Žalm 51

Žalmy 51:1 Pro
předního zpěváka. Žalm Davidův,2 když k němu přišel prorok Nátan, protože vešel
k Bat-šebě.3 Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství
svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti,4 moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu!

5 Doznávám se
ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále.6 Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých
očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu.7 Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.

8 Ano, v
opravdovosti máš zalíbení, dáváš mi poznávat tajuplnou moudrost.9 Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší
nad sníh.10 Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají
kosti, jež jsi zdeptal.11 Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny
moje nepravosti.

12 Stvoř mi,
Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.13 Jen mě neodvrhuj od své tváře, ducha svého svatého mi neber!14 Dej, ať se zas veselím z tvé spásy, podepři mě duchem oddanosti.15 Budu učit nevěrné tvým cestám a hříšníci navrátí se k tobě.16 Vysvoboď mě, abych nebyl vinen krví, Bože, Bože, moje spáso, ať
plesá můj jazyk pro tvou spravedlnost.17 Panovníku,
otevři mé rty, ať má ústa hlásají tvou chválu.18 Oběť,
kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží. 19 Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty,
Bože, nepohrdáš! 20 Prokaž dobro Sijónu svou přízní, vybuduj
jeruzalémské hradby. 21 Pak se ti zalíbí oběti spravedlnosti, zápaly a
celopaly, pak ti budou na oltáři obětovat býčky.

Když čteme příběhy prvních
Izraelských králů, pak dříve či později narazíme na následující otázku. Proč je
David považován za nejlepšího izraelského krále? O co byl lepší než Saul či
Šalamoun? Zdá se, že všichni tři byli špatní. Saule nakonec kvůli jeho nevěře a
netrpělivosti Hospodin zavrhl, Šalamoun rozdělil království a David mj. byl
vrah a smilník. To, čeho se dopustil, by bylo v mnoha zemích na doživotí,
někdy možná na trest smrti. Přesto je David na v Bibli dáván jako příklad.
Proč? Možná, že tento Žalm je odpovědí. Některé Žalmy nám dávají smysl nejen
kvůli obsahu, ale i tehdy, když známe, v jakých byly psány okolnostech.
Není to u všech Žalmů, ale u některých ano. U tohoto ano. David se dopustí
smilstva, žena otěhotní a proto úkladně zavraždí jejího manžela. Zajímavé je,
že si není ničeho vědom a že mu jeho hřích zjeví až prorok Nátan. Jenže tak to
někdy je i s námi. To, co je jasné druhým hned, my sami u sebe nevidíme. To,
co vidíme u druhých hned, u sebe nevidíme. Naopak u druhých nesnášíme nejvíce
to, co sami máme. Nicméně Davidovi hřích dojde, byť až skrze Nátana a poté píše
tento Žalm. Následně se tento Žalm stane jedním z nejsilněji vyjádřených
pokání. Tedy Bůh si i Davidův hřích použije pro svoji slávu.

Jak jsem říkal, jedná se o
Žalm pokání. Říkal jsem si, zda mám Žalm, který se týká pokání, vykládat o
prázdninách, protože pokání je něčím bolestným a těžkým. Jenže když čteme závěr
tohoto Žalmu, čteme velmi radostné vyznání, takže Žalm není jen bolestí.
K tomu se ale dostaneme.

Když čteme náš text, pak začíná
slovy, "když k němu přišel prorok Nátan". Proč zde není, když k němu
přišel Hospodin? Nenapomenul Davida Pán Bůh? Nezjevil mu Bůh, co provedl? Toto
by znělo zbožněji a lépe. Tato nenápadná zmínka je ale velmi důležitá. Bůh mnohokrát
zjevuje hříchy a selhání skrze druhé, skrze církev. V NZ se tomu říká
napomínání, což je dnes velmi nepopulární, protože přece platí "nikdo mi nebude
mluvit do života". Co se napomínání týká, jedná se o jednu
z nejnevděčnějších věcí, kterou bychom měli dělat. Pro některé lidi je to
sice skoro koníček, ale pro většinu je to nesnadné. Důvod je jednoduchý -
protože pokud napomeneme, můžeme dotyčného člověka ztratit. Nemyslím zbytečné kárání,
vlezlost, ale láskyplné napomenutí. Těžko se něco vytýká a těžko se napomínání
přijímá. Jenže napomenutí je požehnáním: Řeknu-li
o svévolníkovi: »Zemřeš«, a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho
svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou
nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže budeš
svévolníka varovat, ale on se od své svévole a své svévolné cesty neodvrátí,
zemře pro svou nepravost, ale ty jsi svou duši vysvobodil. Ez 3, 18-19

Smyslem napomenutí není ponížení, ani
pošlapání něčí důstojnosti, ale pomoc. Zároveň se jedná o vstup do rizika,
jakkoli to je pomocí. Kdyby Nátan neměl odvahu, kdyby dělal, že se nic nestalo,
David by asi tento Žalm nenapsal a hlavně by nenahlédl na svůj hřích.

