Chrámový pramen
Ezechiel 47, 1 – 11, J 7, 37 - 39
V minulých dnech jsem byl s nejstaršími dorostenci a skoro-mládežníky na jednom křesťanském festivalu ve Vsetíně. Festival = pohyb… voda… několik set skákajících lidí, 40 stupňů, … toto vše mi lépe pomohlo pochopit, jak moc je pro člověka důležitá voda. V tomto vedru dává život. Dokonce se z ozvalo pódia „bude to nářez, dodržujte pitný režim“, což jsem ještě na žádné křesťanské akci neslyšel….
Voda má mnoho symbolů. – v tomto textu se jedná o symbol života. Proč? Protože vidíme, že kam se voda z chrámu dostane, tam přináší život. V Izraeli významu vody rozuměli ještě více, protože byli zcela závislí na dešti resp. na období dešťů. Na rozdíl od třeba Egypta, který měl Nil, nebo Mezopotámie, která měla důmyslný zavlažovací systém, Izrael takovýto zdroj života nemá. Největší vodní plocha je mrtvé moře…Ezechiel je ve své vizi veden andělem do chrámu a najednou vidí, jak z průčelí teče voda. Vody postupně přibývá. Nějakou dobu se v ní dá brodit, ale pak voda nabírá sílu a „ovládá proroka“, už se nejedná o malý brod, ale mohutnou řeku. Text postupně odhaluje, že kam voda přichází, přichází život. Dokonce když se vlije do moře, uzdraví ho. Stává se zdrojem života pro živé tvory a pro stromy. Je důležité si povšimnout, že zdrojem vody je chrám. Co tento obraz znamená? V chrámu se Boží lid setkával s Hospodinem. Tedy obraz nám ukazuje, že oním zdrojem živé vody je sám Hospodin, že živou vodu, si člověk ale ani církev či sbor, nemůže vyrobit sám.
Myslím, že někde zde se dostáváme k tajemství církve, kdy na jednu stranu je církev organizace, na stranu druhou organismus. A organismus jak známo roste sám od sebe – my mu maximálně můžeme připravit podmínky, ale nemůžeme popotahovat rostliny nebo naše děti, aby rostli. Maximálně je můžeme dobře živit, ale stejně to nemáme pod kontrolou. Asi víte, že náš Adam měl pět operací očí a zřejmě to není způsobeno tím, že bychom mu nedávali mrkev nebo že by se dlouhé hodiny díval na počítač. Prostě „se tak stalo“ i když vyrůstá v dobrých podmínkách. Stejně tak sbor není “náš“, nemáme vše pod kontrolou. Jediné a důležité však je, abychom vytvářeli podmínky pro požehnání s jistotou, že BP si to, co s jeho pomocí děláme, použije. Izrael měl chrám, tak jako my máme tuto budovu. Izrael byl obklopen nepřáteli ze všech stran. My nejsme snad obklopeni nepřáteli, ale jsme uprostřed lidí, kteří církev nemusí, a někdy i nesnáší. Požehnání, které mělo skrze Izrael přijít na druhé národy, nepocházelo od Izraele, ale od PB. Izrael byl pouhým prostředníkem. Stejné je to i s námi. My sami si požehnání nebo slovy tohoto textu vodu, nevyrobíme. Zároveň ale smyslem tohoto místa je, aby z něj vytékala živé voda v podobě požehnání, aby se skrze toto místo uzdravila místa, kde vládne duchovní smrt. Kdykoli přijdeme na toto místo, zkusme ho vnímat Ezechielovou optikou – tedy jako místo, které je určeno k tomu, aby skrze něj proudil život.
