Bůh pomsty - Žalm 79
Žalm pro Asafa. Bože, vtrhly pronárody do dědictví tvého, tvůj svatý chrám poskvrnily, Jeruzalém obrátily v hromady sutin! Mrtvoly tvých služebníků daly za potravu nebeskému ptactvu, těla tobě věrných zemské zvěři. Prolévaly jejich krev okolo Jeruzaléma jak vodu, a nebyl, kdo by je pohřbil. Tupení svých sousedů jsme vystaveni, svému okolí jsme pro smích, pro pošklebky. Dlouho ještě, Hospodine? Chceš se pořád hněvat? Bude tvoje rozhorlení planout jako oheň? Vylej svoje rozhořčení na pronárody, jež neznají se k tobě, na království, která nevzývají tvoje jméno; vždyť pozřely Jákoba a zpustošily jeho nivy. Nepřipomínej nám staré nepravosti, pospěš nám vstříc se svým slitováním, jsme naprosto vyčerpáni. Bože, naše spáso, pomoz nám pro slávu svého jména, vysvoboď nás, zprosť nás hříchů pro své jméno! Proč by měly pronárody říkat: "Kde je ten jejich Bůh?" Kéž by pronárody poznaly před naším zrakem pomstu za prolitou krev tvých služebníků. Kéž k tobě pronikne sténání vězňů! Mocnou paží svou zachovej syny smrti! Našim sousedům vrať sedminásobně do klína potupu, jíž potupili tebe, Panovníku. My, tvůj lid - ovce, jež paseš, budeme ti navěky, po všechna pokolení, vzdávat chválu a vyprávět o tvých chvályhodných činech. Ž 79, 1 – 13
Podobné texty se nečtou dobře, především texty, které se dovolávají pomsty. Představte si, že budete Boha prosit, aby vašim sousedům sedminásobně vrátil potupu, aby na ně vylil svoje rozhořčení… jinými slovy, že se budete modlit za to, aby se Bůh někomu pomstil. Na první pohled takto text vypadá, ale při podrobnějším čtení zjistíme, že je to trochu jinak. Někteří tento rozpor vyřešili tak, že navrhli, aby se z Bible vyhodil Starý zákon, nebo alespoň některé jeho pasáže a to z důvodu, že se zde Bůh jeví jako krutý a že je zde spousta projevů židovského nacionalismu, šovinismu, nenávisti a dalších postojů, jichž je třeba se zříci jako proti biblických. SZ zde a na některých jiných místech spíše připomíná některé pasáže z Koránu než laskavého Ježíše a jeho učení o milosti. Pokud je někdo vzýván takto pomstychtivě, jak je tomu v této pasáži, pak se nejedná o modlitbu, ale o vzývání jakéhosi démona pomsty, o jakési pozůstatky starých kmenových náboženství, což do Bible nepatří. Jenže tento žalm v Bibli je, a my jsme postaveni před otázku nejen co s ním, ale jak tento text aplikovat do našich životů.
K tomuto i dalším textům můžeme přistupovat tak, že se jedná především o lidské motivy. Pak platí jednoduchá rovnice, že někdo nám ublížil a proto je třeba se pomstít. Tento princip vidíme dnes a denně kolem sebe. Problém je, že pomstou se spravedlnost nezjedná. Pomsta rozpoutává další pomstu a toto platí donekonečna nebo do doby, kdy jeden zničí druhého. Tedy pomsta není řešení. Řešením je řetězec pomsta zastavit. Text lze ale číst i tak, že se jedná o text Bohem inspirovaný, který se používal při bohoslužbách – což tak je, protože je text určen pro Azafa, což byl vedoucí chrámových chval. Obraz, který vidíme, je úsilím po obnově narušeného Božího řádu, který Bůh vtiskl svému stvoření. Cokoli tomuto řádu odporuje je třeba obnovit nebo přemoci. Co se tedy narušilo?
