Gen 46, 1-4 Neboj se sestoupit do Egypta, eros a thanothos

Izrael se vydal na cestu se vším, co měl. Když přišel do Beer-šeby, obětoval Bohu svého otce Izáka oběti. I řekl Bůh Izraelovi v nočních viděních: "Jákobe! Jákobe!" A on odvětil: "Tu jsem." Bůh pravil: "Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velikým národem. Já sestoupím do Egypta s tebou a já tě také určitě vyvedu. Josef ti vlastní rukou zatlačí oči." Gen 46, 1 - 4

Josef šel a oznámil faraónovi: "Můj otec a moji bratři se svým bravem a skotem i se vším, co mají, přišli ze země kenaanské. Jsou tu v zemi Gošenu." Potom vzal ze svých bratrů pět mužů a postavil je před faraóna. Farao se jeho bratrů otázal: "Jaké je vaše zaměstnání?" Oni mu odvětili: "Tvoji otroci jsou pastýři ovcí stejně jako naši otcové." A řekli faraónovi: "Přišli jsme, abychom v této zemi pobývali jako hosté, poněvadž pro ovce tvých otroků nebyla žádná pastva; na kenaanskou zemi těžce dolehl hlad. Dej svolení, ať tvoji otroci mohou sídlit v zemi Gošenu." Farao řekl Josefovi: "Tvůj otec a tvoji bratři přišli přece k tobě. Egyptská země je před tebou. Usídli tedy otce a bratry v nejlepší části země. Ať sídlí v zemi Gošenu. Máš-li za to, že jsou mezi nimi schopní muži, ustanov je správci nad mými stády." Gen 47, 1 - 6

Podíváme-li se do dějin Božího lidu, pak Izrael vždy tvořil jen „bezmocnou menšinu“. Když se podíváte na mapu, pak asi nebylo horší místo na světě, kde by mohl existovat malý stát nebo národ. Procházíme-li dějiny starověku, pak se nám vybavují jména jako Mezopotámie, Asýrie, Egypt, Babylón, Persie a další. Všechny tyto říše se nalézaly někde mezi středozemním a rudým mořem a řekami Eufratem a Tigridem. Tedy zhruba na území dnešního Egypta, Sýrie, Libanonu, Iráku, Iránu, Izraele, Saudské Arábie. Jednalo o tzv. kotel národů, ale i středisko kultury, zároveň ale i kotel, kde neustále probíhaly války kdo s koho, kde jedna země a říše požírala druhou. Někde mezi těmito boji o světovládu se nachází zpočátku jen kočovný kmen ctitelů neviditelného Boha – což je samo o sobě neobvyklé, protože všechny okolní národy svoje bohy tesaly a tedy je viděly, navíc k tomu uctívaly další viditelné bohy v podobě slunce, hvězd a měsíce. K tomu se tento národ liší tím, že jejich Bůh je údajně „Bůh celého světa“, nikoli Bohem lokálním. Uctívat lokální bohy je naopak v jeho očích považováno za hřích. Už jen tato víra v jediného Boha – Hospodina, předurčuje jeho ctitele k tomu, že kamkoli přijdou, budou mít problémy a budou se svojí vírou narážet. A to se nezměnilo dodnes… A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno. Lk 21,17 Proto by pro ně bylo nejlepší, kdyby svoje náboženství mohli praktikovat někde na pustém ostrově. Jenže PB je posílá přímo do srdce tehdejšího světa. V době, o které čteme, je posílá do Egypta. O co se jednalo? Proč do Egypta?

„Starověký Egypt byla několik set kilometrů dlouhá a asi 10 až 20 km široká oáza po obou březích řeky Nilu. Když opadly letní záplavy, při nichž hladina řeky stoupala asi o 5 až 7 m, byla zavlažená a pohnojená půda neobyčejně úrodná. Proto se starým Egypťanům a jejich říši podařil jeden z prvních "hospodářských zázraků" v dějinách: vznikla země, kde bylo vždycky co jíst.“ (J. Sokol, Čtení z Bible)

V době, o které čteme v našem textu, dopadá na Jákobovu rodinu hladomor. Proto jsou nuceni sestoupit do Egypta, kde je obilí. Pro zopakování jen tolik, že v té době je ministrem hospodářství v Egyptě Josef, který tam byl kdysi prodán svými bratry do otroctví, kde se ale vyšvihl na vysoký státní post. Josef se dá svým bratrům poznat, usmíří se s nimi a nakonec zve je i svého otce, aby v době hladomoru přišli za ním. Ti tak učiní, ale jak čteme, Jákob se bojí. Proč? Přece on a jeho synové budou zabezpečeni do konce života? Nehrozí jim žádná genocida ani násilí.

