Trhání dětí medvědy

Některé texty se nečtou snadno, raději je přeskakujeme. Zde je jeden z nich...

Odtud vystoupil do Bét-elu. Když byl na cestě, vyšli z města malí chlapci, pošklebovali se mu a pokřikovali na něj: "Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!" On se obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil. Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti. Odtud odešel na horu Karmel a odtud se vrátil do Samaří. 2 Král 2, 23 – 25

Čteme o tom, že Elíša jde z Jericha do Bét-elu. Není náhodou, že se zde píše o těchto dvou místech. Obě totiž měla za sebou pohanskou minulost. Jericho je odvozeno od Jarich, co znamená měsíc, který v té době Kenánci uctívali. Bét-el sice znamená dům Boží, ale bylo zatíženo tím, že v něm stálo jedno ze dvou zlatých telat, které Izrael uctíval. Tyto telata nechal zhotovit Jeroboám, aby lidé ze severního království nechodili do chrámu v Jeruzalémě a uctívali Hospodina ve svých svatyních v Bét-elu. Jinými slovy prorok putuje po místech, která jsou Bohu vzdálená. Zároveň se odvažuje jít na místa, která jsou Bohu vzdálená a díky svojí minulosti i nepřátelská. Vlastně jde tam, kam často chodí i dnešní ctitelé Hospodina. Ať chceme nebo ne, jsme obklopeni atmosférou, která je Bohu nepřátelská…a přesto je naše místo právě zde. Ani Elíša nezůstává někde v chrámu nebo ve svatyni.

Podávejme se na hlavní postavy tohoto dramatu. Jednak vidíme proroka, který je buď plešatý, nebo má tzv. Tonzuru, tedy to, co mají někteří členové církevního kléru, nebo má vyholenou hlavu na znamení smutku kvůli smrti Eliáše. Před tímto dějem byl Elíša v Jerichu, kde uzdravil vodu, tedy kde Bůh skrze něj učinil zázrak. Elíša  má za sebou silnou duchovní zkušenost, jenže život jde dál a podobně jako u nás, po krásných a silných věcech, přichází zápasy.

Dalšími postavami děje jsou chlapci. Jejich slova adresovaná Elíšovi – tedy „táhni“, doslova znamenají „vystup“. Někteří vykladači k tomu dodávají, že tímto vlastně říkají, vystup si vzhůru, kam chceš, jdi za svým Eliášem. Nebo též prostě říkají, táhni. Z textu není jasné, o koho jde, pravděpodobně ale o jakési výrostky. Slovo zde použité neznamená malé dítě, ale mladík. Další otázka je, zda se nejedná o popis kvality – tedy o lidi lidsky malé, my bychom řekli ubožák, nebo silněji pokleslý člověk. Asi se ale jedná o Jerišskou zlatou mládež. Někdy říkáme, že mládež je obrazem společnosti, nebo že je budoucností společnosti. Zde vidíme, že o tuto svoji budoucnost Jericho přichází. Můžeme jen domýšlet proč… zde díky výchově, nebo zda dokonce někteří z Jericha tuto mládež na Elizea poslali. Každopádně mládež je vždy nějak spojena s těmi, kdo jí vychovávají a mají vést.

Podívejme se, co naše mládež dělá. Septuaginta (řecký překlad) má, že děti proroka kamenovali. To je více než posměch. Možná to pozdější doba považovala za něco tak strašného, že to upravila na posměch. Navíc kamenování byl trest za rouhání, což naznačuje, že posměváčci považovali prorokovu zvěst za rouhání a proto ho kamenují nebo jsou vysláni, aby ho kamenovali. Navíc je zde i slovní hříčka, kdy vysmívat se řekne hebrejsky kalas a když to obrátíte, máte salak a to znamená kamenovat. Kalas zároveň znamená i oblehnout, rozpoltit, roztrhat. Jakoby ho chtěli oblehnout, zneškodnit, zničit a to nejen fyzicky, ale i duchovně.  Zároveň i kdyby se jednalo jen o posměch, v Biblické době je slovo vnímáno mnohem důležitěji než ho vnímáme dnes. Zároveň i dnes slovo má ničící sílu a není jedno, co komu a o kom říkáme.

