Jákobův zápas s alter-ego

Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu. Potom se Jákob rozhlédl a vidí, že přichází Ezau a s ním čtyři sta mužů. Gen 32, 25 – 33

Příběh Jákobova boje u potoka Jabok je jedním z klíčových příběhů celé Bible, protože zde dostává Jákob nové jméno a zároveň jméno, které po něm dostane národ Izrael. To, co činí příběh tajemným, je, že přesně nevíme, s kým vlastně Jákob zápasil. Kdo byla ona tajemná bytost? Proč ho napadla? Proč spolu zápasí tak dlouho? Proč mu chce uškodit? Někteří vykladači v tajemné postavě vidí Jákobova anděla strážného, jiní dokonce démona střežícího hranici mezi dvěma zeměmi. Komentář samotného Písma pak je, že Jákob zápasil s Bohem. Asi to neznamená, že tam byl Bůh osobně, ale že se jednalo o jakéhosi Božího posla. Dovolím si přiklonit se k ještě jednomu pohledu a to, že Jákob zde symbolicky bojuje sám se sebou. Neříkám, že se jedná o symbolický děj, věřím, že je to popis toho, co Jákob prožil, ale druhá strana, se kterou Jákob bojuje, je zároveň boj se sebou samým. Přirovnal bych to jako když někdo překonává nějakou těžkou životní výzvu a pak řekne, bojoval jsem sám se sebou. V souvislosti s Jákobem toto kdosi popsal jako zápas, ve kterém mezi sebou zápasí ta část bytosti, která vítězí svojí prohnaností a chytrostí, a částí, jež se cítí být povolána Bohem stoupat po žebříku do nebe, aby se stal vzorem. 

Zopakujme si situaci, ve které se děj odehrává. Poprvé po mnoha letech se má Jákob setkat s bratrem Ezauem. Zcela jistě si pamatuje poslední okamžiky, kdy ho viděl a kdy mu Ezau vyhrožoval zabitím. Pamatuje si, jak mu maminka narychlo sbalila kufr s radou, aby se co nejrychleji klidil, jinak to budce jeho konec. Následuje řada životních peripetií, kdy mu pomáhá jeho úskočnost. Řadu let prožil u svého strýce Lábana, kde si odpracuje 7 let, aby si mohl vzít milovanou Ráchel, jenže jeho strýc se k němu zachová tak, jako se kdysi choval on – tedy lstivě a podstrčí mu Leu. Je to podvod, který mu připomene nejhorší den jeho života, kdy musel prchnout od rodiny a od svých blízkých. Tedy to, co udělal, ho slovy dnešní psychologie pronásleduje jako stín, kdy stín může znamenat negativní, špatnou stránku naší osobnosti, která se nám nelíbí, která nás někdy trápí, kterou skrýváme a o které se tváříme, že neexistuje. Zároveň někdy nemáme rádi lidi nikoli proto, co dělají, ale když nám – byť i nevědomky připomínají, to, co na sobě nemáme rádi a co bychom nejraději nepřipomínali.

Pokud je Jákobův zápas vnímán jako zápas s božím poslem tedy andělem, pak anděl v nás ví, co je správné, chce dělat bohulibé věci, ale pak je zde druhá část bytosti, které se nechce. Nechci se nechat vytočit, ale… nechci o druhých mluvit ošklivě, ale… nechci být lakomý, ale… chci se vždy ovládnout, ale… nechci se dívat ne některé věci, ale…, nechci v sobě nosit zášť, ale… chci odpustit, ale… Asi víme, že lze svoje svědomí umlčet, abychom se později ptali, jak jsem to mohl vypustit z úst, jak jsem to mohl udělat, jak jsem se mohl nechat takto unést atd. Někdy se člověk naučí svoje svědomí ignorovat. Talmud říká, že špatný zvyk zprvu přichází do našich životů jako pozvaný host, brzy se však stane členem rodiny, nakonec se ujme vlády v domě a my poznáme, že jsme ztratili cennou část toho, co jsme a čím chceme být.

Pokud se díváme na popisovaný boj jako na boj se sebou samým, na boj dvou stránek téhož člověka, pak rozumíme, že Jákob ve stejnou chvíli prohrává a vyhrává. Stejně je to v našich životech. Někdy se daří, někdy nás něco dožene. Jenže na konci zápasu odchází poraněn a kulhá. Hebrejština má pro jeho stav slovo šalem, což je slovo podobné slovu šálom, tedy slovu, které znamená integritu, mír, celistvost. Jakoby se v této slovní hříčce skrýval důležitý princip, který zní, že někdy prohra znamená výhru. Jak se to může stát?

Když Jákob utíkal z otcova domu, jeho první modlitba po jeho vizi, kde viděl žebřík směrující do nebe byla, aby ho Bůh chránil a aby ho přivedl bezpečně zpět domů a na oplátku Bohu slíbí, že mu bude odvádět desátky ze svých zisků (Gn 28, 20 – 22) Poslední noc ví, že není úniku a že je se svojí úskočností v koncích. Navíc je těsně před setkáním s bratrem neznámým zraněn, tedy přichází i o poslední zdroj síly.

