Úvod > Starý zákon - vybrané texty > Jákobův zápas a hledání sebe sama

Jákobův zápas a hledání sebe sama

Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu. Potom se Jákob rozhlédl a vidí, že přichází Ezau a s ním čtyři sta mužů. I rozdělil zvlášť děti Lejiny a Rácheliny a obou otrokyň. Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu. Sám se ubíral před nimi a sedmkrát se poklonil až k zemi, než k svému bratrovi přistoupil. Ezau se k němu rozběhl a objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho; oba zaplakali. Pak se Ezau rozhlédl a spatřil ženy a děti. Tázal se: „Koho to máš s sebou?“ Jákob odvětil: „To jsou děti, jimiž Bůh milostivě obdaroval tvého otroka.“ Mezitím přistoupily otrokyně se svými dětmi a poklonily se. Pak přistoupila i Lea a její děti a poklonily se. Naposled přistoupil Josef a Ráchel a poklonili se. Ezau se otázal: „K čemu je celý ten tábor, s kterým jsem se setkal?“ Odvětil: „Abych získal přízeň svého pána.“ Ezau řekl: „Mám dost, bratře. Ponech si, co máš.“ Ale Jákob naléhal: „Jestliže jsem získal tvoji přízeň, přijmi prosím ode mne ten dar, vždyť smím vidět tvou tvář, a to je jako bych viděl tvář Boží. Tak přívětivě jsi mě přijal! Přijmi prosím z mého požehnání, co jsem ti přinesl, neboť Bůh se nade mnou smiloval a mám všeho dost.“ Tak ho nutil, až Ezau přijal. A navrhl: „Vydejme se na cestu, půjdu s tebou. Gn 32, 25 – 33, 33, 1 – 12

Možná jste někdy zažili nespokojenost plynoucí z toho, že druzí něco mají a vy nikoli. Nejednalo se přímo o závist, ale o neurčitý pocit, že kdybych byl, uměl, měl co ten druhý, život by byl lepší… A právě i o tomto zápase je příběh, nad kterým budeme společně přemýšlet.

Jedná se o jeden z nejdramatičtějších příběhů Bible. Před 22 lety od popisované události Jákob lstí připravil Ezaua o požehnání a od té doby se stal psancem, který prchá před pomstou svého bratra. Nakonec po mnoha peripetiích a zápletkách dojde ke dvěma klíčovým zlomům. Jednak těsně před setkáním s Ezauem, Jákob, který se celý život vyhýbá konfrontaci, podstoupí celonoční boj, který od základů změní jeho identitu. Díky tomuto zápasu dostane nové jméno – Izrael, které znamená, zápasí Bůh. Druhým zlomem je Jákobovo setkání s Ezauem. Jákob se tohoto setkání z pochopitelných důvodů velmi obával. Jednak neměl čisté svědomí a pak Ezau se proti němu vypravil se 400 vojáky, což nevěštilo nic dobrého.

Vždy jsem tuto část Jákobova života četl a slyšel vyprávět tak, že se logicky bál bratra, který kdysi přísahal, že ho zabije. Na tomto pozadí dává smysl, že během setkání pětkrát nazve Ezaua svým pánem, dvakrát se označí za bratrova otroka a sedmkrát se pokloní až k zemi. Dočítáme se tedy o sedminásobném pokoření tělesném a sedminásobném pokoření verbálním. Asi není třeba vysvětlovat symbolický význam čísla sedm...

Prvním vysvětlením je, že se Jákob prostě bál a nic jiného mu nezbývalo. Lepší je být pokořený, ale živý. Jenže… jenže dává toto velmi hluboké pokoření smysl po předchozím souboji, který Jákob vyhrál? Přece dostal nové jméno. Proč? Doslova čteme: Neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls. Toto ho mělo ujistit, že přežije i další konflikt, že se nepotřebuje ponižovat nejen před Ezauem, ale před nikým. Neměl Jákob spíše projevit sebedůvěru, kterou si po svém knížecím zápase zasloužil spíše než podobné ponížené projevy?