Vidíme zde dvě narušené oblasti. Hned na začátku žalmu čteme o tom, že Bůh potrestal Izrael prostřednictvím pohanů. Proč je Izrael ve stavu, který žalmista popisuje? Kvůli svojí nevěře. Jeruzalém je v troskách, ale proč? Protože se chrám stal náhražkou Hospodina, protože na chrám začal Izrael spoléhat více než na Hospodina. Chrám, tak jako bohoslužba, cokoli co zde děláme, nám má pouze zprostředkovávat vztah s Bohem, nikoli nahrazovat. Jenže odvěké pokušení je, uctívat stvoření místo Stvořitele, uctívat předmět, věc, místo toho, na koho předmět odkazuje. Proto Hospodin nechá chrám prostřednictvím pohanů zbořit. Druhá oblast potom je, že pohané, kteří se stali nástrojem Božího hněvu, si ve své pomstě začali libovat. Nebo ještě jinak – čteme o lidech, kteří si libují v hněvu a to je vždy neblahé a zlé. Tedy viníci jsou na obou stranách. Vinen je Izrael, vinní jsou i jeho nepřátelé. Je zde Izrael, který se svojí svévolí odvrátil od Hospodina, jsou zde pohané, kteří si libují v pomstě. Co s tím? A ještě další otázka – je zde popisován Bůh Bible? Tedy Bůh laskavý, milující, slitovávající se? Může se Bůh na někoho hněvat? Nebo ještě konkrétněji – může se hněvat i na nás, v tom duchu, jak je to popsáno v Bibli? Tedy je to, co se děje důsledkem toho, co provedl Izrael… nebo nám Bůh křivdí? Ještě konkrétněji – je bolest, kterou prožíváme vyjádřením Božího hněvu? Bylo by chybou hledat odpověď jen v tomto textu. Nemáme jen jeden Žalm, ale žalmy a Bibli. Pokud bychom vycházeli z jen tohoto textu, pak bychom Bibli používali spíše jako knihu aforismů, které si podle potřeby skládáme dohromady. Jinými slovy nejde hledat vždy příčinnost mezi trápením a Božím hněvem. Tedy jsi nemocný? Pak je jen otázka, za jaký konkrétní hřích tě Bůh trestá. Zároveň ale je pravdou, že naše neposlušnost může mít za důsledek Boží trest: Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.' Žd 12, 6
Asi nikdo nepochybuje, že jsme se v okamžiku obrácení stali Božími dětmi. Jenže jak čteme v tomto žalmu, s tím, že jsem se stal dítětem, přichází i výchova a do výchovy patří i trest. Když se řekne trest, pak se nám někdy vybaví rodič či vychovatel ovládaný emocemi a nešťastné dítě. Jenže trest, tak jak jej používá Hebrejština, souvisí spíše než s emocemi se žárlivostí v tom smyslu, že Hospodin střeží ty, které chrání. Za jeho hněvem se skrývá i slitování, protože díky trestu si uvědomujeme, že něco děláme špatně a vede nás to k nápravě. Neodvážil bych se nikdy u druhého hledat přímou spojitost mezi nemocí, rodinnou situací, různými problémy a Božím hněvem a trestem. Tedy vyslovit něco ve smyslu „to máš za to“. To asi musí posoudit každý sám u sebe.
Zároveň zaposlouchejme se do známých slov Komenského: Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! Komenský podobně jako žalmista klade rovnici mezi Božími soudy a lidskými hříchy. Když se podíváme na Žalm, potom tuto spojitost vyslovit lze. Izrael moc dobře věděl, že se vzdálil od Hospodina, věděl, že jednal svévolně, jako kdyby Bůh neexistoval a že v důsledku jeho nedůvěry došlo v rozvrácení chrámu a následnému odvlečení do otroctví a dalším problémům. Myslím, že i toto je princip, který lze vidět kolem nás. Co konkrétně mám na mysli? Bůh nás trestá někdy i tak, že nás ponechá napospas naši špatným rozhodnutím nebo nás nechá nést důsledky našich špatných rozhodnutí. Je zvláštní, že dětem mnohokrát říkáme to a to nedělej, jinak si nabiješ, ublížíš a sami žijeme tak, jako by následky neexistovaly. Žalmista ale nakonec dojde k závěru, jsou to naše nepravosti, nevymlouvám se, ale prosím, pomoz. Jeho pokání ústí do prosby o pomoc, nikoli o obviňování PB. Jak jsem říkal, nevím, nakolik je naše trápení důsledkem Božího hněvu a jeho výchovy. Toto musí každý hledat sám u sebe. Zároveň ale je pravda, že mnohé problémy jsou důsledkem našich vin a chyb a že někdy chceme na Bohu, aby fungoval jako ten, kdo za nás vylíže naše nesmyslné rozhodnutí a z toho plynoucí chování. Je to jako kdybych se napil vodky a modlitbou na rtech sedl do auta a tím, ať se mi netočí hlava. Nebo jako kdybych se cpal sladkým s prosbou, ať mi nenaroste břicho, nebo nekomunikoval s manželem s „upřímnou modlitbou“, ať nám to v komunikaci nevázne.