Co je tedy vlastně Egypt, do kterého má Izrael sestoupit? Jak jsem již říkal, Egypt je svým způ­so­bem šťast­ná ze­mě, pro­to­že ji ne­ohro­žu­je ani hlad. Všech­no úze­mí, kte­ré za­pla­ví ži­vo­to­dár­ný Nil, ro­dí té­měř bez lid­ské ná­ma­hy. Ne­ní tře­ba če­kat úz­kost­li­vě na déšť – jako třeba v Izraeli. Navíc má Egypt i při­ro­ze­né hra­ni­ce, poušť a mo­ře, kte­ré jej od­dě­lu­jí od ostat­ní­ho svě­ta, chrá­ní před ne­přá­te­li a za­ru­ču­jí mu tak po­měr­ně ne­ru­še­ný vý­voj po té­měř tři ti­sí­ci­le­tí. Pro­to sí­la, kte­rou jin­de li­dé spo­tře­bo­va­li buď v bo­ji s drs­nou pří­ro­dou, ne­bo s ne­přá­te­li, mů­že být ob­rá­ce­na k pro­spě­chu ze­mě sa­mé. A tak je ži­vot Egypťa­na – ve srov­ná­ní s ji­ný­mi oblast­mi ži­vot ra­dost­ný, protože ho ne­ohro­žu­je ani hlad, ani ne­přá­te­lé. Dnes bychom řekli, že je to skoro jako šťastný život mnoha občanů EU, USA a pár dalších zemí. Ano, vždy zde bude stres, úzkost, pocit nedostatku, bolest, ale v zásadě je zde dobře. Jenže – a to je zásadní problém Egypta ale i nás, je zde zásadní jeden nepřítel, se kterým si rady nevíme, a to je smrt. Už když se farao narodil, stavěl si pyramidu, tedy hrobku. Kdosi toto nazval, že ce­lé egypt­ské ná­bo­žen­ství a v šir­ším smys­lu ce­lá egyptská kul­tu­ra je vlast­ně je­den ve­li­ký po­kus vze­přít se smr­ti. Známé pyramidy, které byly jakési svor­ní­ky kos­mu, od­kud prýš­tí my­tické sí­ly ži­vo­ta do ce­lé ze­mě. Kaž­dá py­ra­mi­da je mo­de­lem pra­pa­horku z nějž pak po­vstá­va­jí bo­zi, kos­mos a na­ko­nec i li­dé. Když se pak kaž­dého jit­ra prv­ní slu­neč­ní pa­prs­ky do­tkly py­ra­mi­dy, je­jíž vr­chol byl ze zá­ři­vé­ho élektro­nu (sli­ti­na zla­ta a stříb­ra) a stě­ny oblo­že­ny bí­lým ka­me­nem, opa­ko­va­lo se zde myste­rium my­tické kosmo­go­nie a z py­ra­mi­dy se roz­lé­va­la ži­vot­ní sí­la do ze­mě. Mrt­vý král, zto­tožně­ný s bo­hem ob­no­vu­jí­cí­ho se ži­vo­ta Usi­rem, je ulo­žen do nit­ra to­hoto pra­pa­horku ja­ko zr­no, zdán­li­vě mrt­vé, a pře­ce skrý­va­jí­cí v so­bě sí­ly no­vé­ho ži­vo­ta. Mrt­ví jsou v Egyp­tě moc­něj­ší než­li ži­ví, smrt se opi­su­je poetic­kou frá­zí „krás­ný osud na­stal“ a mrt­vým se dá­vá s se­bou zvlášt­ní prů­vod­ce do zá­hro­bí – slav­ná egypt­ská Kni­ha mrt­vých, přes­ně­ji „Kni­ha zá­ře“ či kni­ha o vy­chá­ze­ní na svět­lo. Tak se ži­vot a smrt mí­sí a pro strach ze smr­ti se obo­jí mě­ní v ilu­zi ži­vo­ta.  (Jan Heller, Člověk, Pastýř stvoření)

Mnoho rituálů bylo spojeno se smrtí. Na tomto pozadí je nápadné, jak málo se oproti Egyptu SZ věnuje záhrobí, tedy popisu toho, co bude po smrti. Člověk jde ke Stvořiteli. Tečka, nic víc. Žádná magie, nic. V tomto týdnu jsem byl běhat a nejednou se odkudsi v prokopském údolí vynořil malý Vašek Matějka. Sice nepochybuji o jeho samostatnosti, ale ve dvou letech se procházet po prokopáku mi přijde poněkud předčasné. Proto jsem se pokusil navázat rozhovor a ptám se ho, zda mě poznává a co tu dělá. Ani na jednou otázku jsem nedostal odpověď, zato mi bylo sděleno „táta“. O pár metrů dál byli rodiče a to Vaškovi stačilo. Kazateli co tady řešíš? Proč odpovídat na otázka proč, kde, co? Je tady!  Stejně to měli Izraelci se smrtí – Hospodin ví, co dělá, proto si žádné stavby dělat nepotřebujeme a dokonce ani příliš spekulovat, jak to bude vypadat. Je tam „táta“. A tak na jednu stranu vidíme šťastnou zemi, na stranu druhou zemi zápasící ze smrtí a snažící se smrti vzepřít.