Podívejme se ale na Davidovu reakci.
Když víme, o co šlo, nedivíme se, že je David zděšen. Jenže ono o tolik nešlo.
Jakkoli to co říkám zní hrozně, to, že si král vyhlédl nějakou ženu a spal
s ní, bylo jednak běžné a jednak se jednalo o poctu pro tu kterou ženu. Vraždit
svoje vojevůdce bylo horší, ale když čteme SZ, pak to skutečně není až tak
nezvyklé. Až se mi chce říci, že dnes se ministři obrany vyměňují, tehdy se
vraždili. Takže David - z pohledu tehdejší doby a orientálního vládnutí,
neudělal nic šíleného nebo zcela neobvyklého. Minimálně to dělali i jiní mocní.

Přesto při jeho pokání nic takového
nečteme. David ani slovem nenaznačuje něco ve smyslu "dělají to všichni", "jsem
přece král", "můj předchůdce Saul byl horší", nehledá výmluvy, ale natvrdo, bez
okolků vyznává svůj hřích a zlo, které způsobil. Existuje pořekadlo, že Ježíš
prý výrokem "pravda vás osvobodí", řekl jen polovinu. Ta druhá polovina zní,
pravda vás naštve. Ano, poznání hříchu a pravdy a hlavně uznání, že se to týká
mě, nás naštve, a proto svoje selhání relativizujeme. "Byl jsem unavený, proto
jsem řval na děti", "jsem citlivá duše, proto mám právo vrátit manželovi jeho
necitlivé chování mírou vrchovatou". "Všichni v práci pomlouvají, proto
musím taky". "Kdybych přiznal pravdu, byl bych špatným svědectvím o Ježíši,
proto je lepší zalhat". David si na nic nehraje a hřích natvrdo doznává.

Všimněte si jedné zajímavé věci. Když se
v TV díváme na zprávy, čteme noviny, nebo se dozvíme nějakou zlou zprávu,
co lidé vyvedli, pak obracíme oči v sloup a klademe si otázku proč? Jak je
to možné? Tento rok zkrachovalo manželství několika kazatelů a všichni říkali
něco  ve smyslu "no to snad ne"? Proč ale
nereagujeme podobně překvapeně na dobré zprávy? Proč u nich neříkáme "no to
snad ne"? Jedním z důvodů může být, že nějak podvědomě myslíme, že člověk
je v zásadě dobrý a proto není nic divného na tom, když koná dobré věci. Jenže
o člověku platí to, co píše Pavel v Římanům, když cituje Žalmy: "Nikdo není
spravedlivý, není ani jeden,

nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha".  Řím 3

... ve své podstatě dobří nejsme a všichni
potřebujeme Boží milost a zároveň hlubokou proměnu. Jinak připomínáme ženu,
která se modlila "Pane
Bože, dej mi moudrost, abych pochopila muže, dej mi lásku, abych mu odpustila,
dej mi trpělivost na jeho nálady. Jenom mi, prosím tě nedávej sílu, nebo ho jednou
zabiju!" Je
to nadsázka, dokonce se nad tím zasmějeme, zároveň ale ukazuje na smutný paradox
lidského srdce, které vlastně zůstává nedotčené.

Jeden ze způsobů, jak se "vykoupit" z provinění
a kterou naznačuje Žalm je služba a vůbec snaha něco dobrého udělat. Nějak ze
sebe sejmout vinu. Jenže David vyznává - oběť, kterou bych ti přinesl, se ti
nezalíbí. Služba, oběť není cesta, jak si usmířit Boha. Vina je v Bibli
někdy přeložena z řeckého slova, které znamená dluh. Nejznámější je to
v modlitbě Páně, kde doslova stojí odpust nám naše dluhy, nikoli viny. Asi
rozumíme, proč překladatelé použili slovo vina. Jenže pokud něco provedeme a
máme-li citlivé svědomí, pak cítíme, že máme určitý dluh nebo necítíme nic.
Pokud nic, možná připomínáme pacienta, kterého popisuje švýcarský psycholog P.
Tournier: "Mám v ordinaci pacienta. Povídání jde ztěžka. Cítím, že pro něj
nemohu nic udělat, protože je to člověk, spokojený sám ze sebou" (s. 138). Pak
ale popisuje druhý extrém, kterým je, dle jeho slov utápění se ve výčitkách
svědomí, v patologickém pocitu viny. Ani to není řešení

