Běda mi... Iz 6
Iz 6, 4 – 6
4 Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem.
5 I řekl jsem: "Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů."
6 Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře,
7 dotkl se mých úst a řekl: "Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen."
ÚVOD
Když jsem byl malý, uzavřel jsem sázku a to zda se dotknu jazykem železného podvozku sání. Sázku jsem vyhrál, ale když jsem jazyk odtrhl, docela mě mrzelo, že jsem se vsadil. Následky mám do dnes. Konkrétně – veliké trhliny na jazyku. Prosím nezkoušejte to na svých mladších sourozencích… Od té doby na vlastní kůži vím, že jazyk – tedy část úst, je jedním z nejcitlivějších orgánů na lidském těle. Podobný příběh čteme v našem čtení s tím, že Izaiáš popisuje, že se jeho úst dotkl rozžhavený uhlík. To jsem naštěstí nezažil, ale dovedu si představit, že se jedná o dost bolestivou zkušenost. Proč nám to Bůh takto nechal zapsat? Proč tak barbarské metody? Proč Bůh vlastně způsobil bolest? Není krutý? Zlý? Neodporuje to tvrzení, že Bůh je láska?
Ti, co odpadli a zkušenost bolesti
Když se dívám zpět na necelých 20 let práce s mládeží, potom před mými zraky prochází mnoho lidí, kteří chodívali do sboru, mládeže, se kterými jsem dělal Houby, Atlety atd. ale jsou pryč. Nevydrželi. Nevím pochopitelně proč, ale myslím, že jedním z důvodů je, že se vlastně nikdy neobrátili. Časem zjistili, že na rozdíl od některých tak zvaných křesťanů nechtějí poskakovat na obě strany. Tedy žít světským způsobem života a zároveň ze sebe dělat křesťany. Jenže místo aby se vrátili k Bohu, aby žili „tak nějak napůl“, od něj odešli. Než být křesťanským pokrytec, hrající to na obě strany, raději budu čestným nevěřícím. Když jsem si vybavoval jejich příběhy obrácení, potom jsem si uvědomil, že jsem jen málokdy slyšel vyznání, že dotyčný prožil to, co prožil Izaiáš ve smyslu určitého uvědomění si své viny. Spíš jsem slýchával, že dotyčný v určitém okamžiku zjistil, že ho Ježíš miluje, že je jeho přítel, že mu pomohl v určité situaci atd. Jenže ono je to jinak. Aby člověk mohl prožít a přijmout milost, musí si nejdříve uvědomit, že je vinen. Jinými slovy milost nenáleží tomu, kdo si není vědom, že ji potřebuje. Pokud mu má být dlužníkovi odpuštěn dluh, potom musí vědět, že je dlužník. Myslím, že toto je v současné době a současném křesťanství zásadní problém, který generuje neobrácené křesťany.
Možná, že mnozí nás o sobě tvrdí, že jsou věřící, ale vlastně nikdy neprožili pokání, usvědčení PB z hříchu. Nikdy neprožili to, co Izaiáš vyjádřil slovy „běda mi“. Na začátku jsem zmiňoval zkušenost bolesti. Před tím, než se Izaiáš setkal s Bohem, než poznal Boha jako toho, kdo ho vysílá, prožije dvojí bolest z tohoto setkání. Konkrétně z toho, že bez Boha je ztracen a poté přímo z Boha.
Dvojí bolest
Pojďme se na tuto dvojí bolest podívat. První je ztracenost. Ano, bez Boha jsme skutečně ztraceni. Ztracený člověk není ten, kdo nikam nejde, ale kdo jde špatným směrem. V tomto týdne jsem se jel projet na kole – na jednu hodinu. Vzal jsem si asi půl litru vody. Nakonec z toho bylo asi 60 Km – bez jídla a skoro bez vody, část terénem. Důvod? Ztratil jsem se. Důvodem Izaiášovi ztracenosti je hřích, který nás odděluje od Boha ale i od věčného života s Bohem. Nechci zpochybňovat vaše obrácení, ale položte si otázku, zda jste skutečně prožili usvědčení z hříchů, vědomí ztracenosti bez Boha. Zda to, že se stále motáte dokola v určitých hříchách, že jakoby bloudíte životem, že vlastně ani nežijete jako křesťané – tedy Kristovci, následovníci JK nemá důvod v tom, že jste se vlastně obrátili jen napůl, pokud vůbec. Člověk může hledat naplnění ve vzdělání, ve vztazích, v tom, že si pěstuje svoji image, v majetku, v životní pohodě, v cestování, ale bez Boha je toto všechno jen bloudění, míjení se cílem. Slovy kazatele – marnost nad marnost. Cosi, co v konečném důsledku člověka nenaplní.