Jenže pak je zde další problematičtější pasáž a to prosba za to, aby se Bůh pomstil. Jde o to, že Žalmista cítí to, co každý normální člověk. Tedy pocit křivdy a zároveň znechucení nad těmi, kdo páchají zlo. Na tom není nic divného, tyto pocity cítí všichni, včetně křesťanů. Nikdo z nás se neraduje, když vidí zlo a přestupky druhých, když dokonce vidí, že těm, kdo takto činí, se daří dobře. Bible nás navíc ani neučí, abychom toto potlačovali. Jenže je zde háček. Prosba směřuje k tomu, aby nápravu zjednal Hospodin, protože jemu patří trest a soud. Když čteme „našim protivníkům vrať sedminásobně do klína potupu“, pak je zde ale pokračování – potupu, kterou potupili tebe. Tedy nikoli nás, ale tebe. Všimněme si, že celý Žalm je mnohem více o tom, že Žalmistovi vadí, že trpí Boží věc. Sedmeronásobná odplata ale má ještě jeden význam. Souvisí s obnovou. Znamená to, nejen Bože odplať, ale Bože obnov. Klasická pomsta a nenávist nic neobnovuje, ale jen ničí až do naprostého zničení. Zde ale cílem není zničení, ale obnova Božího díla.
Chtěl bych ukázat ještě na jeden aspekt tohoto žalmu. Jedná se o velmi osobní výpověď, velmi osobní vyznání, které nic nepřikrášluje, nic nezakrývá. Dokonce je tak trochu na hraně a těm, kdo žalm vykládají, dělá potíže, protože ne všechny výpovědi zapadají do našich kategorií, jak by měl jednat věřící člověk. Dokonce právě tyto pasáže některé vedli k úvahám je z Bible vyhodit. Přesto tyto pasáže v Bibli jsou a je jich tam až překvapivě mnoho. Co si z toho odnést? To, že je správné, když člověk předstupuje před Boha upřímně. Zároveň ale upřímnost není cílem. V upřímnosti můžete dělat mnoho nesmyslů a nesmysl zůstane nesmyslem, i kdybyste ho mysleli sebeupřímněji. Dvě a dvě není pět, i když to myslíte upřímně. Pomluva je pomluvou, i když jí míníte upřímně atd. Tedy nad upřímností je pravda. Žalmista upřímně vyznává, že je unavený, zmatený, smutný, dohaduje se s Bohem, zároveň vyznává, že jeho národ, jehož je on součástí, zhřešil a že se obává o osud Božího díla. Je nejen upřímný, ale hledá pravdivé odpovědi na to, proč se dostal tak, kam se dostal. Tedy nejde jen o to vykřičet se Bohu, ale i slyšet jeho hlas, jeho vhled to situace. Až pak přijde náprava. Dalším momentem je, že i před svízel situace žalm končí úžasným vyznáním, které trochu připomíná heidelberský katechismus, který říká: „mým jediným potěšením je, že nejsem sám svůj, ale že patřím svému Spasiteli“. Zde žalmista píše, „ať se na tvém lidu ukáže tvoje chvála a sláva“. Tento Žalm byl původně nasán jako chvála – pro představitele chval v Izraeli, pro Asafa. Takže závěrečný refrén, neb spíše jakési graduale, vyvrcholení je, ať jsme ti ke chvále a k slávě, ať je na nás, i v tomto pokřiveném světě vidět, že ty jsi Bohem. Toto bych přát nám i našemu sboru a všem nám.