Izaiáš 22
Izajáš 22:1 Výnos o Údolí vidění: Co je s tebou, že jsi celé vystoupilo na střechy,
2 město plné hluku, halasu, město rozjařené? Skolení tvoji nebyli skoleni mečem, nezemřeli v boji.3 Do jednoho prchli všichni tvoji náčelníci; byli jati bez výstřelu z luku. Všichni tvoji zastižení byli do jednoho jati v dáli na útěku.4 Proto jsem řekl: „Odvraťte ode mne oči, ať hořekuji a pláči; nesnažte se mě těšit nad zhoubou dcery mého lidu!“ 5 Neboť den poděšení a pošlapání a rozruchu, den Panovníka, Hospodina zástupů, nastal v Údolí vidění, den zhroucení zdí a křiku o pomoc k hoře.6 Élam zvedl toulec, má vozy s posádkou a koně, a Kír obnažil štít.7 Nejlepší z tvých dolin jsou plny vozů; jezdci zaujali postavení před branami.8 Odkryto bylo Judovo zaštítění. Onoho dne jsi vzhlížel k výzbroji Domu lesa(t). 9 Viděli jste, jak mnoho bylo průlomů do města Davidova a shromažďovali jste vodu z Dolního rybníka. 10 Pořídili jste soupis domů v Jeruzalémě a strhávali jste domy pro zpevnění hradeb. 11 Mezi obojími hradbami jste zřídili nádrž pro vodu Starého rybníka. Nevzhlíželi jste však k tomu, který vše způsobil, a neohlíželi jste se na toho, který to odedávna připravoval.12 Onoho dne Panovník, Hospodin zástupů, vyzval k pláči a k nářku a k vyholení lysiny a k přepásání žíněnou suknicí, 13 a hle, veselí a radost, porážení dobytka a zabíjení ovcí, jedení masa a pití vína. „Jezme a pijme, stejně zítra zemřeme!“ 14 Mému sluchu však Hospodin zástupů zjevil: „Tato vaše nepravost jistotně nedojde smíření, zemřete,“ praví Panovník, Hospodin zástupů. 15 Toto praví Panovník, Hospodin zástupů: Jdi, vydej se k tomu hodnostáři, promluv k Šebnovi, správci domu: 16 „Co tu pohledáváš, koho tu máš, žes tu vytesal pro sebe hrob? Dal sis hrob vytesat vysoko, dal sis vyhloubit příbytek ve skále!17 Hle, Hospodin tě odvrhne, odvrhne tě, ty hrdino, zabalí tě,18 smotá, jako klubko tě svine, jako míč tě odhodí do široširé země. Tam umřeš a tam skončí tvé slavné vozy, pohano domu svého pána.19 Srazím tě z tvého postavení; ze svého úřadu budeš svržen.20 V onen den povolám svého služebníka Eljakíma, syna Chilkijášova. 21 Obléknu ho do tvé suknice, připevním mu tvoji šerpu, tvou vladařskou moc vložím do jeho rukou a stane se otcem obyvatel Jeruzaléma i Judova domu. 22 Na jeho rameno vložím klíč domu Davidova; když otevře, nikdo nezavře, a když zavře, nikdo neotevře. 23 Zarazím ho jako hřeb na spolehlivém místě a stane se stolcem slávy otcovského domu.24 Ale zavěsí se na něj všechna váha otcovského domu, výhonky a odnože, všechny malé nádoby, jak misky, tak i všechny džbány.“25 „V onen den, je výrok Hospodina zástupů, povolí hřeb zaražený na spolehlivém místě, zlomí se, spadne a náklad, který je na něm, se zničí.“ Tak promluvil Hospodin.
Když čteme texty proroků, pak je třeba tyto texty číst pomalu a pak platí, že mnohem lépe je pochopíme, pokud je jsme schopni zasadit do situace, ve které se Izrael nacházel. Na tom není nic mimořádného, podobné je to i v životě. Když někomu řeknu moc na to myslíš, pak je jiné, když tento výrok pronesu v kontextu něčí smrti nebo v kontextu toho, že někdo má chuť na sladké. To první je mnohem citlivější. Jedná se o stejný výrok, ale jiný kontext.
