Noc víry - Žalm 22

Když čteme Ž 22 a pak 23, skoro jako by se jednalo o dva autory. Jednou žalmista volá z nejhlubších hlubin o tom, že ho opustil Bůh, což je nejhorší věc, která se člověku může stát. Hned ale další žalm je vyznání, že s Hospodinem nebude mít člověk nedostatku. Jak známo, 21 žalm Ježíš říká, když je ukřižovaný, jsou to jedna z jeho posledních slov na kříži. Je to zoufalý výkřik Božího syna, uprostřed utrpení, ale i opuštěnosti, která je důsledkem hříchu. Hřích nás odděluje od Boha, a proto se najednou Ježíš ocitá vytržen z Boží blízkosti. Zároveň bychom možná z jeho úst spíše očekávali žalm 23. Když umírá, tak si odříkává i kdybych šel údolím stínu smrti… jinými slovy nějakou naději. Já sám si čtu před zákroky v nemocnici žalm 23 nikoli 22… zároveň ale někdy se cítím podle žalmu 22. Vím, že Bůh mě neopustí, ale když někdy  okolnosti ale i moje pocity hovoří jakoby o opaku, pak co s tím? S. Peck píše: Při déle trvajícím utrpení se přirozeně a téměř nevyhnutelně dáváme na ústup. Naše psychická vyspělost se snižuje, naše vyzrálost nás opouští. Jinými slovy když je člověk dlouho vystaven něčemu těžkému, jako třeba bolest, stres, vztahové těžkosti, nemoc, pomalu přichází o vnitřní zdroje a má pocit opuštěnosti Bohem. Najednou dobře rozumí slovům žalmisty… navíc žalmista popisuje, že se k Bohu modlí stále, ve dne i v noci. Pokud se vám někdy stalo, že jste nemohli spát, třeba bolestí nebo úzkostí nebo kvůli napětí, pak víte, jak pomalu běží noční hodiny. Všude je klid, děti, muž nebo žena klidně oddychují a vám se honí hlavou černé myšlenky, které jsou v noci navíc vždy ještě trochu černější než ve dne. Voláte k Bohu, ale někdy se Bůh zdá daleko, i když teoreticky velmi dobře víte, že nás neopustí.

Vidíme, že žalmista uprostřed krize a úzkosti vyslovuje slova, která vlastně ani nejsou pravda. Není červem, není potupou lidství, Bůh mu není vzdálen, snad není úplně osamocený, kolem něj nejsou jen nepřátelé. Jenže toto jsou upřímná slova toho, kdo trpí a kdo má duchovní krizi. Všechno anebo leccos se mu zdá jinak, než jak se mu zdálo, když uvěřil, když prožíval s Pánem Bohem hezké chvíle. Najednou je vše černé, beznadějné a smutné. Člověk tuší, že Bůh neopouští, ale tato racionální znalost nestačí.

Co vede k duchovní krizi? Jeden důvod se nabízí hned v tomto žalmu. Je to hřích. Nevyznaný hřích nás vede do izolace od Boha, tak jako vedl Ježíše s tím, že to pochopitelně nebyly jeho hříchy, ale naše hříchy, které na sebe dobrovolně vzal. Jenže následek byl stejný – izolace od našeho nebeského otce. T. Kempenský napsal: Lopotíme se a běháme za nepatrným ziskem, ale na duchovní újmu nepamatujeme a jen pozdě se dokážeme vzpamatovat. Dbáme o to, co prospívá málo nebo nic, ale nevšímáme si toho, co je potřebné. A tak se ztrácíme ve vnějších věcech, a když zavčas nezmoudříme, dobrovolně se v nich utopíme.

Jenže toto není jediný důvod.

Další, který je naznačen v žalmu, jsou těžké životní okolnosti. Žalmista popisuje, že je obklopen nepřáteli, kteří nad ním potřásají hlavou, dokonce mu berou oděv, tedy ho ponižují, dělají si legraci z Boha a zpochybňují to, že si Bůh žalmistu oblíbil, když na něj toto dopouští. Přiznejme si, že někdy nás životní okolnosti nejen zmáčknou, ale že dokáží i nahlodat naší důvěru v Boha. Víme, že utrpení se týká všech, tedy i křesťanů, že v tom je nám nakonec vzorem Ježíš, ale když utrpení přijde, těžko se s tím srovnáváme a může to ovlivnit i náš pohled na Boha a hlavně naši důvěru v něj.

