Eliáš a dno života

Královská 19:1 Achab oznámil Jezábele vše, co udělal Elijáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. 2 Jezábel poslala k Elijášovi posla se slovy: "Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi!" 3 Když to Elijáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Přišel do Beer-šeby v Judsku a tam zanechal svého mládence. 4 Sám šel den cesty pouští, až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním; přál si umřít. Řekl: "Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové." 5 Pak pod tím keřem ulehl a usnul. Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň a jez!" 6 Vzhlédl, a hle, v hlavách podpopelný chléb, pečený na žhavých kamenech, a láhev vody. Pojedl, napil se a opět ulehl. 7 Hospodinův anděl se ho však dotkl podruhé a řekl: "Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu!" 8 Vstal, pojedl, napil se a šel v síle onoho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorébu. 9 Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: "Co tu chceš, Elijáši?" 10 Odpověděl: "Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili." 11 Hospodin řekl: "Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem." A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. 12 Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. 13 Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: "Co tu chceš, Elijáši?" 14 Odpověděl: "Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili."

15 Hospodin mu řekl: "Jdi, vrať se svou cestou k damašské poušti. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem. 16 Jehúa, syna Nimšího, pomažeš za krále nad Izraelem a Elíšu, syna Šáfatova z Ábel-mechóly, pomažeš za proroka místo sebe.

Přečetl jsem pouze 19 kapitolu, ale za domácí úkol byste si mohli přečíst i 18 kapitolu, kde Eliáš pobíjí Bálovi proroky.

Pokud v 18. kapitole vidíme Eliáše na pódiu, tedy tváří v tvář Bálovým prorokům, v kapitole 19. vidíme Eliáše pod pódiem.  18. kapitola ukazuje Eliáše nasazeného ve službě, horlícího za Boží věci, vidíme Eliáše vítězícího. V 19. kapitole je před námi jiný člověk – člověk plný pochyb, pocitu osamělosti, nedoceněnosti, člověk prchající před lidmi, člověk bojící se o svůj život, navíc člověk propadlý rezignaci, který dokonce prosí „Hospodine vezmi si můj život“. Skoro jako kdyby v kapitolách 18 a 19 nebyl jeden, ale dva lidé. Jenže v podobných stavech se čas od času nachází každý z nás a v souvislosti s instalací podobné stavy prožívá každý kazatel či vikář.

Pokud se podíváte, co předcházelo tomuto stavu vyprahlosti, potom to bylo nejen vítězství na Karmelu, ale i zázračné nasycení v Sareptě a vzkříšení syna vdovy, která se o Eliáše starala. Jenže po duchovním vrcholu přichází stav naprosté vyprahlosti a pocitu zmaru. Eliáš pochopitelně znal Hospodina, věděl o něm víc než kdokoli jiný, měl s ním ohromné zkušenosti, možná bychom řekli, že měl téměř přímou linku do nebe, nicméně ani zkušenosti, ani znalosti v této chvíli nepomáhají.

Položme si otázku, co předcházelo tomuto stavu totální vyčerpanosti:

1. Obrovská fyzická zátěž.

18. kapitola – Eliáš vybudoval oltář, vymezil kolem oltáře prostor, narovnal dříví, rozsekal býka, položil ho na dříví a nakonec běží před Achabem z Karmelu do Jizreelu.

2. Vidíme, že zápasu na Karmelu předcházelo i určité organizační resp. duševní vypětí. Čteme, jak Eliáš dává rozkazy, vzývejte, vyberte, volejte, přistupte, naplňte, dělejte, pochytejte, vidíme Eliášův souboj s Baalovými proroky. Kdo něco vedete a organizujete, pak jistě víte, že se nejedná o nic snadného.

3. Vidíme ale i další rozměr Eliášova zápasu, kterým je rozměr duchovní, kdy Eliáš hovoří s Hospodinem a v jeho síle nakonec vítězí nad Baalovými proroky. Eliáš vstupuje i do boje duchovního, který je také často vyčerpávající a vůbec při něm nemusí platit slova jedné písně, kde se zpívá, že nejkrásnější chvíle jsou na kolenou. Ano, může být, zároveň to ale může být pěkná dřina a boj.

Kapitola 18 nám ukazuje Eliáše v akci a třeba říci, že Eliáš obstál po všech stránkách. Vidíme před sebou téměř dokonalou symbiózu modlitebníka, organizátora a pracovníka. Prostě vynikající adept na kazatele. Ve stejný okamžik je třeba dodat, že toto je obraz číslo jedna – obraz Eliáše na pódiu. Je to obraz, podle kterého hodnotíme sebe a druhé. Obraz vyplněných pracovních výkazů, rostoucího sboru, výkonnosti, splněných úkolů a pocitu, že zvládám život. Absolutně toto nechci podceňovat, říkat, že na těchto viditelných věcech nezáleží. Na konci prvního dějství ale vidíme Eliáše jako hrdinu.