Když se boj nachyluje, tajemný protivník se ptá, jak se jmenuješ? Jméno ve starověku souviselo s identitou. Jákob po všech peripetiích, zápasech, nejen řekne svoje jméno, ale vyřkne, kdo je. Jsem úskočný. Toto je plná pravda o tom, kdo jsem. Zároveň dotyčného prosí, aby mu požehnal. Proč? Přece už požehnání dostal! Sice podvodem, ale dostal. Jenže jakoby ho v této chvíli jeho podvod, kterého se dopustil, dostihl. Sice dosáhl, čeho chtěl, získal požehnání, ale kdesi uvnitř věděl, že to nestačí. Že skutečné požehnání mu chybí.

V onu noc, kdy Jákob bojoval na Jaboku se jeho touha po úspěchu, jeho vůle ale i chytrost dostat v životě co chtě, zlomila. Jákob obcházel svoje svědomí a vždy se mu to nějak podařilo. Dnes tomu říkáme racionalizace. Vše se dá odůvodnit, když na to přijde, pak nic není černobílé. Jenže když porážíme tichý, jemný a nepatrný Boží hlas v nás, pak vlastně prohráváme, byť v očích světa nebo našeho okolí vyhráváme.

Jákob dostane nové jméno Izrael, které znamená ten, kdo zápasil s Bohem nebo zápasí Bůh. Jákob se celý život přímému zápasu vyhýbal, aby nakonec nové jméno získal v okamžiku, kdy šel do konfrontace, do boje a to nikoliv se svým bratrem, ale jak čteme, s Bohem. Zároveň tento boj ho nadosmrti poznamená tím, že bude kulhat.

Pokud se na Jákoba díváme jako na boj dvou podstat nebo přirozeností otázka je, proč tomu tak je? Proč děláme věci, o kterých víme, že jsou špatné? Někdy tzv. dobří lidé dělají nedobré věci, protože jsou přesvědčeni, že účel světí prostředky. Možná si Jákob skutečně myslel, že si požehnání prostě zaslouží on a nikoli divoký Ezau. Někdy lidé dělají nedobré věci, protože se prostě jedná o lehčí cestu. Proč říkat pravdu, když mě k cíli dovede rychleji lež? Někdy zlé věci děláme v hněvu nebo v jiné emoci, v které ztrácíme kontrolu. Někdy proto, že si prostě nemůžeme pomoci nějakou část osobnosti nemáme pod kontrolou. Slyšel jsem příběh jedné paní, která trpěla cukrovkou, aby si s pláčem někdy dala sladký dort. Nebo věřícího křesťana, který s bolestí v srdci každý večer zapínal pornografický kanál.

Někdy si představujeme tzv. dobré lidi jako ty, kdo dělají dobré věci, kdo si prostě dort nevezmou, nepodlehnou pokušení zjednodušit si život lží atd. To sice ano, ale zároveň každý více či méně zápasí se svými démony. Někteří jsou viditelnější, někteří méně, ale jsou. Klíčem k našemu příběhu je, když Jákob vyřkne, kým je a když dostane nové jméno. Možná – a teď si domýšlím, možná se příběh změní nejen když Jákob řekne, kdo je, ale když mu to to dojde, kdo je.

Všimněme si zajímavé věci. Nové jméno mu není dáno pod podmínkou, že se od této chvíle bude chovat dobře.  Že pokud selže, o jméno přijde. Bůh mu dává novou identitu, protože jak doslova čteme „zápasil s Bohem“. Nikoli proti Bohu, ale s Bohem.

Mnohokrát jsem přemýšlel, jak se zbavit svých zápasů, nebo poněkud expresivněji řečeno démonů, jak se stát lepším člověkem, jak být podobnější Kristu. Prvním ale zároveň zásadním krokem je přiznat Pánu Bohu, jak na tom jsem a kdo skutečně jsem. Neracionalizovat, nebagatelizovat, nezlehčovat, možná neutíkat sám před sebou, ale prostě uznat… Bohu a pokud to jde i někomu. Není náhodou, že ve významu jména Izrael je slovo bojovat. Nikoli proti někomu, ale se sebou a s Bohem. Něco vyznat je totiž boj.  

Proč je to tak důležité? Když mluvíme o milosti, pak milost může být udělena tam, kde se stala nějaká nepravost. Tam, kde o něčem, co není správné, byla sdělena pravda. Pokud si namlouváme, že je vše v pořádku, pak není třeba milost. Milost se uděluje lidem, kteří se provinili, o jejich provinění se ví a hlavně oni sami o něm vědí. Jenže pojmenovat pravdu bývá těžké, nepříjemné, ale zároveň osvobozující. Pak totiž přichází milost a s ní spojené požehnání, o které Jákob tolik stál, které si nemohl získat nějakou lstí, které mohl pouze dostat jako dar.

Příběh se uzavírá tím, že Jákob dostane nové jméno, které mimo jiné znamená, že doposud bojoval s Ezauem a svým okolí, nyní bude bojovat sám se sebou. V minulosti se držel bratrovy paty, byl v jeho vlaku, nyní se bude držet Boha, který mu dal nové jméno a tedy novou identitu. Do smrti už bude kulhat, jenže se bude jednat o vítězné kulhání. O omezení, které mu bude ukazovat, aby se více spoléhal na neomezeného Boha, který mu dal nové jméno a novou identitu.

Možná i my prožíváme některé věci, za které se stydíme, kde jsme selhali, kterým se vyhýbáme, které nás trápí. Nebudu hovořit o tom, jak to změnit, ale chtěl jsem ukázat na první krok a tím je pojmenování toho, kde to nejde a vydání toho do Božího světla. Je to jen první krok, ale zároveň krok klíčový. Zároveň krok, který vyžaduje velkou odvahu.