O rozhodování - kniha Daniel
Jedna z věcí, se kterou jsme konfrontování každý den a vlastně celý život je rozhodování. Na jednu stranu se někdy rozhodujeme neradi, protože něco zvolit, znamená zároveň říci něčemu ne, na stranu druhou nás správná rozhodnutí, posouvají dopředu.
Pak je zde ještě jeden aspekt. Obyčejně to, pro co se rozhodneme nyní, přinese důsledky až jednou a někdy až za dlouhou dobu. Rozhodnutí, která jsme dělali ve dvaceti, ovlivňují naše životy ve třiceti, to jak jsme se chovali ke svým dětem, se projeví za několik let, to, jak jsme se chovali ke svému tělu, se projeví až jednou, to, jak jsme hospodařili s penězi, se obyčejně projeví až později, některá slova, která jsme vypustili z úst, mají následky i mnoho měsíců či let poté, co jsme je vyslovili atd. Žel často nebo někdy se stává, že některé důsledky svých rozhodnutí nevrátíme a jediné co můžeme konstatovat, je to, co jsem se nikdy nenaučil říci anglicky – kdybych byl býval věděl… jenže čas nelze vrátit. Nicméně mezi příčinou a následkem bývá prodleva. Mezi první cigaretou a rakovinou plic uplyne mnoho let s tím, že někdy jsme mohli předpokládat, jaké důsledky naše chování přinesou, někdy nikoli.
Abychom se vyhnuli nedobrým důsledkům, potřebujeme mít okolo sebe moudré lidi, kteří nám poradí. Třeba dodat, že těchto lidí dnes máme mnoho. Dokonce čím je svět komplikovanější, tím více jich je. Máme skvělé doktory, poradce, terapeuty, dokonce i kouče na lecjaké oblasti života, máme kazatele, výchovné poradce. Jinými slovy naše životy by dnes v porovnání s minulostí měli být mnohem lepší, protože nemusíme díky mnoha rádcům kupit tolik chyb. Máme přece skvělé informace! Jenže když vidíme realitu kolek sebe a někdy i ve vlastních životech, někde je zřejmě problém. Lidé se rozvádějí, tloustnou, jsou na sebe zlý, mají problémy s nemocemi, za které si někdy mohou sami, mají finanční problémy. Kde je problém, když ne v dobrých informacích?
Problém je v tom, že k tomu, abych se správně rozhodl, abych si vybral správnou cestu, se potřebuji podřídit. Sebelepší informace bez ochoty se podřídit, je k ničemu. Náš problém je v tom, že si myslíme, že stačí správná informace. Jenže informace dnes většinou problémem není. Problém je naše touha po nezávislosti a z toho plynoucí nechuť se podřídit. Jinými slovy skutečně dělat něco začít dělat jinak a připustit, že jdu špatným směrem. Naším největším problémem je pak podřídit se tomu, který ví, kam každá cesta našeho života vede, který ví, co je pro nás nejlepší. Podřídit se Pánu Bohu.
Pojďme se nyní podívat na jednu postavu v Bibli, na Šalamouna. Šalamoun byl dosazen na trůn po úspěšném kralování Davida, když mu bylo 20 let. Měl před sebou složitý úkol pokračovat v odkazu svého otce, dále pak měl postavit chrám. Šalamoun byl dost moudrý na to, aby věděl, že dost moudrý není. Proto pronáší následující prosbu: Nyní můj Bože, jsi za krále ustanovil namísto mého otce Davida, svého služebníka, a já jsem zcela mladý muž, neumím si počínat vladařsky. Tvůj služebník je uprostřed lidu, jejž jsi vyvolil, lidu četného, tak četného, že ho nelze spočíst ani sečíst. Dej svému služebníkovi srdce plné rozvážnosti, aby vládl tvému lidu, aby rozlišoval mezi dobrem a zlem, neboť kdo by mohl vládnout tvému lidu, jenž je tak velký?“ 1 Král 3, 7 – 9 Bůh je potěšen Šalamounovou prosbou a dává mu ještě víc, než Šalamoun žádá: Očím Pána se zalíbilo, že Šalomoun vznesl tuto žádost; a Bůh mu řekl: „Protože jsi žádal o toto a nežádal sis pro sebe ani dlouhý život, ani bohatství, ani život svých nepřátel, nýbrž sis pro sebe vyžádal schopnost rozvážného rozlišování, hle, udělám, co jsi řekl: dávám ti moudré a rozumné srdce, jaké neměl nikdo před tebou a jaké nebude mít nikdo po tobě. A dokonce i to, oč jsi nežádal, ti dávám také: bohatství a slávu jako nikomu z králů. 1 Král 3, 11 – 13
Šalamoun dostává moudrost od Boha, která se pak odráží např. v knize Přísloví, Kazatel, v Žalmech. Má všechny informace, které člověk jeho světa mohl mít a navíc je díky své moudrosti dokáže spojovat dohromady. Jenže moudrost spojená s informacemi nejsou garantem správného života a správných rozhodnutí. Proto později Šalamoun napíše toto vyznání či radu: Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Př 3, 5