Podívejme se podrobněji na setkání bratrů. Jákob se nejen ponižuje, ale dává Ezauovi i dary. Skrze obojí mu vlastně odevzdává bohatství a moc. O co vlastně jde… když Jákob převlečený za Ezaua získal otcovo požehnání, slyšel tato slova: Dej ti Bůh z rosy nebes a ze žírnosti země, i hojnost obilí a moštu. Ať ti slouží lidská pokolení, ať se ti klanějí národy. Budeš panovat nad svými bratry a synové tvé matky se ti budou klanět. Kdo prokleje tebe, bude proklet, kdo žehnat bude tobě, sám bude požehnán.“ Gn 27, 28 – 29 Toto požehnání, které měl dostat starší Ezau, znamená prosperitu, která je spojená s bohatstvím a mocí. Bible se těchto věcí neštítí, neglorifikuje chudobu, protože ví, že s bohatstvím a mocí přichází i zodpovědnost. Jenže toto požehnání nebylo určeno pro Jákoba. Těsně před tím, než odešel nebo spíše uprchl z otcovského domu, slyšel požehnání, které bylo určeno pro něj: Kéž ti Bůh všemohoucí požehná, rozplodí tě a rozmnoží. Bude z tebe společenství lidských pokolení. Kéž ti dá požehnání Abrahamovo, tobě i tvému potomstvu, abys obdržel zemi, v níž jsi hostem a kterou Bůh dal Abrahamovi.“ Gn 28, 3 – 4 Toto požehnání je jiné než to, co bylo určeno Ezauovi. Týká se dětí, země a hlavně navazuje na požehnání, které bylo určeno Abrahamovi. Jákob se stává pokračovatelem smlouvy. Tím co provedl, když lstí připravil o požehnání Ezaua, se tohoto požehnání zřekl, ale jak víme, nakonec ho Pán Bůh doběhl.

Když pozorujeme Jákobův život, tak alespoň na jeho počátku chtěl být někým jiným, chtěl být Ezauem. Důvodem bylo, že Ezau byl tím, kým Jákob nebyl. Hned po narození byl Ezau vyvinutější než Jákob, byl lovcem, silným mužem, jeho otec ho pro jeho mužné vlastnosti miloval více než Jákoba. Jákob byl spíše „mamánkem“. Jeho bratr oproti němu byl prototypem hrdiny, kterého najdeme v mnoha velkých mýtech a příbězích. Není proto divu, že se mu chce Jákob podobat, být v něčem jako jeho bratr a nakonec získat to, co náleželo jeho bratrovi. Asi není náhoda, že Bible píše o tom, že Rebeka vzala šaty svého staršího syna Ezaua, ty nejlepší, které měla doma u sebe, a oblékla svého mladšího syna Jákoba. Gn 27, 15 Ano, důvodem Ezauových šatů bylo, aby slepý Izák cítil skrze šaty Ezaua, ale zmínka o záměně šatů možná chce podtrhnout Jákobovu touhu být jako Ezau.

Zde se skrývá jedno z důležitých poselství nejen tohoto textu. Jedna z lidských a našich tragédií je v tom, když toužíme být někým jiným. Je zcela v pořádku brát si z druhých příklad, ale o to v tomto příběhu nejde. Zde se jedná o nespokojenost s tím, kdo jsem a snahu za každou cenu se připodobnit někomu jinému. O pocit, že radost ze života, požehnání, naplnění, získám, pokud budu mít to co někdo jiný, pokud budu mít stejné úspěchy, stejně chytré děti, stejné zdraví, krásu, schopnosti a nevím co ještě. Jenže aby Jákob získal skutečné požehnání, nemusel se stát Ezauem, nemusel se snažit být někým jiným. Stačilo přijmout to, čím právě jeho Bůh obdaroval.

Zároveň je to Jákob, který se stává pokračovatelem Abrahamovského požehnání, které jsme v Kristu získali i my. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. Řím 4, 16 Tedy naše největší požehnání je v tom, že skrze víru v Krista se stáváme Božími dětmi.

