak jako zde, pak se děje to, že vzniká jakýsi dominový efekt nebo davová psychóza a toto se šíří podobně rychle jako covid. Dav má strašlivou sílu a to neplatí jen na náměstích, ale i na sociálních sítích, nejen ve světě, ale i v církvi. Zpráva se šíří od úst k ústům a postupně nabírá apokalyptických rozměrů.

Druhý moment, který je zde patrný a který vidíme už v zahradě Eden je, že všichni mají jasno, kdo je viník. Je to někdo jiný, než já. První otázka zní, kdo za to může? V Edenu je to žena, kterou jsi mi dal a pak, had mě naváděl. Zde je to Mojžíš. Navíc všem jsou jasné Mojžíšovi motivy, proč je takto zradil. Mojžíš se je pokusil umořit žízní a to nejen je, ale i jejich rodiny. Pochopitelně tento jejich úsudek je zcela iracionální, hloupý, ale člověk, který se bojí, který ztrácí jistotu, který je v koutě, který propadá pocitům zmaru a hysterii, už není schopen uvažovat správně a je schopen i nehezkých věcí. Zároveň jim chybí jakákoli sebereflexe, bez které se ale není možné posunout a nahlédnout na stávající situaci.

Třetí věc – nikde nečteme ani zmínku o tom, že by se lid obrátil k Hospodinu. Jako kdyby Pán Bůh neexistoval. Krátce po této události bychom se dočetli, že si lid zhotovil zlaté tele, které nahradilo Pána Boha. Áron jim řekl: „Strhněte zlaté náušnice z uší svých žen, synů a dcer a přineste je ke mně!“ I strhal si všechen lid z uší zlaté náušnice a přinesli je k Áronovi. On je od nich vzal, připravil formu a odlil z toho sochu býčka. A oni řekli: „To je tvůj bůh, Izraeli, který tě vyvedl z egyptské země.“ Ex 32, 2 – 3 Vidíme, že nevěra, pocit zmaru, reptání mívá vzrůstající tendenci.  Ono to tak bývá, že člověk propadající  zmaru, s Pánem Bohem už příliš nepočítá, byť se k němu třeba i modlí a hledá opory všude možně. Sice Boha zná, leccos s ním zažil, ale někdy nebo často nebo občas když přijde na lámání chleba, jednáme, jako by nebyl.

Čtvrtá věc – lid velmi rychle zapomíná na to, že Pán Bůh se o ně staral. Zde vidíme stále ještě první generaci těch, které PB vyvedl z Egypta, pamatovali si zázračný přechod přes Rudé moře, zažili 10 egyptských ran, zažili padající manu z nebe. Jenže najednou jakoby mávnutím kouzelného proutku na všechno zapomínají a vidí jen beznaděj, propadají zoufalství, reptání a malověrnosti.

Pokud to shrneme, pak jsem vyjmenoval tyto čtyři oblasti. Velmi rychle vzrůstající pocit zmaru a zoufalství, který je doprovázeno davovou psychózou. Hledání viníka. Hledání řešení mimo Pána Boha. Ztráta paměti. 

Mojžíš prožívá to, co znají mnozí vedoucí. Tlak od lidí, možná i rozpaky nad tím, že na jednu stranu ho Bůh vyvolil, aby vedl lid, na stranu druhou mu to vůbec neusnadňoval. Nakonec dostane pokyn, aby si vzal hůl, skrze kterou Bůh konal některé zázračné události a skrze kterou Bůh prokazoval svoji moc a aby touto holí udeřil do skály. Mojžíš tak učiní a se skály vytryskne pramen. Na tuto událost pak navazuje Pavel, když píše: Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly‘. 1 Kor 10, 1 – 4

Pavel vidí ve skále, která se stala zdrojem vody a tedy života předobraz Krista. V byzantských velikonočních písních je skála, z níž dal Kristus Izraeli vodu, přirovnána k Ježíšovu hrobu vytesanému ve skále, z něhož vytrysklo lidu vzkříšení.