Jeruzalém a jižní království bylo konstantně v nebezpečí obležení a zkázy. Proto bylo nuceno neustále hledat nějakého spojence a posilovat vojenskou ochranu. V tomto textu čteme o radosti, veselí a hluku. Snad se jednalo o radost z toho, že podařilo zastavit útok Asyřanů. Dále čteme o zpevňování hradeb, shromažďování vody, které se dělalo, když bylo město obléháno, možná se jedná o zdárný pokus vykopat studnu. Navíc Jeruzalém byl spojen s Bohu nepřátelskými koalicemi, konkrétně s Babylónem. Myslím, že se nám tyto reálie mohou zdát strašně daleko, naprosto mimo naši realitu. Válka, nedostatek, panická úzkost, to není to, co prožíváme. Sice někdy říkáme, že doba je složitá a skutečně nepochybně je, říkáme, že je nám těžko, a nepochybně mnohým z nás těžko je, ale přece jen to, co prožíval Jeruzalém a před čím ho varuje prorok je mimo naši realitu a třeba dodat díky Bohu. Na druhou stranu svoje zápasy prožíváme a dost dobře nelze jen tak říci, to nic není. To, co je pro malé dítě vstup do první třídy, je pro jiného maturita, pro jiného rozchod ze svojí dívkou či chlapcem, pro jiného ztráta zaměstnání, manželská krize atd. Vzpomínám si, když jsem byl poprvé v USA někdy v roce 1994. Když jsem viděl jejich bohatství, byl jsem fascinován. Každý měl svůj dům, auto, běžně chodili na jídlo do restaurace. Prostě proti nám se ekonomicky měli lépe. Tehdy mě udivilo, kolik z nich řešilo nejrůznější problémy a jak moc už tehdy bylo běžné mít svého poradce. Věděl jsem, že bohatství není cesta ke štěstí a že nedá člověku radost, ale stejně mě to zaujalo. Dnes se ekonomicky máme lépe, než v roce 1994 ale naše psyché na tom není lépe než kdysi. O co běží, proč to říkám.
Je běžné, že se člověk snaží nějak pojistit proti nečekaným událostem, proti bolesti, nepřátelům, stejně tak i svoje blízké. Jiné je to ve válce, jiné v míru, ale snažím se o to. V případě Izraelců to bylo v podobě válečných koalic, opevnění atd. V našem případě to jsou především peníze, majetek a s tím související vliv, možnosti. Co se najednou stalo? Izaiáš to vyjadřuje slovy: Pořídili jste soupis domů, vzhlíželi jste k výzbroji, vykopali jste study, začali jste žít podle hesla jezme, pijme, stejně zítra zemřeme a doslova nevzhlíželi jste však k tomu, který vše způsobil, a neohlíželi jste se na toho, který to odedávna připravoval. Toto jim pochopitelně dalo pocit jistoty a zabezpečení. Všimněme si, že neztratili víru, stále by řekli, že věří, jenže za to je Hospodin nekritizuje a nenapomíná. Napomíná je za jejich praxi.
Toto je stále dokola se opakující motiv proroků, kteří napomínají lid, aby se vzpamatoval, aby nezapomněl na Hospodina. Jedná se vlastně o jistý paradox. Modlíme se za to, aby nás Pán Bůh chránil a aby nám dal, co potřebujeme. Je to legitimní potřeba, kterou nakonec vyjadřujeme i v modlitbě Páně. Jenže pak hrozí, že nastane situace, kterou popsal Ezechiel: Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ez 16, 49
Je něco špatného mít doslova sytost chleba, jak píše Ezechiel? Asi ne, když za to prosíme v modlitbě Páně. Stejně tak není nic zlého mít nebo prožívat klid, když se jinde modlíme za pokoj. Vím, že pokoj a klid není to samé, ale částečně se to prolíná. Tedy je špatné prožívat klid? Není. Přesto se obojí, za co se paradoxně modlíme a co je znamením Boží přízně nakonec stalo Izraeli a později i církvi a mnoha křesťanům osudné.
Když se podíváme na církev na západě, pak se do velké míry toto opakuje. Jedná se o následující paradox. Dříve lidé umírali na podvýživu, dnes kvůli tomu, že jedí moc. Tedy dříve je ničil nedostatek, dnes nadbytek. Nejistota a bolest lidi buď vůči Bohu zatvrdí, nebo je naopak k Bohu vede v tom smyslu, že ho prosí za pomoc. Nebo i když jsou vůči Bohu zatvrzelí, stejně ho prosí, aby jim pomohl a když se stane, co si přejí, pak to vykládají jako důkaz Boží lásky a přízně. Jenže se ukazuje, že mnohem vděčnější jsou lidé, kteří toho mají málo a kteří by z naší perspektivy spíše měli reptat. My jim často vlastně nerozumíme, protože tvrdí, že jim k pokoji stačí Bůh a radost z něj. O co jde? Máme se stát chudými? Asi ne, ale měli bychom se učit se vstupovat do oblastí, které nemáme pod kontrolou, kam nás vede Bůh. Někde se jedná o peníze, o čas, o pomoc potřebným, o pozvednutí hlasu, kde je toho potřeba atd.