Vraťme se zpět k setkání bratrů. Proč tedy Jákob dělá při setkání to, co dělá? Nejde jen o klekání a dary. Klíčové je, že vrací Ezauovi požehnání, které mu kdysi lstí vzal. Dary, které mu nabídl, znamenají bohatství, poklony pak znamenají moc. Proto je tak důležité zmínka „mám všeho dost“ a „přijmi z mého požehnání“. Znamená to, už to více nechci, protože jsem někým jiným. Není náhoda, že k této zásadním změně a obratu v myšlení došlo po jeho nočním zápase s Bohem a následném obdržení nového jména. „Nové jméno znamená, že doposud bojoval s Ezauem, nyní bude bojovat sám se sebou. V minulosti se držel bratrovy paty, nyní se bude držet Boha.“ (J. Sacks, O svobodě náboženství)

Poté, co je Jákob zraněn, co nabídne bratrovi část majetku, čteme, že „má všeho dost“. Je to ohromující sdělením, kde Jákob vlastně vyzná, že k požehnání již nepotřebuje Ezauův majetek, ani jeho sílu. O to více ale potřebuje být tím, kým ho Bůh stvořil a přijmout poslání, které mu Bůh dal. Až pak může nalézt pokoj a přestat se neustále štvát, přestat utíkat před druhými, ale i sám před sebou. A toto je velké poselství i pro nás.

Nové jméno, které mu bylo dáno – Izrael, znamená ten, kdo zápasil s Bohem, též může znamenat bojovat, zápasit. Je to velmi zvláštní, protože Židé v dějinách výbojní nebyli. Tento název by slušel spíše Islámu. Navíc víra, duchovno se pojí spíše s klidem, mírem, meditací nebo blažeností. Může být, ale víra je zároveň i zápas. Jako křesťané to někdy příliš rychle zduchovníme a řekneme, že se jedná o „zápas s hříchem“. Ano, ale nejen. Je to i zápas s nespravedlností světa, nespravedlností života, je to zápas plynoucí z toho, že se zapojujeme do chodu tohoto světa a vnášíme do něj Boží principy, že zápasíme, aby se Boží království šířilo, a to s sebou nese zápasy jak s lidmi, tak i s Bohem.

Zároveň se jedná o zápas, abychom dokázali přijmout, kým jsme a zároveň kým nejsme a díky těmto přednostem a zároveň navzdory těmto omezením byli požehnáním pro Pána Boha a svět okolo nás.

Abychom nekončili jen u jakéhosi abstraktního uvědomování si, položme si na závěr tři otázky:

V čem vidím svoje specifická obdarování a jak jimi sloužím Božímu království?

Je v mém životě něco nebo někdo, s kým se srovnávám a toto srovnávání mě trápí, znepokojuje, štve?

Je něco, co vnímám, že bych měl Pánu Bohu nově nebo poprvé odevzdat?

Pokud jsem byl schopen na některou z otázek odpovědět, jaký bych chtěl podniknout první krok ke změně?

Prvním vysvětlením je, že se Jákob prostě bál a nic jiného mu nezbývalo. Lepší je být pokořený, ale živý. Jenže… jenže dává toto velmi hluboké pokoření smysl po předchozím souboji, který Jákob vyhrál? Přece dostal nové jméno. Proč? Doslova čteme: Neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls. Toto ho mělo ujistit, že přežije i další konflikt, že se nepotřebuje ponižovat nejen před Ezauem, ale před nikým. Neměl Jákob spíše projevit sebedůvěru, kterou si po svém knížecím zápase zasloužil spíše než podobné ponížené projevy?

Když pozorujeme Jákobův život, tak alespoň na jeho počátku chtěl být někým jiným, chtěl být Ezauem. Důvodem bylo, že Ezau byl tím, kým Jákob nebyl. Hned po narození byl Ezau vyvinutější než Jákob, byl lovcem, silným mužem, jeho otec ho pro jeho mužné vlastnosti miloval více než Jákoba. Jákob byl spíše „mamánkem“. Jeho bratr oproti němu byl prototypem hrdiny, kterého najdeme v mnoha velkých mýtech a příbězích. Není proto divu, že se mu chce Jákob podobat, být v něčem jako jeho bratr a nakonec získat to, co náleželo jeho bratrovi. Asi není náhoda, že Bible píše o tom, že Rebeka vzala šaty svého staršího syna Ezaua, ty nejlepší, které měla doma u sebe, a oblékla svého mladšího syna Jákoba. Gn 27, 15 Ano, důvodem Ezauových šatů bylo, aby slepý Izák cítil skrze šaty Ezaua, ale zmínka o záměně šatů možná chce podtrhnout Jákobovu touhu být jako Ezau.

Zároveň je to Jákob, který se stává pokračovatelem Abrahamovského požehnání, které jsme v Kristu získali i my. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu – nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. Řím 4, 16 Tedy naše největší požehnání je v tom, že skrze víru v Krista se stáváme Božími dětmi.