Je třeba ale jít do dějství druhého, k Eliášovi pod pódiem. Eliáš odchází do Beer-šeby. V Izraeli bylo pořekadlo od Danu do Beer-šeby. Tím se vymezovala země zaslíbená. Co bylo jižně od Beer-šeby, už nepatřilo do Izraele, byla to jen poušť. Znamená to, že Eliáš utíká pryč do zcela pustých míst, z dosahu moci Jezábel. Snad se zalekne jejích výhružek. Vv. 19, 4 najednou nevidíme Karmel, ale keř, kolem Eliáše nejsou lidé, ale Eliáš je sám, najednou nevidíme Eliáše organizujícího, konajícího ale sedícího a skleslého. Navíc vidíme jakoby změnu myšlení. Na Karmelu 450 Baalových proroků prosí Baale – boha dešťů aby seslal déšť, a nic se neděje, Eliáš se jim veřejně vysmívá. Vv. 2 se naštve Jezábel, která řekne „ať bohové udělají, co chtějí, zítra přijdeš o život.“ Jinak řečeno „už mě ty vaše religionistické hrátky nebaví, beru to do rukou a nechám tě zlikvidovat. Včera jsi předstíral, že jsi nějaké bohy zlikvidoval, ale nezlikvidoval si nic, a já s jejich pomocí zlikviduji tebe.

Eliáš, který stál tváří v tvář Baalovým prorokům, byl v ohrožení života, zvítězil, se po této výhružce sesype.

Někdy hovoříme o rozpolcenosti v tom smyslu, že napovrch, na kazatelně vypadáme zbožně, ale v soukromí, v práci moc zbožní nejsme. Jenže Eliáš se nedopouští nějakého hříchu, prostě najednou nemůže dál. Myslím, že tento stav zná každý z nás. Nejednou pod pódiem, kde nás nikdo nevidí, přichází pochybnosti, únava, pocit nedoceněnosti, osamělosti. Kolem nás jsou lidé, kteří od nás očekávají pomoc, radu, jenže my sami bychom ji potřebovali.

Několik principů, které si lze z této situace vzít

 – Po nasazení, vypětí přichází dno. Snad i proto se mnozí bojí podvědomě vysadit, protože se bojí onoho dna. Tento princip je dobře známý u sportovců, když skonči kariéru, matek, když děti odejdou z domova a už je jakoby nepotřebují, u lidí, kteří jdou do důchodu ale vlastně každého, kdo se soustředí na nějaký výkon, splní ho a najednou přichází dno. U kazatelů to může být neděle večer, příchod ze staršovstva, vysazení po dlouhodobém vypětí…

- Při nasazení pomalu vysychají určité vnitřní zdroje, na základě kterých bychom to či ono měli dělat. Po několika letech se může stát, že aniž si to uvědomíme, jedeme naprázdno. Během nasazení máme pocit, že to poslední, na co máme čas, je obnovovat nějaké vnitřní zdroje.

- Během nasazení, snahy, zaměření na jistý úkol – nejen v práci ale i ve snaze vychovat děti, někomu pomoci, něco změnit, postupně ztrácíme určitý nadhled popř. schopnost vidět věci z Boží perspektivy. Všechno šlape, funguje, někdy nefunguje, nicméně nás naplňuje pocit zaneprázdněnosti, důležitost a snad i nepostradatelnosti. Až najednou přijde stop stav.

- Během nasazení většinou plníme nějakou roli – rodič, kazatel, zaměstnanec, učitel a nevím co ještě. Za tuto roli se můžeme docela snadno schovat. Lidé nás mohou obdivovat jako dobrého pracovníka, rodiče, intelektuála atd. – tedy na základě naší role. Jenže uvnitř může a často je něco jiného.

Zřejmě něco z popsaného se Eliášovi stalo a poslední kapkou, byla výhružka, že přijde o život. To, co by normálně ustál, najednou je nad jeho síly. Projděme si některými Eliášovými pocity – možná se v nich uvidíme.

Strach, útěk od lidí, rezignace, touha umřít, pocit vlastní nehodnosti, pocit že jsem na to všechno sám, únava, pochybnost, nechuť pokračovat ve své práci. Takto vypadá Eliáš pod pódiem. Je mnoho lidí, kteří podobnými pocity prošli, ale v podstatě si je nikdy nepřipustili. Jedno řešení je totiž opět se vrhnout do činnosti, nebo pracovat na tom, v čem jsem dobrý, protože tam vlastně Pána Boha příliš nepotřebuji. Jiná možnost je popisovaným údolím projít, a nabrat novou sílu. Pojďme se podívat na cestu Eliášovi obnovy.

