Žalm 121

Píseň k pouti. Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi. Nedopustí, aby uklouzla tvá noha, nedříme ten, jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele. Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. Ž 121, 1 - 8

Jedná se tzv. poutní Žalm – což je jeden ze série 120 – 134. Poutní proto, že Židé absolvovali během roku tři poutní svátky, během niž putovali do Jeruzaléma. Proto „poutní svátky“. Jednalo se o svátek pesach – což byl svátek spojený s vyjitím z Egypta a obětováním velikonočního beránka. V NZ době tento svátek známe díky obětování Božího beránka. Pak to byli Letnice, v židovstvu Šavuot, kdy si Židé připomínali darování Tóry, křesťané seslání Ducha svatého. A nakonec Sukot nebo-li svátek stánků, kdy se slavilo a připomínalo putování na poušti a bydlení ve stanech. Pro Židy bylo součástí jejich národní a náboženské identity připomínat si co s nimi Bůh konal. Proto tak silný důraz na slavení svátků, proto se na některé svátky Židé setkávali, aby si velké věci, které s nimi PB konal, připomínali společně.

Když Židé putovali do Jeruzaléma, zpívali se pravděpodobně tyto Žalmy a toto je jeden z nich. Tedy náš text je zarámován do cesty, do putování, do nezajištěnosti, ale i do určité námahy, protože se šlo do kopce a to v dost parném počasí. Přesto, že Židé, kteří putovali do Jeruzaléma, žili jinde, vraceli se do Jeruzaléma rádi, protože cítili že tam je jejich skutečný domov. Proto byli ochotni riskovat určitou nezajištěnost, proto byli ochotni vzdát se pohodlí a jít.

Podívejme se na několik míst našeho testu, které nám mohou být jasné, až když alespoň trochu pochopíme situaci, ve které se poutníci nacházeli, až když se nám podaří vstoupit do děje a projít se s nimi…

Pozdvihám své oči k horám… Hora je jednak důležitý orientační bod, jednak na horách stavěli nepřátelé Izraelců Kenáánci – stejně jako další starověké národy, svoje božiště, kam se chodili klanět svým bohům. Nakonec i řečtí bohové sídlili na Olympu – tedy na horách, které byly symbolem moci a síly. A tak jsou Izraelci v pokušení rozhlížet se kole sebe a klást si otázku po nějakém záchranném bodu, po nějakém bůžku, po nějakém ukazateli. Jsou v pokušení, proto, že to dělají všechny okolní národy. Zároveň ale mnozí mezi horami hledají Jeruzalém, který byl též v horách.

Čteme, že ten, jenž chrání Izraele, nedříme. Slovo o spánku nebo dřímotě zde není náhodou. Jde o to, že božstva jako byl Baal a vůbec božstva spojená s vegetací měla období, kdy nepůsobila. Bylo to v létě, kdy bylo horko a kdy nic nerostlo. A protože nic nerostlo, vysvětlovali si to tak, že bohové spí. Jenže žalmista tady ukazuje jinou tvář PB – Bůh nespí, neodpočívá, není to tak, že si od svých poutníků dá na chvíli klid. Dokonce nedopustí, aby uklouzla naše noha. Toto nám dojde, když jdeme někde v horách, kde uklouznutí může mít naprosto fatální důsledky, protože můžeme spadnout do hlubiny nebo si zvrtnout nohu, což znamená, že nedojdeme do údolí a třeba i zemřeme vysílením, nebo velmi zdržíme ty, kdo jsou s námi a kdo nám chtějí pomoci. Je ti stínem po pravici – po ruce, kterou bojuješ, jíš… Ve východních zemích má slovo o stánu velmi silný význam, protože slunce zde bylo vražedné a najít stín někdy znamenalo záchranu života. Dnes bychom řekli, je tvojí nejlepší antivirovou ochranou…

Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc – poněkud podivné formulace, přece je žádoucí, aby nás zasáhlo slunce a dalo nám teplo a opálili jsme se. Nebo aby svítil měsíc a my jsme v noci viděli. Navíc slunce nezasahuje, zasahuje střela… Jenže slunce a měsíc byli v očích okolních národů něčím jiným, než zdrojem světla a energie. V mysli národů, které obklopovaly Izrael, se jednalo o božstva, která je třeba si naklonit, jinak škodí. Např. mezotopotámský bůh Šamaš plnil funkci jakéhosi velkodrába a kdo neposlouchal, toto postihl úpalem. Jenže se jednalo i o různá kouzla, která když člověk neovládal, by vydán napospas měsíci a slunci, tedy bohům. Dnes se nad tím ušklíbneme, ale nekvete dnes opět astrologie? Nestudují lidé i dnes horoskopy? Co je to horoskop? V podstatě víra, že makrokosmos – tedy uskupení oblohy a hvězd nikoli Bůh ovlivňuje lidské osudy a my s tím nemůžeme nic udělat.