Možná, že se moje slova zdají někomu abstraktní, protože se týkají „chrámu“, místa. Přenesme se o pár století dál, do Jeruzaléma. Blíží se poslední den jednoho ze tří největších židovských svátků. Jednalo se o nejradostnější svátek, je to čas židovské radosti a naplnění příkazu Tóry: “Budeš se radovat před Hospodinem, naším Bohem.” (5M, 16, 24) Připomínají si, že jejich otcové žili ve stanech na poušti, v pustině. Tedy v nezajištěnosti – bez vlastní budovy – měřeno naší zkušeností, scházeli se v aule školy a mnohých dalších prostorách a přesto v bezpečí, protože jejich ochranou byl Hospodin. Svátek vrcholil posledního dne. Tento poslední den se slavnostně čerpala voda z rybníku Siloe a vylévala se na oltář. Při této příležitost se citoval text „S jásotem budete čerpat vodu z pramenů spásy“. (Iz 12, 3) Uprostřed této slavnosti však „jakýsi muž“ uprostřed zástupu vykřikl a upoutal na sebe všechnu pozornost. Ve chvíli, kdy kněz vyléval vodu na oltář, hlasitě vykřikl a přerušil tak největší slavnost: Jan 7:37 V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! 38 Kdo věří ve mne, 'proud živé vody poplyne z jeho nitra', jak praví Písmo."
Ježíš ukazuje, že on je oním zdrojem životadárné vody. Tedy proroctví se přenáší z místa či města na osobu. Když Židé zpívali „S jásotem budete čerpat vodu z pramenů spásy“, Ježíš říká, já jsem ten pramen, zdroj pramene. Rozhodl se oslovit zástup – nás, právě ve chvíli, kdy všichni prožívali uspokojení a radost. Jakoby nám Ježíš říkal: “Žízeň, kterou jste právě utišili, propukne za chvíli znovu. Život, který vám nabízím já, je jako pramenitá voda. Je stále v pohybu, stále teče a nikdy nevyschne". Ježíš vlastně přichází se stejným obrazem, který jsme četli u Ezechiela s tím rozdílem, že proud živé vody neteče z oltáře, ale z každého, kdo věří v Ježíše. Každý se může stát oním chrámem, zdrojem života, a pokud tomu tak bude, potom se stane zdrojem života i toto místo. Možná, že se zeptáme – a jak to udělat? Odpověď je – být blízko Ježíši. Být blízko zdroji živé vody.
Na jednu stranu to vypadá jednoduše, na stranu druhou ale zlo, které v nás působí, pochází především ze skutečnosti, že člověk je zaujat především sám sebou a tím se vzdaluje Kristu. Pochází z toho, co kdosi nazval „nevyhnutelným narcisismem vědomí“. Pochází z toho, když se základem mé osobní hodnoty a směrování života stane můj majetek, nadání, úcta druhých lidí, prestiž, chvála a nevím co ještě. Jenže pokud jsem křesťan, potom zdrojem živé vody je ale Kristus, vodou potom Duch svatý (to řekl o Duchu). To, co církev odlišuje od organizace, je práce Ducha svatého. Zároveň jste ode mne možná slyšeli opakování jedné provokativní věty jakéhosi kazatele – co by s v naší církvi v naše, sboru změnilo, kdyby byl Duch svatý odňat. Jeho závěr byl – nic. To, co děláme, děláme z vlastní síly – tedy to byl jeho závěr ohledně jeho sboru. Nikoli můj závěr ohledně P13. Právě zde vidíme ono napětí – na jednu stranu práce Ducha svatého, na stranu naše přičinění. Na jednu stranu veliké úsilí mnohých, aby toto místo vzniklo, na stranu druhou pokud se Bůh skrze svého Ducha nepřizná, žádná živá voda odsud nepoplyne. Sbor se nestane zdrojem duchovního života a řečeno s Nietzschem, čím bude toto místo, než náhrobkem mrtvého Boha? My bychom řekli méně rouhavě – čím bude toto místo, než mrtvým náhrobkem živého Boha?
Tyto prostory vygenerují další možnosti služby, za což jsme vděční. Zároveň ale priorita číslo jedna pro tento sbor nejsou aktivity, ale být blízku Kristu, být s Ježíšem. Tedy v duchu našeho textu – být blízko zdroji živé vody. Potom případné aktivity získají zcela jiný rozměr, potom naplníme Ezechielovu vizi a toto místo bude zdrojem živých vod. Pokud nebudeme blízko zdroji, staneme se pouze dalším volnočasovým centrem.
A tak tímto směrem půjde náš zápas – aby z těchto míst proudilo požehnání, abychom byli jako jednotlivci a tedy jako celé společenství blízko zdroji. Nakonec toto jediné můžeme ovlivnit – být blízko zdroji. Duchovní život dát nemůžeme. Ale i to, co ovlivnit můžeme, je moc důležité. Kéž nám v tom Bůh žehná.