1. Velmi neduchovní – vyspi se, napij se a najez se. Prostě to co potřebuješ, je si odpočinou, re-kreovat ve smyslu nového nabrání sil. Myslím, že toto je pro mnohé problém. Jeden extrém je nikdy neodpočívat, druhý se flákat. Jedná se o umění odpočívat, obnovit síly, vysadit, obnovit síly. Problém v tom, že mnoho negativních stavů má původ v dlouhodobé přetíženosti a neschopnosti vysadit. Být přetížený je dnes „in“, ale je to ďábelská metoda jak lidi uštvat.

2. Eliáš je sám, pryč od lidí, v jeskyni – v podstatě všichni velcí lidé v dějinách hovořili o disciplíně samoty. D. Bonhoefer napsal: Kdo nedokáže být sám se sebou, stává se nepřítelem společenství. Zároveň Eliáš jde na Choréb, tedy místo, kde se odehrál nejdůležitější moment izraelských dějin, protože právě zde Hospodin dal Mojžíšovi desatero. Jedná se tedy o horu smlouvy. Možná je veden na toto významné místo i proto, aby s ním Bůh obnovil smlouvu, možná i my ve chvílích krizí si potřebujeme znovu připomenout Boží věrnost, zavzpomínat, podívat se zpět, ne stále kupředu.

3. Co tu chceš Eliáši? Jak se může vševědoucí Bůh takto ptát? Přece Bůh dobře věděl, proč je Eliáš v jeskyni, proč je tam, kde je… Bůh chce od Eliáše, aby vypověděl jak na tom je. Eliáš začne Hospodinu vysvětlovat, hovoří o svém pocitu, že zbývá už jen on sám, že lidé okolo něj nejsou tak věrní jako on. Později se ukáže, že nemá pravdu, to co ale vidíme jako důležité, je, že Eliáš otevřeně hovoří o svém zápase, že před Bohem pojmenovává svoji bolest, svůj strach a nejistotu a to i když jeho strachy nejsou zcela objektivní. I toto je modlitba. I proto, že Eliáš řekne Hospodinu jak na tom je, může mu Hospodin ukázat realitu – tedy že to Eliáš vidí špatně, protože stále jsou na živu ti, kdo jsou věrní.

4. Hospodin nemluví skrze zemětřesení, vichr a oheň. Někteří Izraelci si pravděpodobně mysleli, že Bůh stejně jako okolní národy je přítomen v těchto jevech. Podobnými způsoby se mimochodem projevoval Baal, který mj. byl bohem hromů a blesků. Proto je zde jasné odmítnutí těchto živlů ve slovech Hospodin v těchto živlech nebyl, není tam, kde by ho jiní čekali. Nakonec Eliáš slyší tichý hlas, zavine si tvář. Boží hlas nakonec přichází nikoli zvnějšku, ale zevnitř, z nitra. Duch svatý, s námi nemusí cloumat a jeho poselství není třeba měřit podle síly vjemů. Mnohokrát k nám hovoří tiše, skrze naše srdce a svědomí. Problém je, že jej v hlasitosti svého okolí můžeme snadno přeslechnout.

5. V 15 verši čteme, chci, abys pomazal tři muže Elišu, Vazadla a Jehúa – pokud budete číst následující kapitoly, zjistíte, že tito tři muži dokončili každou úlohu, kterou Bůh Eliášovi dal. Nakonec zde nebylo nic nedodělaného. Eliáš mohl najít své nástupce a předat jim svůj úkol. Myslím, že zde důležitý princip. Ve službě a v životě obecně jsou dvě možnosti. Buď budeme vytvářet pocit nepostradatelnosti, ale skončíme bez nástupce a z naší služby nebude žádné trvalé ovoce. Jiná možnost ke své službě zveme další a postupně jim předáváme naše pověření. V podstatě poté co Eliáš propadá pocitům nenahraditelnosti, mu Bůh ukazuje na další pokračovatele. Cílem služby totiž není si na zemi vybudovat pomník ale to, co od Boha dostáváme, předat dál.

Po mnoha letech přišel na tento svět jiný Eliáš. I on v Boží moci a síle porazil satanovu moc nikoli na Karmelu, ale na Golgotě, na rozdíl od Eliáše ale definitivně, i on zakusil výhružky smrtí, i on zakusil samotu, úzkost a dokonce osamělost nejen od lidí, ale díky naším hříchům i od svého nebeského otce. Stejně jako Eliáš i on připraví další učedníky, aby pokračovali v jeho díle a to ve slovech jděte ke všem národům, křtěte a učte je, aby zachovávali moje přikázání. A nakonec toto pověření se přenáší až k nám.

A tak bych vám přál, abyste dokázali v moci PJK projít i chvílemi, kdy jste sami, kdy vás nikdo nevidí, kdy vám vysychají vnitřní zdroje. I to je součást života služebníka, dobrá zpráva je, že z ní existuje východisko…