Nakonec zde máme medvědice. Medvěd je symbolem zla, sil, které jsou Bohu nepřátelské. Je to vyslanec „zdola“. Patřil mezi nejnebezpečnější šelmy i proto, že nemá svaly ve tváři, proto z jeho výrazu nepoznáte, kdy útočí. Je to symbol zla v jeho nevypočitatelné podobě a proto se vyskytuje mezi apokalyptickými šelmami (Dn, Zj). Medvědice jsou dvě, což je v Bibli náznak posílení důrazu (př. amen, amen, dvojitá míra). Tedy to, co činí posměváčci, zde jakoby uvolňuje prostor temným silám. Další věcí stojící za povšimnutí je, že roztrhaných je 42. Nikdy jsem neviděl proces trhání dětí medvědy, ale přijde mi, že byli pěkně nešikovné, když neutekli…. 42 má v Biblické symbolice důležitou roli. Buď navazuje na Egypt, kde 42 bylo číslo podsvětních soudců, který soudil mrtvé, nebo 42 měsíců je časová lhůta – je to 3 a půl roku, tedy polovina sedmiletí, kdy 7 je čas plnosti, sedmý den je den odpočinku. 3 a půl roku, tedy přelomení 7 je v Písmu vnímáno jako doba neblahá (stejně jako 12 a 6…kdy 666 je číslo šelmy). Tedy se zde jedná o více než jen o zvířata. Vidíme soud.

Poté, co jsme viděli hlavní aktéry a místo děje, můžeme se podívat na děj a aplikaci. Čteme, že prorok „vystupuje“. V hebrejštině se např. do Jeruzaléma nikdy nechodí. Abraham vystoupil z Egypta, Mojžíš vystoupil z Moábských pustit. Naopak např. do Egypta se sestupovalo, stejně tak k Jordánu. Tedy prorok jde vzhůru a to nikoli jen ve smyslu geografickém. Prorok jde od Jericha do izraelských hor, ale jde i k Bohu. Oproti tomu jak děti, tak i medvědice vycházejí – z města a houští. V Písmu mnohokrát čteme o vycházení a vcházení. Představa je, že člověk vychází ze svého stanu, z Božího chrámu, kde je bezpečný pod boží ochranou. Důležité je, aby se vrátil k Bohu, do bezpečí. Jenže posměváčci zde jen vyšli, už se nevrátili. Důvod asi není třeba říkat.

Určitý vrchol, zápletka je ve slovech „on se obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil“. Hebrejské slovo zlořečit zde použité (kalal) doslova znamená zlehčit. Spíše zde tedy vidíme obdobu toho, co čteme u Daniele v souvislosti s králem Belšasarem: Zvážil jsem a shledal jsem tě lehkým. Ten, kdo je nalezen před Hospodinem lehkým, je vystaven soudu…

Co si z příběhu vzít?

Pavel píše, nemylte se, Bohu se nebude nikdo posmívat. Někdy se zdá, že tento text neplatí, že Boží právo je převraceno a že Bůh je posmíván. Že Boží zákony neplatí, že tzv. kmotři nakonec ze svých jachet nadále budou psát svoje SMS. V tomto klimatu si člověk klade otázky, má zbožnost smysl? Zřejmě závěr není – ona na ně taky jednou vyběhne medvědice, ale pácháním zla se lidé dostávají pod vliv zlého. Text se dá číst i tak, že mladíci chtěli roztrhat Elizea a nakonec zlo roztrhalo je. Někdy tím, čím člověk zachází, i schází. Mládenci se otevírají zlu, aby nakonec zlo pohltilo je. Toto je mnohokrát opakovaný motiv, kdy si člověk chce podmanit zlého, ten souhlasí, jenže chce jednu podmínku – že si člověka vezme s sebou. Asi nejznámější je příběh Fausta… Otázka je, komu nebo čemu se otevírám?