Jak z toho ven? Chtěl bych v tomto zamotaném textu naznačit ještě jeden rozměr, který se snad vymyká klasickým klišé. Všimněme si jedné velmi nenápadné zmínky: „Jdi, vydej se k tomu hodnostáři, promluv k Šebnovi, správci domu: Co tu pohledáváš?“ Se Šebnou se setkáváme v Druhé knize královské jako s nejvyšším písařem krále Chizkijáše. V našem textu je navíc označen jako správce královského paláce. Tedy jedná se o vysoce postaveného muže, který byl sesazen a nahrazen někým jiným. Prorok mu vyčítá následující: Co tu máš a koho zde máš, žes tu vytesal hrob? Na vysokém místě sis vytesal hrob, ve skále sis vysekal příbytek! Autor textu chtěl zřejmě zdůraznit, jak pohoršlivé bylo Šebnovo jednání, když si připravoval hrobku, vytesanou do skály na vyvýšeném místě. Šebna chtěl dokonce i po smrti zůstat ve vysokém postavení. Prorocké slovo kritizuje jeho touhu po slávě a zneužití moci. Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu. Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova,
Eljakim, jež v překladu z hebrejštiny znamená „ať pozvedne Bůh“. Nový správce se nebude povyšovat jako jeho předchůdce. Do vysokého postavení je povolán Bohem. Věrnost Hospodinu je vyjádřena označením „služebník.“ Tak se nazývali vynikající postavy v minulosti, například Mojžíš a David. Tohoto titulu užívá kniha Izajáš od 42. kapitoly pro tajemnou postavu „Hospodinova služebníka.“ – což je předobraz Krista.
Zásadní problém, na který nejen Izrael narážel, byli vedoucí. Jakýsi Šebna byl jedním z nich jenže jich bylo víc. Co tím chci říci – to, že na vedoucích záleží. Bylo by velmi laciné a snadné svádět svoje selhání a neúspěchy na „ty nahoře“. Jenže když ti, co vedou, vedou špatně, obyčejně se to projeví i na těch, kdo jsou vedeni. Druhá věc je ale tato. Skoro každý, kdo zde jsme, nějak vedeme. Jsme rodiče, prarodiče, vedoucí různých skupin. Skoro každý jsme nějak veden nebo máme nějakou autoritu a jsme někomu do větší či menší míry autoritou. Naznačil jsem, že problém Izraele byl v tom, že přestal spoléhat na PB. Já nemám nějaký obecný recept, aby se to nestalo nám. Ale vím, že pokud nejsou vedoucí těmi, kdo inspirují právě i ve spoléhání na PB, není moc šance, že se něco změní. Proto se modlete za vedoucí a buďte vedoucími, kteří inspirují. A čím inspirujeme? Tím, jak žijeme ne tím, jaké dáváme rady.
Nádherný obraz lídra – zarazím ho jako hřeb. Vidíme symbol pevnosti, jistoty: Na něm bude viset všechny sláva domu jeho otce, děti i vnuci, všechno malé nářadí od umyvadel až do hrnců. V ten den – praví Hospodin zástupů – se uvolní hřebík, který byl zaražen na pevném místě; praskne a spadne, takže bude veta po všem, co na něm viselo – protože to Hospodin řekl.
Pozdější generace zažily, že nový vládnoucí vrstva nesplnila očekávání, jež se do ní vkládala. Skupinové zájmy zničily vše, v co se předtím doufalo. Prorok předpovídá v Hospodinově jménu neslavný konec: odsouzení. Jedním z důvodů bylo, že vedoucí přestali vést a že selhali.
Vlastně zde není happy – end. Zároveň je zde apel na ty, kdo vedou a modlitby za ty, kdo vedou. A výzva, abychom nevybírali ty, kdo nevedou moudře.
Závěr: Naše možnosti a vlastně i Boží požehnání nás vedou k pohodlnosti a vyčpělosti. Kde překračujeme komfortní zónu? Kde žijeme z víry? Jedním z těch, kdo to určují ale i strhávají jsou vedoucí. A někdy i nejsou. Máme takové? Modlíme se za ně? Jsme jimi?