Žalm 91

 

Když král kazatelů, J. Wesley komentoval ve svém slavném komentáři nazvaném bohatství žalmů tento konkrétní Žalm, napsal: Ti, kteří žijí v duchu, se nemusí bát, i kdyby byl Londýn opět zachvácen cholerou, i kdyby se stal domem nemocných a hroby by byly plné mrtvol. Nevím, na jakou událost Wesley reagoval, ale jistě na nějakou velikou pohromu.

Nádherný Žalm naděje, žalm, který by mohl být i určitým mottem pro 13ku v dalším roce, ke kterému mám i velmi osobní vztah... Je nadějí pro ty z nás, kdo procházíme a budeme procházet nelehkými obdobími života. Člověk, o kterém zde čteme, je chráněn před lovcem, lukostřelcem, děsem, morem, před bitvou… možná se nám tyto obrazy zdají poněkud odtažité. Luk, lovec, mor… abychom pochopili, co žalmista píše, musíme něco vědět o starověké démonologii. Zvířata, nemoci, typy lidí byli ve starověku často ztělesněním jednak různých vlastností, jednak tvořili doprovod různých starověkých bohů nebo dokonce tyto bohy ztělesňovali. Např. asi známe kobru na čelence faraona, což byl bůh Sutech. Zvířata (lev a drak), nemoci, lovci, děs zde reprezentují zlé mocnosti, které nás obklopují dodnes. Pokud bychom tento žalm vnímali pouze jako popis přírodopisu, dějepisu nebo medicíny, neporozuměli bychom mu. Jedná se zde o útoky, které prožíváme zevnitř, ale i vně. Jistě jsme se setkali s lidmi, kteří jsou jako vlci, lvi, kolem kterých se šíří zlo jako mor nebo kteří střílí pomyslné šípy. Otázka je, kdo vede jejich ruku?

V kultuře, včetně křesťanské, na duchovní síly až tak moc nevěříme. Pochopitelně teoreticky ano, ale nemám na mysli teorii. Přesto Bible s mocnostmi zla zcela reálně počítá. Lev, zmije, drak, zmije škodí, jenže v biblickém myšlení za jejich poškozováním stojí satan.  

Podívejme se na některé obrazy v tomto Žalmu. Hrůza noci a šípy. Noci se bojíme, když nevíme, kam jdeme, kde nám co hrozí. Na táborech je dodnes nejlepší hra „nočárna“. Stejná krajina úplně mění ráz, slyšíme zvuky, kterých se bojíme. Ne nadarmo žalmista hovoří o „hrůze noci“. Šíp je pak symbolem něčeho zákeřného, nečekaného, co nikdy nevíme, odkud vyletí. Proto se nemůžeme připravit na obranu a cítíme úzkost. Další obraz je mor, nákaza – opět cosi neviditelného, často život ohrožujícího. Tyto velmi konkrétní příklady nás odkazují na situace, se kterými se setkáváme a kterým jsme vystavováni. Najednou se nejedná o zákeřný šíp, ale zákeřnou pomluvu, nejedná se o strach z noci, ale o obyčejnou úzkost a někdy i depresi, nejedná se o mor, plížící se v noci, ale o nádor, cukrovku, nevysvětlitelnou bolest těla našeho nebo našich milých. Jedná se o desítky a tisíce různých zdrojů bolesti a úzkosti. Jedná se o zápasy nejen existenční, ale v naší době a situaci i o zápasy existencionální, tedy o otázky smyslu a životního směřování. O otázky kam do práce až půjdu z mateřské, jakou práci dělat, abych nejen vydělal, ale aby mě to bavilo a dávalo to smysl, jak vyjít s dětmi, s partnerem, kam na školu, co když se dozvím nepříjemnou diagnózu atd. Pro někoho jsou tyto otázky zcela přízemní, neřešíme je, připadají nám jako jednoduché, pro někoho se mohou stát noční můrou. Někdo je proti pomyslným šípům dobře obrněn, někdo nikoli. Žel často ten, kdo je obrněn, jen těžko rozumí tomu, kdo obrněn není… vzpomínám si, když jsem si sám prožíval svoje bolesti, jak mě ještě více rozvrtávaly rady, které vycházely z logiky, že to, co prožívám, vlastně nic není, protože dotyčný tím či oním prošel se ctí. Když se na to dívám zpět, skutečně to často nebylo tak vážné. Jenže v té době mi to jako vážné přišlo a sdělení, že se vlastně o noc moc nejedná, nepomohlo. Pokud děláte nějaký sport, potom víte, že jeden z důležitých prvků je, zvyknout si na bolest, překonat pohodlnost. Jenže lze si zvyknout na bolest života? Když se dozvíte, že máte postižené dítě, když chcete dítě a nemůžete, když s vámi v práci jednají jak s onucí, když zjišťujete, že se stále více odcizujete svému partnerovi… myslím, že na toto si zvyknout nelze, že zde sportovní poučky neplatí a že vůbec nemusí jít o až tak drsné věci, které jsem popsal. I dnes stále platí, že jakkoli máme v mnohém život v hrsti, jakkoli jsme pojištění, jakkoli zřejmě nejsme až tak vydáni živlům a nepřátelům jako naši předci, i dnes stále existuje mnoho nejistoty, mnoho, řečeno s žalmistou „šípů létajících ve dne“. Jak již bylo řečeno, autor žalmu nepopisuje jen vnější zlo, ale i démonické bytosti, které starověk popisoval skrze zvířata. Jde totiž o to, že mnohé bolesti a zápasy si neseme uvnitř. Může se jednat o nejrůznější závislosti, zlobu atd. Nemyslím si, že tímto vším musíme procházet, ale tváří v tvář novému roku jistě něčím nelehkým projít můžeme.