Místo, ze kterého vytryskl pramen, bylo nazváno pokušení a svár nebo některé překlady uvádějí spor. Obě dvě vlastnosti zatvrzují srdce a vedou od Pána Boha. Zároveň voda, kterou dal Bůh, jako vysvobození ukazuje na Krista. Jak toto aplikovat tak, aniž bychom se nedopustili jistého besídkového klišé, kdy na vše je jedna odpověď a tou je Pán Ježíš?

Motiv vody se bude v Bibli opakovat stále dokola. Bylo to i proto, že později, když se Izrael usadí, pak je zcela závislý na dešti, protože na rozdíl od Egypta nemá Nil, na rozdíl od Mezopotámie nemá zavlažovací systém. Největší vodní plochou je Mrtvé moře… proto Ezechiel ve svých vizích vidí chrám, z kterého vytéká voda, která dává život: Přivedl mě znovu ke vchodu do domu. A hle, zespodu prahu domu vytékala k východu voda; průčelí domu je totiž obráceno k východa voda tekla dolů zpod pravého boku domu na jižní straně oltáře. Tato voda odtéká do východního obvodu, teče dolů do Araby a vlévá se do moře. Tam, kde vtéká do moře, stávají se vody zdravými. Ez 47, 1

Proto když byl svátek stánků, tak Izraelci v poslední den zpívali slova z proroka Izaiáše: S jásotem budete čerpat vodu z pramenů spásy (Iz 12, 3). A proto Ježíš v poslední den svátku stánků řekne: jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně, kdo věří ve mě, proudy živé vody poplynou z jeho nitra (J 7, 37 – 38)

Jakoby Ježíš říkal, že fyzická žízeň propukne za chvíli zase.  Musíte najít jiný zdroj, kde uhasit žízeň a to nikoli žízeň fyzickou, ale žízeň po smyslu, po bezpečí, po jistotě, po upokojení. Pokud se vrátíme do Exodu, pak vidíme, že skutečným problémem Izraelců nebyl hlad a žízeň, jakkoli vůbec nechci bagatelizovat fyzické potřeby, které máme. Jejich největším problémem ale byla Massa a Meriba, tedy pokušení, kterému podléhali a sváry. Největším problémem Izraelců nebyl Mojžíš, ani žízeň ani Pán Bůh, ale oni sami. A to potřebovali vyléčit nejvíce a to potřebujeme vyléčit i my. Sebe sama. V Bibli jsou tři velké obrazy tryskající oživující vody. Jeden je voda ze skály, druhý u Ezechiele, kde voda teče od oltáře a třetí u Jana, kde se zdrojem stává Ježíš a nejen to, pokud se nám stane Ježíš zdrojem, staneme se životodárným zdrojem i my pro další.

Vraťme se do našeho příběhu.  Hovořil jsem o Kristu, který se stane naplněním tohoto příběhu, zdrojem živé vody vyvěrající k životu věčnému. Zároveň je zde ale i Mojžíš, který je podobně jako Kristus prostředníkem, mezi lidmi a Pánem Bohem.

V podobném duchu u Jana hovoří Ježíš i o svých následovnících, když říká, že se staneme těmi, z kterých poplynou proudy živých vod. Tedy ne proudy úzkosti, sklíčenosti, strachu, malověrnosti, ale naděje. Mojžíš se odmítne připojit davové psychóze a na Boží pokyn jde a udělá to, co po něm Pán Bůh chce. Vyzná mu svoji sklíčenost, strach, ale rozhodne se v důvěře následovat Pána Boha a tím se stane zdrojem života, skrze který Bůh působí.

Na závěr si můžeme položit otázku, zdali já pro druhé zdrojem života nebo spíše úzkosti. Zda přináším naději, nebo beznaději. Zda skrze mě druzí vidí Krista nebo spíše okolnosti, které jsou často nepříjemné a temné.  Tento příběh nás vede k tomu, abychom vydali Pánu Bohu svoje strachy, hříchy, pojmenovali je a zároveň abychom prosili o to stát se zdrojem, skrze který poplynou proudy živých vod. Moc bych to přál vám i vašemu sboru.