Všechny tyto souvislosti uvádím jen proto, abychom viděli, že se člověk od té doby moc nezměnil. Otázka je, co my s tím?

Stojíme na prahu nového školního roku jako poutníci. Skrze PJK neputujeme do pozemského Jeruzaléma ale nebeského „obklopení zástupem svědků“ Žd 12, 1. Základní obraz křesťana je poutník, chodec, dokonce cizinec nebo průkopník nikoli osadník, tedy opak někoho, kdo se zabydlil. Před tím Písmo stále dokola varuje. „Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva“. 1 P 2, 11 Petr zdůrazňuje, že jsme na tomto světě cizinci. Varuje nás před tím, abychom si na zemi dělali ráj. Ježíš toto nazývá následování a na rozdíl od nás, kteří hovoříme proč být křesťanem, že jat ov mnohé, výhodné, dost často před následováním varuje v tom smyslu, že říká, spočítejte si náklady. Je si vědom toho, že víra a sní spojené následování je pozvánkou k plnému životu, k úžasnému dobrodružství, které ale v sobě nese zápasy a bolesti. Je to podobné, jako kdybych vás zval na výlet do Patagonie. Řekl bych vám, je to tam krásné, ale pozor, je to nebezpečné a proto byste měli spočítat náklady třeba v tom smyslu, zda se na to zdravotné cítíte. Pokud byste byli cestovatelé a rádi poznávali nové kraje, řekli byste něco ve smyslu – to ale nevadí, jdeme do toho. Protože se Izraelci chtěli setkat s Bohem, protože mu chtěli sloužit, vždy znovu a znovu vyrážejí na poutní svátky, chtějí vidět chrám, touží se jedinečným způsobem setkat z Bohem, touží si společně připomenout to, co pro ně, ale i jejich otce Bůh konal. A tak se i jako církev setkáváme jako společenství poutníků. Jenže na pouti a to i doslovné, ale ještě více při následování Krista, jsou nebezpečí, překážky, nástrahy, nejistota. Cíle je skvělý, cesta k němu je někdy riskantní. Proto koukáme kolem sebe a klademe si zcela stejnou otázku, jako si kladl žalmista – odkud mi přijde pomoc? Kdo mě podpoří, kdo se mě zastane, kdo mě zabezpečí? Nabídek, možností, návodů, lidí, hlasů, je mnoho. Nejsou to božiště Kenánců kdesi vysoko v horách, ale jiné oblasti, lidé, náboženství, jistoty, pseudojistoty atd. Když šli Izraelci do Jeruzaléma, dlouhou dobu nic neviděli – jediné o co se mohli opřít, byl neviditelný Bůh a jeho zákon. Občas pochybují, dívají se na hory kolem sebe a říkají si – nevyjde mi odsud pomoc? Zákon nevidím, Hospodina nevidím, Jeruzalém nevidím, kdežto hory, kde sídlí bohové, byť jiných náboženství, vidím. Jenže Hospodin je v tomto -  stejně jako nás, učil důvěřovat. Někdy se zdá, že Hospodin dříme. Možná se toto bude zdát některým z nás v roce, který je před námi. Přichází nemoci, pokušení, pochybnosti, pocity nespravedlnosti, jenže Hospodin nedříme. Pouze někdy mlčí nebo jak někdo hezky řekl, „káže svým mlčením“. To, že nedostaneme hned všechno, co chceme, že někdy Bůh mlčí, není důkaz o tom, že nás Hospodin neslyší.