Skončit u tohoto konstatování by bylo poněkud depresivní. Tento žalm je ale žalmem obrovské naděje, nikoli deprese, je poznáním do dalšího roku. Co asi všichni čekáme, je rada, že se máme spolehnout na Hospodina, protože ten nám zaslibuje ochranu. Všimněme si, jak žalm ale začíná. Ten kdo bydlí, přečká… Přečkat je něco jiného než bydlet. Bydlí se v bytě, přečkává se, když je něco mimořádného. Jedna z nikdy nekončících diskusí mezi mnou a Danielou je diskuse ohledně naší chalupy a prázdnin. Naše chalupa byla dlouho krásným místem, protože tam není teplá voda, je tam trochu více špíny než máme doma v Praze, občas tam zabloudí nějaká myška, prostě neskutečná romantika. Osobně tam jezdím odpočívat, Daniela to chápe více tak, že tam jede kvůli nám a že to tam nějak slovy žalmu „přečká“. Prostě je rozdíl mezi slovy bydlet a přečkat. V dobách války lidé chodili přečkat do bunkru. V lidské povaze je, že když je problém, utíkáme k Hospodinu, přečkáme spolu s ním nějakou tu pohromu a pak si dáme vzájemně zase pokoj.  Žalmista ukazuje, že ten, kdo přečká, už zná Hospodina i jinak. Tak, že u něj bydlel, tedy že s ním byl i když mu bylo dobře. Citát: 25. 5. 1944 napsal D. Bonhoeffer z vězeňské cely: „Bůh není výpomocí z nouze. Je nutno ho poznávat nikoli až na hranici našich možností, nýbrž uprostřed života. Bůh chce, abychom ho poznávali v životě, nikoli v umírání, ve zdraví a v síle, a ne v utrpení, jako jednající a na až v utrpení, jako jednající, nikoli jako hřešící. Stále znovu pozoruji, jak málo lidí v sobě dokáže uchovávat věci současně. Když se objeví letadla, jsou samý strach, když je něco dobrého k jídlu, jsou samá chuť, když jim nevyjde nějaké přání, jsou plni zoufalství, když se něco podaří, nevidí zase nic jiného. Křesťanství nás ale učí existovat současně v mnoha životních rovinách.“ S autorem žalmu bychom řekli, že východiskem k přimknutí se k Hospodinu je být s ním vždy, nejen když je zle. Nebo ještě jinak mít u Hospodina nejen místo k přečkání, ale i domov, stálé útočiště.

Vv. 11 – zaslíbení o tom, že nás budou na rukou nosit andělé… že budeme šlapat po zmiji… čte se to dobře, jenže tímto textem argumentoval i satan, když pokoušel PJ na poušti a PJK ho musel umlčet. Naše zkušenost je, že nohy si o kámen nabíjíme a andělé nás někdy nesou, ale někdy nikoli. Zřejmě i v příštím roce projdeme lecjakými nepříjemnostmi. Moralisté by nám řekli, že důvodem utrpení nebo našich nepříjemností jsou naše špatné skutky, buddhisté, že utrpení je jen iluze, fatalisté, že těžkosti jsou osud, nevěřící, že utrpení a těžkosti jsou náhoda. Jiní by potom řekli, že právě zlo je důkazem boží neexistence. Myslím, že v tomto žalmu se nabízí ještě jedna odpověď. Jak jsem říkal, obrazy zvířat znamenají v tomto textu něco jiného, než zoologický popis, stejně tak si nemyslím, že by zde žalmista říkal, že věřícím budou odskakovat z cesty kameny. Jedná se zda o básnickou řeč. To co žalmista píše je, že zlo, které nás obklopuje, nad námi nebude mít moc, ani nás neovládne. Toto je, myslím, hlavním poselstvím tohoto textu. Určitě jsme zažili situace, kdy PB vyslyšel naše modlitby a věci vzali zázračný obrat k dobrému. Jistě se máme modlit za to, aby skrze nadpřirozené zásahy se zjevila Boží sláva a bylo pomoženo nám i druhým. Stejně tak ale platí, že se máme modlit, aby nám zlo, které nás obklopuje, neublížilo, byť se nás nějak dotkne. Od 10 verše už nemluví žalmista, ale sám PB. Jakoby se sklonil do našich zápasů.