Existuje z tohoto kruhu cesta ven? Existuje, ale chci dát výstrahu. Souvisí s druhou bolestí – s bolestí se setkání s Bohem. Setkání s Bohem není jako první rande. Liší se tím, že často bolí. Tak jako bolelo Izaiáše. Pokud pozorně čtete evangelia, potom JK hodně často varuje před tím, stát se jeho učedníkem. Slovo člen církve v NZ není, křesťan ano, a to v souvislosti s utrpením, slovo věřící je v NZ sedmkrát. Mnohem častěji se setkáte se slovem učedník. Proč JK varuje? Proč takto odrazuje? Proč nám říká, abychom si spočítali náklady? Proč nevolí reklamní metody typu když mi budete věřit, bude vám hej? Budete prožívat pokoj, lásku, úspěch atd. Protože následovat JK skutečně něco stojí. Věřit ve smyslu souhlasu nestojí nic a vlastně to ani není víra v pravém slova smyslu. Je to jen jakýsi názor, jenže správné názory člověka nespasí. Ježíš nehledá „věřiče“, ale následovníky nebo učedníky. Nehledá ty, kteří křesťanství zařadí do dalšího seznamu svých nezávazných hobby, které praktikuji tehdy, když se mi chce a když mám zrovna náladu. Chce celého člověka – se vším.
Takže jaká je ona cesta? Proč někdy bolí?
Hřích jako dluh
Abychom se dostali od někudy někam, musíme něco překonat. Pokud se chceme dostat k Bohu, musíme překonat hřích. To co nás odděluje od Boha je hřích. Jenže hřích není pouze to, že děláme něco, co bychom dělat neměli, nebo naopak – neděláme co máme. Jedná se i o to, že máme vůči Bohu dluh. Představte si, že někomu dlužíte hodně peněz. Navíc žijete v zemi, kde za určitou výši dluhu platí trest smrti. Místo abyste se tuto zapeklitou situaci pokoušeli s dotyčným vyřešit, raději se mu snažíte vyhnout. Jednoho dne jdete po ulici a najednou proti vám kráčí člověk, kterému dlužíte. Vedle něj jde policejní eskorta. Je vám jasné proč – protože se rozhodl vás najít a potrestat. Vy víte, že dluh nemůžete splatit a že zákony hovoří jasnou řečí. Pochopitelně jedna z prvních reakcí je strach a děs. Přesně toto prožil Izaiáš, to je onen druhý druh bolesti – moje dluhy vůči Bohu jsou nesplatitelné. Bůh má plné právo mě zničit. Je konec… Má-li být dluh odejmut nelze to udělat tak, že se z toho začnu vylhávat stylem, že vlastně žádný dluh nemám, že jsem v pohodě. Je psáno všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. My svoje dluhy řešit nemusíme, ale řeší je náš věřitel – tedy Bůh. Problém nelze vyřešit ani snahou dluh splatit – je příliš vysoký. Jediná cesta jak dluh vyřešit je jít za věřitelem, přiznat, že mám zásadní problém a zároveň že si z tohoto problému nepomůžu sám. Jak víte, v našem životě je oním věřitelem sám Bůh. Jednou z jeho charakteristik je spravedlnost. Tedy i když nás miluje nemůže jinak, než nás za náš hřích a dluh potrestat. Jinak by popřel svoji spravedlnost. Někdy hovoříme o Bohu, který je láska a proto vlastně na dluh nekouká jaksi automaticky jej promine. Jenže takový Bůh neexistuje. Bůh, který jaksi automaticky odpouští protože je láska a kterému vlastně ani nic jiného než odpustit nezbývá, není Bůh, který je popisován v Bibli.