Tedy nespoléhej na svoje srdce, ale celým srdcem na Boha. Proč ne na svoje srdce? Protože jinde čteme, že lidské srdce je nejúskočnější ze všeho. Slovo spoléhat je zde spojeno s myšlenkou ležet před někým bezmocně na tváři. Tedy být zranitelný, bezmocný, vydaný napospas. Důvěřovat pak doslova znamená nechat se něčím podepřít. Když tato dvě slova spojíte, pak máte obraz bezmocného člověka, který je někým podpírán. Šalamoun zde vyjadřuje, že nezávisle na tom, co víš, jaké máš informace, nepoddávej se iluzi, že jsi dost starý, zkušený, moudrý, chytrý, vzdělaný, opatrný, obklopený odborníky, abys nemusel celou svojí bytostí, srdcem spoléhat na Pána Boha. Zároveň platí, že nejlepší cesta začíná podřízením se. Jedna modlitba to vyjadřuje takto: Pane, spoléhám na tebe. Ne na své zkušenosti, vhled, vzdělání. Pokud to, co dělám, půjde proti tomu, co je v Písmu, co mi ukážeš, chci se polehnout na tvoje zjevení, jít po tvé cestě. Když moje emoce budou v konfliktu s tvými zákony, chci následovat tvoje zákony a nařízení. Toto se snadněji vyslovuje, než dělá, ale z dlouhodobého hlediska je to lepší cesta pro život.
Ke zmíněným dvěma výzvám Šalamoun přidal i třetí: Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky. Př 3, 6. Zde není napsáno na většině svých cest, ale na všech svých cestách. Tedy nikoli jen v neděli, když dělám nějakou službu v církvi, když se modlím, ale na všech cestách života. Tedy nelze odtrhnout tzv. běžný život od duchovního života. Obojí je propojeno. Základem tohoto textu jsou slova o poznání Hospodina. Důsledkem tohoto poznání je, že Bůh napřímí naše cesty, které mají tendenci se různě pokřivovat. Na první čtení to vypadá, že Hospodin napřímí cesty, které si Šalamoun sám vybere, které si sami vybereme. Jenže tento text ukazuje, že Bůh nám ukáže, která cesta je pro nás nejlepší a protože mu důvěřujeme a rádi po této cestě půjdeme. Ještě se ale vraťme ke slovu poznání. Nejen v NZ, ale i ve SZ Bůh touží po vztahu s člověkem a toto popisuje mnoha obrazy jako ženich, milenec, pastýř, tatínek, matka atd. Jedná se o stejný princip jako v rodině, kdy sice chceme, aby nás děti poslouchali, ale zároveň chceme, abychom se měli rádi. Tedy ono poznání Božích cest neplyne z nějakého přesného návodu jak Boha přimět, aby promluvil, ale ze vztahu s ním. Platí, že čím více se s někým znáte, čím jste si blíže, tím více víte, jaká je jeho vůle a jeho myšlení. V kontextu našeho textu pak platí, že Bůh nám ukáže cestu a protože ho známe, chceme se jeho vůli podřídit, protože bez podřízení se jsou informace nebo pokud použijeme příměr s cestou, správné směrovky, k ničemu.
Doposud nám Šalamoun sloužil jako skvělý příklad, jenže jeho život má pokračování. Bůh vyslyšel Šalamouna, dal mu nejen moudrost, ale i bohatství a velmi rozšířil jeho říši. Zároveň ale s růstem bohatství a území rostlo nebezpečí útoku od okolních národů. Jedním z nich pak byl Egypt. Šalamoun to řeší takto: Šalomoun se spříznil s faraónem, králem egyptským. Pojal faraónovu dceru za ženu a uvedl ji do Města Davidova, kde pobývala, dokud nedokončil stavbu svého domu a domu Hospodinova a hradeb kolem Jeruzaléma. Lid však obětoval na posvátných návrších, neboť dům pro Hospodinovo jméno nebyl ještě v oněch dnech zbudován. 1 Král 3, 1 – 2 Uzavírá strategický sňatek s dcerou faraona. Když Bůh ustavil Izrael, pak zakázal, aby si Izraelci brali ženy z okolních národů a to platilo i pro krále. U králů to platilo ještě víc, protože co dělají ti, kdo vedou, dělají i další lidé. Známe přísloví, ryba smrdí od hlavy. Jenž Šalamoun dělá to, co dělali všichni panovníci okolo něj. Skrze sňatky posiluje svůj vliv. Z hlediska politiky udělal skvělé rozhodnutí. Z hlediska Božího udělal krok vedle. Místo aby spoléhal na Hospodina, spolehnul se na svoji moudrost a na politické svazky. Z krátkodobého hlediska se mu to vyplatilo. Z dlouhodobého hlediska tím rozvrátil Izrael. Je to podobné jako naše rozhodnutí, které z krátkodobého hlediska nepochybně zafungují, jenže se jimi vydáváme na delší cestu. Malá lež, částečná nevěra, malý podvod, odkládání některých rozhodnutí… problém byl v tom, že jakmile se Šalamoun spříznil s Egyptem, nepřátelé Egypta byli i jeho nepřátelé a proto se musel proti nim nějak zajistit. A jak to udělat? Tak, že bude pokračovat v nastoupené cestě: Král Šalomoun si zamiloval mnoho žen cizinek, faraónovu dceru, Moábky, Amónky, Edómky, Sidóňanky a Chetejky, z těch pronárodů, o nichž Hospodin Izraelcům řekl: „Nebudete vcházet k nim a oni nebudou vcházet k vám. Jistě by naklonili vaše srdce ke svým bohům.