Žalm 23

 

 

Než se začteme do slov tohoto Žalmu, projděme si několika titulky zpráv:

 

 

Mohl bych pokračovat, ale asi to nemá smysl. Jedna špatná zpráva za druhou. Na jednu stranu žijeme v relativně bezpečném prostředí, na druhou stranu vidíme, že svět kolem nás někdy připomíná neklidnou sopku. Jiná věc potom je, že tomu nikdy nebylo jinak – jen se o mnohých hrůzách prostě nevědělo, protože neexistoval internet. Přesto na nás, někdy více, někdy méně, dopadá jedna špatná zpráva za druhou. Na jednu stranu toužíme po jistotě v podobě jistého zaměstnání, zabezpečených dětí, zabezpečené budoucnosti, na stranu druhou jakoby stále někdo tuto naši jistotu ohrožoval a znejišťoval.

 

Právě do těchto zpráv, nejistot, úzkostí ze světa ale i osobního života slyšíme slova Žalmu 23.

 

Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Možná, že pro člověka, jako my je tento obraz trochu cizí. Obraz pastýře známe spíše z filmů nebo z dovolené. Text Žalmu nám specifikuje, jakou konkrétní roli zde pastýř má. Zcela konkrétně: Stará se o to, že ovce nemají nedostatek.  

Přemýšlejme chvíli nad textem „nebudu mít nedostatek“. Jako by mi realita života neustále sdělovala, že mi něco chybí. Např. potřebuji lepší mobil, protože ten můj dodělává, moje auto bude mít za chvíli najeto 250000 Km, děti pomalu vyrůstají z bot a dobré boty jsou dnes pořádná pálka, syn se naučil jezdit na lyžích a tak přemýšlím, že bych mu koupil nějaké starší, jako sbor stavíme novou modlitebnu a jakkoli je přestavba skvělá, vždy bychom do interiérů mohli koupit dražší a lepší věci… jinými slovy stále něco potřebujeme – jako jednotlivci, rodiny, církev. Svět kolem nás nám navíc neustále sděluje, že máme nedostatek. Sice neumíráme hlady, ale vždy můžeme mít víc. A to nejen v materiálních věcech. Stejně tak bychom mohli více studovat, více přečíst, více se věnovat dětem, více odpočívat, více pracovat, mít lepší zdraví… víc, víc, víc. Reklama kolem nás je v podstatě postavena na slovech: „Potřebuješ…víc (nebo lepší)“ nebo na myšlence, že vlastně máš nedostatek. Pokud tuto mentalitu člověk přijme, život se potom snadno scvrkává do snahy tyto nekonečné potřeby naplnit. Žalmista ale píše něco jiného - nebudu mít nedostatku, ne proto, že jsem si zabezpečil vše potřebné k životu, ale protože je Hospodin můj pastýř. Nebo jinak řečeno – nebudu mít nedostatku, protože jsem poznal, že moje nekonečné potřeby a touhy nemohou být naplněny konečným, tedy lidským či pozemský, ale pouze nekonečnými zdroji, které jsou u Hospodina. Myslím, že po tomto prvním verši bychom se mohli zastavit a děkovat za to, co jsme od Hospodina přijali, za to, že u něj skutečně není nedostatek, i když v realitě můžeme dílčí nedostatek pociťovat. Zároveň můžeme přemýšlet, zda je náš život životem vděčnosti.

Ve druhém verši pisatel upřesňuje, co znamená nemít nedostatek. Hovoří o odpočinku na travnatých pastvinách u vod.  V Izraeli jsou pastviny se šťavnatou trávou vhodnou k pastvě vzácnější než u nás, stejně tak i zdroje vod. Důvodem je, že v Izraeli je méně srážek než u nás a tedy voda je vzácnější. Věčně nespokojenému a uštvanému středoevropanovi text (poněkud provokativně) ukazuje na dvě oblasti – konkrétně spokojenost, protože ovce je nasycená a odpočinek. Obraz, který zde vidíme, neznamená, že jsem se najedl a nyní podřimuji, ale že je skrze Pána Boha nasycena moje duše, vnitřní člověk, moje potřeby a proto se nemusím stále honit a za něčím štvát. Pochopitelně, že někdy pospíchám, že je toho někdy na mě hodně, ale zároveň můj život nemusí a ani nemá být životem štvance.

Potřebu nasycení nemůže naplnit nikdo jiný než Hospodin. Jsme stvořeni pro Boha a nic menšího nás nemůže skutečně uspokojit. Augustin toto popisuje slovy „stvořil jsi nás pro sebe, a nepokojná jsou naše srdce, dokud nespočinou v tobě“. Protože jedním ze způsobů bytí s Bohem je modlitba, přečtu pár slov právě o modlitbě a spojení s Bohem. J. Imbach v knize Obnova lásky píše: „Modlitba je v podstatě vyjádřením touhy našeho srdce po lásce. Není to ani tak výčet našich požadavků, ale spíše vyjádření našeho největšího přání být co možná nejplněji ve spojení s Bohem“. B. Manning se v tomto kontextu provokativně ptá: „Cítili jste se někdy zmateni svým niterným odporem vůči modlitbě? Existencionální hrůzou z ticha, samoty a z toho, že budete s Bohem sami?“ Manning hovoří „o podvodníkovi v nás“ a píše: Falešné já je odborníkem na přestrojování. Je to líná část našeho já, která vzdoruje úsilí, askezi a disciplíně, kterou vyžaduje důvěrný vztah s Bohem. Podněcuje nás k výmluvám, jako například: „Mou modlitbou je moje práce či služba, mám příliš mnoho práce, modlitba by měla být spontánní, a proto se modlím, jen když jsem veden Duchem nebo když se mi chce. Podvodníkův horečný životní styl nesnese představu smrti, protože jej konfrontuje s nepříjemnou pravdou: „Pod tím, co jsi na sebe navlékl, nikdo není. Jsi prázdný a to, na čem stavíš svou rozkoš, ambice a úspěchy nemá žádné základy.“ (Manning, B., Otcovo dítě, s. 28 - 29)