Jedna z oblastí, se kterou Izrael i v tomto žalmu bojuje je modlářství, okultismus, čarování a vůbec nečisté síly. Zde si možná řekneme, že toto se nás z celého žalmu týká nejméně. Jako sbor, který podporuje práci v Indii, si řekneme – toto je realitou mnohem více někde v Indii. V tomto začarovaném světě nežijeme. Četl jsem výsledky prodeje jednoho pražského knihkupectví, které zveřejnilo tržby ze svého „spirituálního koutku“. 39% byly knihy, 33% magické kameny, 19% meditační pomůcky. Jiná statistika: 79% Čechů čte pravidelně horoskopy… a více než polovina populace věří, že horoskop ovlivňuje budoucnost. 40% věří v účinnost amuletů. Nechci opakovat fráze, které víme, a to, že Češi věří, jen ne v Boha – Hospodina. Mnoho z nich se ale otevírá nejrůznějším okultním a zlým věcem a tyto věci nejsou tak nevinné, jak si myslíme. Najednou vidíme, že nejsme v 5. století před Kristem, ale v roce 2015. Třeba dodat, že jedno se nezměnilo – i tehdy, i nyní okultní věci lidem ubližovali a byli Bohu odporné. Křesťané v přístupu k nim dělali dvě největší chyby – udělali z toho hlavní část evangelia – tedy boji proti nim a nebo naopak s duchovním světem zla přestali počítat. Jenže zlý duchovní svět existuje, Ježíš ale i mnozí křesťané s ním reálně počítali. Pochopitelně s ním pak počítají nejrůznější šarlatáni a zlí lidé. Démoni mají inteligenci, vůli a osobnost, protože jsou označováni osobními jmény. Pavel hovoří o tom, že Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí. Zakazují lidem ženit se a jíst pokrmy, které Bůh stvořil, aby je s děkováním požívali ti, kdo věří a kdo poznali pravdu. 1 Tim 4, 1 – 3 Vidíme, že démoni a okultní síly většinou působí skrze lidi a v lidech, ne tak, že někde posouvají skříně. Pokud hlavní silou okultních sil není posouvání skříní, co to potom je? Co je hlavní Satanovou zbraní? Je to nemoc? Válka? Strach? Nikoli – je to lež. Vidíme to v ráji, při pádu, vidíme to stále dokola. Zde všechno začíná a následně se přetavuje do dalších podob. I proto je satan nazván otcem lži. Obrana proti lži je pravda. Písmo ukazuje na tři oblasti, které jsme povoláni konat, abychom nepodlehli lži. Jednak máme procházet obnovou své mysli a to se děje tím, že mysl sytíme Božím slovem (Řím 12, 2), dále máme svoji mysl připravovat k činu (1 Pt 1, 13), což znamená zbavit se zbytečného snění a to, co jsme z pravdy Písma přijali aplikovat do života. A nakonec máme uvádět do poddanství Krista každou myšlenku (2 K 10, 5). Tedy už když nějaká myšlenka do mě vchází, je třeba ji poměřovat Božím slovem. Proč hovořím o myšlenkách? Protože ty se stávají základem k tomu, jak jednám a co dělám. Když si do mysli vpouštím zlé nebo dokonce okultní vlivy, je zle a ovlivňuje to moje chování. Odborníci na lidské chování tvrdí, že stačí něco dělat šest týdnů, abychom si vypěstovali zvyk. Tento zvyk pak v nás vypůsobí určité opevněné místo, které způsobuje nežádoucí myšlenky a reakce. Pro Izraelce byl obrovský boj nezvyknout si obracet se na bohy, které je obklopovali. Nutno dodat, že s tímto bojovali hodně dlouho a to, že tento boj nevyhráli, je ničilo.

Máme se bát? Žalm končí nádherným ujištěním, že Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky.

Tato slova nejsou vyřčena pro ty, kdo došli k cíli cesty, kdo už jsou v Jeruzalémě, ale kdo jsou na cestě, kdo prožívají svoje zápasy, ale kdo se v nich drží Hospodina, někdy i navzdory jeho mlčení. Kdo se občas podívají na hory okolo sebe, kladou si otázky, zda by to, co vidí, více nepomohlo než PB, ale nakonec se rozhodují důvěřovat a jít dál. Poutníci mají ujištění, že není třeba hledat oporu u někoho jiného než je Hospodin. Sloveso chránit je odvozeno od slovního základu resp. podstatného jména oční víčko (shamar-shemuroth). Ukazuje nám na velmi citlivou ochranu, protože oči si chráníme velmi citlivě a důkladně. Zároveň nám toto slovo ukazuje na naši zranitelnost a nezajištěnost a to navzdory všem vymoženostem, které máme.

Žalm končí slovem navěky. Klíčem k tomu, abychom prožívali jistotu a bezpečí, uprostřed nebezpečí, je to, abychom byli závislí na věcech, které jsou věčné a nikoli dočasné. K tomu se mají upírat naděje Izraelců a k tomu se mají upínat i naděje naše, kteří jsme poutníky a to nikoli k Jeruzalému z cihel, ale k Jeruzalému nebeskému.