Příběh ukazuje na Boží svatost. Můžeme s příběhem nesouhlasit, můžeme ho různě vykládat, ale rozhodně se nejedná o příběh hezký, který bych četl dětem před spaním. Zároveň nám ale připomíná, že Bohu se skutečně nikdo nebude posmívat, že Bůh je svatý a že zasluhuje úctu. Zároveň ukazuje, že je Bohem i trestajícím. Nelibuje si v trestech svévolníků, nevyžívá se v lidském utrpení, uchází se o člověka, ale je Bohem a cesta k němu stála život Božího syna. Proto ho milujeme i uctíváme a toto nejde proti sobě.  Obojí k sobě patří.

Zlých skutků se dopouští mladí lidé, nebo snad i děti. Dnes žijeme v době, kdy děti mají informace jako dospělí, ale zásadní rozhodnutí se odsouvají. Tedy dospívají rychleji, ale vyzrávají pomaleji, zásadní rozhodnutí odsouvají až n pozdější období života. Někdy se jedná o věčné děti, kterým rodiče usnadňují život, jak mohou. V židovství byl přelom do dospělosti ve třinácti letech vykonán ceremoniálem Ber Micva. Výraz Bar Micva se doslovně překládá jako syn příkazu, tzn. ten, na něhož se vztahuje povinnost dodržovat Zákon. Od chvíle kdy dosáhne chlapec požadovaného věku a podstoupí příslušnou ceremonii, je povinen plnit veškeré své náboženské povinnosti a je započítáván do počtu deseti dospělých mužů, kteří se musí sejít, aby se mohla konat modlitba ve své úplnosti. V katolictví se jedná o biřmování, kdy obvyklý věk je 13 - 18. Tento obřad se někdy také nazývá svátostí křesťanské dospělosti. Dospělost projevuje věřící svojí schopností nést odpovědnost a také spoluodpovědnost za církev a její poslání. Autor knihy o biřmování A. Grün poukazuje na moderní trend u mladých lidí svou odpovědnost za život popírat. Říká, že je pro mladé lidi důležité vědět, jak se svým životem naloží. Musí přijmout to, jací jsou, a převzít za svůj život odpovědnost, jinak zůstanou navždy v pozici žalobce a budou poukazovat na m, v různých oblastech. Pokud vím, v našich kruzích nic podobného nemáme… Nejedná se o nějakou magickou hranici… ale o vědomí, že bytost, která je v našich očích dítě, v jistém věku nese zodpovědnost za svoje rozhodnutí před Bohem, byť z hlediska práva to tak být nemusí.

Elíša vstupuje nebo vychází do míst, která jsou Bohu nepřátelská. Útok chlapců nedává smysl, navíc by mu měli spíše poděkovat, protože v Jerichu, odkud zřejmě pocházeli, uzdravil vodu. Jenže zlo jednak nemá často logiku, jednak je někdy pácháno těmi, od kterých bychom to nečekali nebo čekali nejméně, a jednak je pácháno těmi, kdo jsou malí a to spíše v morálním a lidském smyslu. Tito malí, však zde budou stále. Útok navíc přichází po úžasných zkušenostech, které Elíša udělal. I způsob je rafinovaný – chlapci se posmívají buď jeho mrtvému učiteli, nebo tomu, jak vypadá. Jenže právě místo křesťanů není v chrámu, ale obrazně řečeno na cestě. A na této cestě nás vždy budou „otravovat“ tito malí.

Když vyběhnou medvědice, potom Elíšu nechávají na pokoji. Myslím, že se zde skrývá následující poselství. Jak již bylo řečeno, medvěd je symbolem apokalyptických šelem nepřátelských Bohu. Tyto šelmy neublíží nejen Elíšovi, ale ani nám. Tak jako není kletby proti Izraeli, není kletby ani proti nám.

Na mnoha místech nás Písmo ujišťuje, že Bůh přemohl tmu a že v důvěře v něj můžeme jít dál. Že jsme skryti a bezpečni v Kristu. Věříme, že existuje neviditelný svět a že není jedno, jakým silám se otevíráme. Evangelium je v tom, že díky Kristově krvi jsme bezpeční a že můžeme slyšet Kristova slova, nebojte se, já jsem přemohl svět.