David naznačuje ještě jedno tzv. řešení
to takové, že dluh, potažmo vinu chceme nějak splatit - třeba tím, že něco
dobrého a bohulibého vykonáme. Tento syndrom byl vypozorován i u kazatelů a
pracovníků v křesťanských nebo pomáhajících profesích. Tedy že motivem
jejich práce a služby byl pocit viny. David zde píše - oběť, kterou bych ti přinesl,
nechceš. Nechceš, abych svoje hříchy překryl obětí, službou, dobrými skutky, ale
pokáním tedy vyznáním svých selhání.  Pokud David píše o oběti, pak o oběti
zkroušeného ducha - tedy o pokání jako cestě k nápravě a z něj
plynoucí odpuštění. To dobré, co dělám, má vycházet z toho, co Bůh udělal
pro mě. Někdy slýchávám povzdech - Davide ty nás někam tlačíš. Jenže já nechci,
aby někdo něco dělal, protože je někam někým natlačen. Chci a vyhlížím, aby nás
motivovala Boží láska a z ní plynoucí vděčnost.  

Text ukazuje na dvě oblasti, o která nás
obírá hřích - je to radost ze spásy a působení Ducha svatého. Jedním
z důvodů hříchu je, že radost hledáme v něčem jiném, než v Bohu
- v hříchu. Člověk nehřeší proto, že se mu nechce, ale protože je to
v určitém horizontu příjemné. Podvod, lež, smilstvo, na chvíli funguje, dá
to úlevu duši. David se pomněl s Betšabe a několik dní žil s dobrým
pocitem, že její manžel je uklizen ze světa. Jenže jak sám vyznává, vytratila
se mu radost z Boha, kterou radost z hříchu nepřevážila a ani
převážit nemůže.

Jedna z věcí, kterou vnímám je, že
v církvi neradi hovoříme o hříchu a pokání. Trochu je to dáno i tím, co
jsme kdysi prožili a co kdosi vystihl příslovím "modlící se koleno a tančící
noha, nerostou ne téže noze". Tedy jinými slovy nelze chodit na tancovačky a
být modlícím se křesťanem. Možná, že v době, kdy člověk, který tuto větu
napsal, moc křesťanů modlitebníků a tanečníků nebylo. Nevím. Jisté ale je, že
nelze ztotožnit, že někdo tančí s tím, že není dobrý křesťan. Slovo hřích
máme spojeno s pokrytectvím a seznamy co hřích je a co není. To jistě je
extrém. Jenže pak je tady druhý extrém, kdy se vlastně nelišíme od světa kolem
nás a to nejen v chování, ale i v postojích, kdy jsme vůči sobě
nesmírně citliví, v tom smyslu, že některé věci, o kterých víme, že se
Bohu nelíbí, prostě měnit nechceme a nebudeme. Výsledkem je, že přicházíme o
požehnání v podobě působení Ducha svatého.

Žalm nekončí jen vyznáním, ale radostí.
Kající se svatý není tzv. svatý na mostě. Tedy člověk utrápeného obličeje,
který se nejvíce baví tím, když zírá do nebe a má sepnuté ruce. Je to člověk,
který se raduje z Boha a z toho, co Bůh v jeho životě
udělal. 

Podívejme se jeden životní příběh
jednoho z největších vzdělanců, kteří kdy žili: Viděl jsem sám sebe, jaký
jsem prostopášný a nestoudný. V mám srdcí propukla bouře. "Co je to s nám"
křičel jsem. "Proč lidé neučení a prostí spěchají k Bohu, zatímco já se
vším svojí vědomostí pevně vězím v hříchu? Proč nemohu být jako on a
následovat je? Proč ne také já? Bože, co je to se mnou?" Padl jsem na zem,
plakal jsem. Volal jsem proč ne teď? Proč se neobrátit k tobě celým
srdcem? Jenže mé staré zvyky mé hříchy mi našeptávaly: Chystáš se nás opustit?
Pošleš nás pryč? Jedná se o zápas Augustina, který ho nakonec vedl k obrácení
a hluboké proměně. Augustin pak slyší dětský hlas, který říká, vezmi a čti.
Augustin vezme Bibli a čte Řím: Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla. Žijme
řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a
bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblecte se v Pána Ježíše Krista a
nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadali vášním. Řím 13, 11 - 13

Pokání v první chvíli bolí, ale je
to bolest vedoucí k proměně a to nejen mysli, ale i postojů a charakteru.
Mnoho křesťanů neprožívá žádnou proměnu, protože ve skutečnosti neprožili
pokání. Jenže pokání je cesta k radosti a tuto bych nám všem přál.