            David v tomto Žalmu ukazuje, že skutečné nasycení a zklidnění, stejně tak i sílu, může dát jen Pán Bůh. Zároveň ale to jsou ovce, které pod vedením dobrého pastýře na pastvu musí dojít. Stejně tak to jsou ovce, které se musí nasytit. Vv. 3 čteme o obnově duše. Znamená to, že se duše opotřebovává? Že se opotřebovává naše vnitřní já, naše srdce? Zřejmě nejen moje zkušenost ukazuje, že tomu tak skutečně je. Každý z nás je vystaven stresům, špatným zprávám, každý v sobě neseme různé obavy a toto vše působí na naší duši, která potřebuje obnovu. Jenže jak? Existuje nějaký návod? „Ucítit dotek žehnajících rukou Božích a slyšet hlas, který mne nazývá milovaným Božím synem, je totéž. Ale je tu mnoho jiných hlasů, které jsou hlasité a svůdné. Tyto hlasy říkají: Jdi a dokaž, že za něco stojíš…. Tyto hlasy mi říkají, že lásku si zasloužím tím, že budu úspěšný, populární a mocný…Hlasitě popírají, že láska je zcela nezištný dar. Identita křesťana musí plynout z faktu, že je milovaným Božím dítětem, z „naslouchání hlasu, který nás oslovuje ´můj milovaný“ (H. Nouwen). Proměna člověka, obnovení duše se odehraje tehdy, když prožije žehnající Boží dotyk, ne když je úspěšný nebo když má všeho dost. Kdosi napsal, že „veškerá náboženská zkušenost je ve své podstatě prožitkem Boží bezpodmínečné a neomezené lásky“. Zde se mi vrací před oči obraz mého syna. Před několika týdny se mu něco nepovedlo. Manželka mi telefonovala a řekla mi, že se nejvíce obává mojí reakce. Uvědomil jsem si, že ode mne musí slyšet slova a cítit postoj „jsi milovaný“. Úspěch nám pomůže, láska nás promění…

Ne nadarmo až po jistotě nasycení, zklidnění v dobré Boží náruči přichází vyznání vv. 4 – i kdybych šel údolím temnoty, (nebo někteří překládají smrti), nebudu se bát. Nebudu se bát ne proto, že dobře dopadne, že nedopustíš, aby se mi něco stalo, ani proto, že mám u tebe jako Boží dítě protekci, ale proto, že „ty se mnou jsi“. Mnohé naše modlitby směřují k prosbě „PB ať se to či ono neděje“. Možná bychom k této prosbě měli přidat „PB ať tím projdu s tebou“. Autor píše dále o žezlu a holi – obojí je výrazem pro hůl, kterou pastýři používali pro ochranu ovcí, o kterou se opírali nebo kterou tahali ovce z jámy. V Bibli hůl mj. znamená autoritu. Tedy autor zde hovoří o tom, že pod Boží autoritou mi je dobře. Cítím se v ní bezpečný. Dává mi bezpečné hranice. Jsem poslušný ne kvůli strachu, ale protože být poslušný je pro mě lepší. Ovce zřejmě ví (nebo spíše tuší), že je pro ni dobré, když je vedena pastýřem, když si nedělá, co chce. Vv. 5 se najednou dostáváme z pastvin na hostinu. Vidíme pro nás neobvyklý obrat mazání hlavy olejem, kdy se jednalo o způsob jak uctít vzácného hosta na hostině. Stejně tak plná číše znamenala výraz úcty. To co je ale ještě nápadnější, je že tyto úkony vykonává sám Hospodin. Tedy on je tím, kdo hostí, nebo – kdo se stává zdrojem plnosti, dostatku i chtění. Je tím, kdo v Kristu sestupuje na naši úroveň. Dokonce tím, kdo o sobě říká, že je pastýř, což bylo jedno z nepodřadnějších zaměstnání (V Židovském výkladu tohoto Žalmu čteme: Rabin Josi  Chanina řekl: „Shledáváš, že na světě není podřadnějšího řemesla, než je pastýř, jenž po všechny dny chodí s holí a mošnou – a David přesto nazval Svatého, budiž požehnán, pastýřem!“.

Toto koná z lásky k nám, protože po nás touží, zároveň, který tímto krokem riskuje, že jeho láska nebude opětována. Přesto nás ale miluje a touží. Jak zareagujeme, je naše rozhodnutí. Jisté je, že bez lásky k Bohu naše služba, ale i život, postrádá smysl. Naše víra se stává prázdným náboženství, naše životy budou řízeny strachem z budoucnosti a nikoli důvěrou v milujícího otce.

A tak i přes všechny nadcházející okolnosti, se modlím následující modlitbu: „Pane Bože, nemám ponětí, kam jdu. Nevidím na cestu, kterou mám před sebou. Nevím jistě, kam dojdu. Asi sám sebe doopravdy neznám, a skutečnost, že si myslím, že se řídím tvou vůlí, ještě neznamená, že to tak skutečně je. Věřím ale, že moje přání dělat ti radost ti opravdu udělá radost.“ (T. Merton)