“ Šalomoun k nim přilnul velkou láskou. 1 Král 11, 1 – 2 Konečný důsledek těchto jeho rozhodnutí je popsán takto: Když nadešel Šalomounovi čas stáří, jeho ženy odklonily jeho srdce k jiným bohům, takže jeho srdce nebylo cele při Hospodinu, jeho Bohu, jako bylo srdce jeho otce Davida. To, že Šalamoun nadřadil vztahy s okolními králi a jejich dcerami za vztah s Hospodinem nakonec vedlo k tomu, že přišel o to nejdůležitější, co měl. O vztah s Hospodinem. Jeho snaha zajistit si království na této zemi za každou cenu, snaha pojistit se proti nepřátelům, pojistit se proti nečekaným událostem vedla k tomu, že důvěřoval své moudrosti více než Pánu Bohu.
Co si z tohoto příběhu vzít. Abychom se správně rozhodovali, potřebujeme více než jen selský rozum, dobré informace nebo znát náležité okolnosti. To jistě také, ale potřebujeme Pána Boha. Potřebujeme se učit žít v postoji závislosti a spoléhání se na něj. Potřebujeme ho poznávat uprostřed všech svých cest a nejen to, potřebujeme se učit podřízenosti. Tedy nejen něco vědět, ale i se Božími nařízeními a radami řídit. Otázka je, jak takový člověk, jako Šalamoun, mohl takto uletět. Jednak to ukazuje, že nikdo není nezranitelný, že každý je náchylný k hříchu. Ale stále je zde otázka, co se stalo se Šalamounem? Proč sešel. Možná to zapříčinila pýcha. Šalamounovi se prostě dařilo, byl moudrý, chytrý, krásný, bohatý, nezávislý a každý to věděl. Možná to zapříčinil strach. Prostě se obával okolních národů, které měli na jeho bohatství zálusk. Věděl, jak dopadali říše před ním. Možná to byl chtíč. Žen vystřídal mnoho a mnoho. Možná kombinace těchto tří vlastností, možná ještě něco dalšího. Každá s nich má potenciál zničit moudrost, schopnost a ochotu rozlišovat dobro od zla a porozumění.
Hluboko v našich srdcích totiž věříme, že jsme dost chytří na to, abychom se sami rozhodli, že sami víme, co je správné. A i když to nevíme, pak se nám nechce podřídit se vůli našeho nebeského Otce. Asi víme, že to s námi myslí dobře, ale něco měnit se nám nechce. Nebo se nám nechce ho pouštět do každého zákoutí našeho života. V krátkodobé perspektivě to většinou funguje, stejně jako když dojdeme na rozcestí a špatná od dobré cesty se moc neliší a obě vedou stejným směrem. Jenže časem zjistím, že jsem úplně mimo… nakonec i Šalamoun během svého života o království nepřišel, jenže později se ukázalo, že svými kompromisy království definitivně rozdělil.
Závěr: Každá cesta má cíl. Směr, nikoli záměr, určuje, kam dojdu. Nasměrování od Pána Boha začíná podřízeností. Informace nestačí. Porozumění nestačí. Potřebujeme Pána Boha. Proto jsme pozváni k tomu, abychom mu důvěřovali celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhali, poznávali ho na všech svých cestách a on sám pak napřímí naše stezky.
Ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. 1 Kor 1, 23 – 24. Čteme o moudrosti, kterou je Kristus, o moudrosti, která byla zjevena nejen Šalamounovi, ale i nám. Tedy je poznatelná a to skrze Ježíše. Na rozdíl od Šalamouna, kterého bohatství a moc zničili, se Kristus dobrovolně ponížil a stal se jedním z nás, aby se nechal nakonec zničit, ukřižovat. Důvodem pak bylo, aby nás vykoupil z hříchu, ale též aby bylo uskutečnitelné nebo možné poznání Boha jako otce a Ježíš jako našeho průvodce, který nám ukazuje cestu a směr a činí možným, abychom nalézali správnou cestu. AMEN
Na závěr tři otázky k přemýšlení:
Proč – pokud vůbec – odmítám dovolit Bohu přístup ke všem oblastem svého života?
Čeho se bojím, že by se stalo, kdybych do některé ze svých 13komnat pustil Pána Boha?
V které oblasti naopak vidím Boží působení a posun?