Ale je zde ještě jedna oblast - náboženství Egypta se točilo kolem plodivých sil – jak přimět Nil a následně zemi, aby plodila. I proto bylo mnoho náboženských rituálů Egypta spojeno se sexualitou, protože Egypťané věřili, že uvolnění plodivých sil na zemi uvolní plodivé síly v nebi. Proto je v knihách Mojžíšových mnoho regulí na ochranu sexuality resp. vyhrazení sexuality do určitých kolejí. Sex je Boží dar, ale není to náboženství.

Když se podíváme, čím je naše doba posedlá nyní, když se díváte na zprávy, reklamy, různá sdělení, pak se mi zdá, že se jedná především o dvě oblasti – sex a smrt (eros a thanatos). Oproti Egyptu se změnily kulisy, ale stále vidíme fascinaci sexualitou a to často v nejrůznějších bizarních podobách a fascinace násilím a smrtí. 

Když Jákob slyší, neboj se sestoupit do Egypta, pak to není, jak bychom si na první čtení mysleli proto, že je Egypťané pobijí nebo zotročí. Toto Jákobovi a jeho synům aktuálně nehrozilo, protože jejich bratr byl na významném státním postu a nakonec je přijal sám farao, ale kvůli duchovnímu klimatu, které je mělo obklopovat a v kterém nebyl problém, se rozplynout a ztratit víru v Hospodina.  Toho se má Jákob bát. A toho se máme bát i my.

PB nám skrze Josefa ukazuje několik věcí – neboj se, sestup mezi ně a požehnám ti.

PJK se později modlí za své učedníky slovy: Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. J 17, 15 – 18

Někdy si říkám, o co snadněji by se žilo mým dětem, kdyby byli vy škole obklopeni jen věřícími kamarády, kdyby to ve škole vypadalo jako v Robinsonu, nebo kdyby většina našich politiků byla věřících, nebo kdyby producenti filmů a režiséři byli křesťané. Jenže naše situace připomíná a připomínat bude situaci Izraelců v tom smyslu, že je nás méně než většinové společnosti a bude to společnost, která bude určovat normy. Tlak nemusí nutně být v násilné podobě, ale i v jiných formách – třeba v hodnotách. Bůh nám do této situace říká, neboj se. Čekali bychom nějaký dovětek, něco ve smyslu ochráním tě, aby se tě nikdo nedotkl, abys byl imunní vůči hodnotám a tlakům kolem sebe – nic takového, jen jedna malá zmínka, budu s tebou. Neřeknu ti dopředu přesně, jak to bude vypadat, ale budu s tebou. To je můj byznys. I od tebe něco očekávám – i když je vás méně, neboj se. Jakmile se totiž člověk bojí a jakmile se strach stává motorem jeho jednání, toto ho odtahuje od Pána Boha. Aby sbor, církev rostla, nesmí se nechat ovládat strachem. Stejně tak abychom rostli my, nesmíme se nechat ovládat strachem. Strach znamená více si klást otázku „a co na to druzí“ než „co na to PB“. Někdy si člověk myslí, že strach by ho neovládal, kdyby odstranil jeho příčiny. To ano, ale přijdou jiné příčiny. Důvod nakonec nejsou příčiny, ale my sami a naše důvěra v Hospodina. Zároveň nás Hospodin posílá právě doprostřed života, abychom osvědčili svoji důvěru v něj.

Je zde ještě jeden moment, který snadno přeskočíme - "Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velikým národem. Já sestoupím do Egypta s tebou a já tě také určitě vyvedu. Josef ti vlastní rukou zatlačí oči."

V naší individualistické společnosti a často i církvi, kdy naše hlavní otázka je co mi to dává, Hospodin hovoří o Bohu jeho otců (otců Jákoba) a o tom, že jednou z Izraele (dříve Jákoba) vzejde velký národ – ale to už on zde přece nebude. Zde je obraz božího lidu, tedy těch, kdo nás předešli, těch, kdo jsou starší, ale i těch, kdo nám – slovy tohoto textu, jednou zatlačí oči. Nedávno mi psala jedna dívka, že odešla do jiného společenství, než je tento sbor, společenství, které je mladší. Není problém odejít jinam, 13ka není nejlepší církev, ale zdravá církev jsou všechny generace. Právě všechny generace, kráčející pohromadě jsou oním společenstvím, které se podpírá a které nejen jde, ale které se nebojí. Protože mám nejen PB, ale i druhé, kolem sebe.

Na konci je ohromné zaslíbení – rozmnožím tě. Ve SZ toto lze číst jak doslova, tak jako obraz požehnání. Ano, děti jsou starost, ale i požehnáním. Zároveň ale platí i to, že se máme množit i duchovně, že je Boží vůle, aby mezi námi vyrůstali nové duchovní děti, noví lidé, kteří i díky našemu svědectví budou vyznávat, že se jim JK stal pánem. A zde opět platí – nebojte se. Tak jako se mnozí z vás nebojíte rodičovství a já se za svůj počet dětí, který jsem přivedl na svět, skoro stydím, nebojte se ani duchovního rodičovství – tedy hovořit o Ježíši a vést další křesťany ke zralosti v Kristu.

Tedy nebojte se, i když jste uprostřed Egypta, svých zaměstnání, škol, zápasů. Jsem s vámi a nejste sami, jste součástí dalších souputníků.