Hřích jako nemoc
Můžeme si celý problém ukázat ještě jinak – a to na nemoci. Nedávno mi našli něco na ledvinách a nabídli operaci. Jenže před rokem a půl jsem jednu operaci prodělal a proto se další bojím. Hlavně bolesti. Bylo mi ale řečeno – je to prevence. Nemusíš, ale pokud si to nenecháš udělat, potom tě nemoc jednou dostihne. Pak to bude skutečný problém. Nakonec jsem si řekl – raději to teď vydržím, než čekat. Hřích není jen dluh, ale smrtelná nemoc. A nemoc se často nedá odstranit jinak, než lékařským zákrokem, který není příjemný. Opět – stejně jako s dluhem to dlouho nemusíme řešit, jenže důsledkům neutečeme. Člověk může žít jako by Bůh nebyl, ale ono se to projeví a to jak na zemi, tak i poté, až budeme stát před Bohem a kdy uslyšíme „jděte ode mne pryč, neznám vás“.
Bůh jako projekce a pověra
Možná si říkáte, že na vás dštím pekelnou síru. Není tomu tak, tento text je napsán v Bibli. Někdy prezentujeme Boha jako jakéhosi servilního staříka, který je hluchý a slepý k tomu když si děláme co chceme, ale který disponuje hodně penězi a proto nám zabezpečí co chceme. Je to podobné, jako když mi někdo popsal vztah se svým tátou slovy: „Moc svýho fotra nemusím, ale má prachy, takže s ním občas vyjít musím.“ V našem „vztahu“ k Bohu to vypadá tak, že když někdo onemocní, organizujeme modlitební řetězce, když nás něco bolí, začneme se usilovně modlit, když se nedostaneme na vytouženou školu, modlíme se, aby to příště vyšlo. Jinak řečeno – když nám teče do bot, tak k němu voláme. Málokdy ale organizujeme motlitby za svoje město, modlitební řetězce, které mají především děkovat a ne prosit. Jenže tohle je spíše pověra než skutečná víra. Nechci říkat nemodleme se, když je nám zle, chci povědět, že Bůh není ten, kdo mávne rukou nad tím, když si děláme co chceme a žijeme jako kdyby nebyl. Bůh není senilní bohatý děda, který disponuje velikým bohatstvím, které rozdává svým rozmazleným vnukům se slovy hlavně když se mají dobře. Nad čím Bůh určitě nemávne rukou jsou naše hříchy, které nás od něj oddělují. Za ně nás potrestá, protože nemůže jinak. Protože je spravedlivý.
Boží chirurgie
V okamžiku, kdy si svoji ztracenost před Bohem uvědomí Izaiáš, přilétá Boží posel a na ústa přikládá uhlík. Pokud se chceme setkat s Bohem, potom se Bůh bude dotýkat skutečně citlivých míst naší osobnosti. Naší pýchy, machrování, nevyřešených vztahů, pomluv, sexuální nečistoty, různých kompromisů, naší minulosti, přítomnosti i budoucnosti, našich úspěchů i neúspěchů atd. A to bolí. Sice chceme věřit, ale nechceme aby nám Bůh mluvil do života. Jenže to znamená nevěřit. Tím není řečeno, že poté co uvěříme, se staneme bezhříšnými, ale že vědomě vpouštíme Boha do nejtemnějších zákoutí své duše.
Všimněte si, že uhlík byl vzat s oltáře – tedy z místa, kde se obětovalo, kde umírala zvířata za lidské hříchy. Zároveň z místa, které před 2000 lety přestalo mít smysl, protože byl obětován na našem místě Kristus. Protože Bůh za naše dluhy a naše hříchy potrestal PJ.
Zásadní změna začíná v momentě, kdy Izaiáš vyznává, že je ztracen a že potřebuje pomoc. Zároveň v okamžiku, kdy je to Bůh, kdo podává pomocnou ruku a kdo po Izáiášově vyznání říká – tvá vina je odňata. Kdybychom to přenesli do dnešních dní, kdy je to PB, kdo posílá PJK. Najednou Izaiáš získává novou perspektivu – už to není Bůh, který trestá a který zabíjí, ale Bůh, který miluje, ne proto že je sentimentální ale proto, že nás vidí skrze Kristovu oběť, protože nám odpustil. A na tom vlastně v životě záleží nejvíc – poznat PJK. Poznat ho osobně v každé situaci života – jak když jsme nahoře tak když jsme dole, v bolesti i ve štěstí, v životě i ve smrti. Zároveň ho poznat jako toho, kdo mění můj život.