Dalším důvodem, který ale není popsán v tomto žalmu, je, že když člověk uvěří, dostane určité informace a utvoří si určitou představu o Bohu. Jenže toto se postupně mění a informace, které jsme dostávali, začínají dostávat zabrat a mění naši představu o Bohu. Zjišťujeme, že následován í Boha je komplikovanější, než jsme si představovali, že Bůh nezapadá do našich představ, že k některým věcem se musíme znovu prokousat, že si musíme znovu ujasnit, co to znamená, že Bůh je dobrý, že nenechá spadnout na naší hlavě ani vlas, že nás ochrání, že nedopustí, aby uklouzla naše noha.

Dalším důvodem krize víry jen to, co někteří nazývají noc víry, temnota kříže, Boží mlčení. Kdysi jsem zde citoval slova matky Terezy: „Její vnitřní utrpení spočívalo v tom, že měla pocit, že Bůh pro ní není vším. Zdálo se jí, že jeho místo v jejím nitru je prázdné, že jí nechce. Pochybovala, že to co dělá, má smysl, zda to není jen přetvářka, když sestrám vykládá o něžné Boží lásce, když v ní sama nedokáže věřit.“ Někdy vyznávala: „Můj úsměv je jen zástěrkou skrývající mnohé smutky a trýzně. Protože se však stále usmívám, lidé si myslí, že mé srdce přetéká vírou, nadějí a láskou a odráží mé hluboké spojení s Bohem. Kdyby tak znali pravdu“. A na jiném místě doznává: „Pokud jde o mě, ticho a prázdnota jsou tak velké, že se dívám a nic nevidím, poslouchám a nic neslyším... Bůh není Bohem a já žiji na prahu prázdnoty.“ Neznám podrobně její život, ale z toho co vím je jasné, že nežila v hříchu, nebo že by žila plytkým životem, který k podobným výpovědím může vést.

Posledním důvodem, který nevidíme v tomto žalmu, je podobný důvod, jako v jakémkoli jiném vztahu. Onen důvod je, když spolu nekomunikujeme a prostě necháme vztah s Bohem vyšumět.

Víme, že krize k životu v Pánem Bohem patří, že dokonce krize je výzvou k novému začátku, k osahání si toho, na čem stojí naše víra, k určitému sestupu na novou hlubinu, ale stejně nikdo krize nemá rád a proto se jim vyhýbá. Toto platí jak v životě víry, tak v jakémkoli vztahu. A protože víra je mj. vztah, nějak k ní krize patří. Jenže krize nás má posílit a posunout.

Zároveň je třeba dodat, že by život víry neměl být jednou velikou krizí. Proto je třeba hledat a ptát se, co s krizí víry dělat. A zde nám může být opět inspirací 22 žalm.

1.      Žalmista velmi upřímně vypovídá o tom, co prožívá, co cítí, co ho trápí, jak prožívá svoji situaci. Jinak řečeno nijak svoje trápení nebagatelizuje, nijak ho nemaluje narůžovo, byť některé jeho výpovědi nejsou přesné. Jenže nejde o to, abychom Bohu vyznávali přesné teologické poučky o smyslu zla, ale prostě abychom mu dokázali vylít svoje srdce. To, že se někdo vyrovnává lépe z nemocí, jiný lépe z výchovou, jiný si snadněji srovná některé věci v Písmu, neznamená, že to tak musí být u nás. Tedy je legitimní vyznat, bojím se, Pane, cítím se jak červ, za nic nestojím, jsem zklamaný ze svých dětí, vůbec ti Pane nerozumím atd.

2.      Další věc zde naznačená je „svěř to Hospodinu“. K tomuto je třeba se někdy probojovat, věřit, že Bůh ví lépe než já a nějak si s tím vším ví rady. Svěř to Hospodinu, nemusí znamenat, že to dopadne, jak chci, ale že s tím, co mě trápí, PB bude pracovat a přetvoří to ke své slávě. Zároveň se žalmista modlí o to, aby mu Bůh nebyl vzdálen, tedy aby byl uprostřed jeho utrpení s ním, aby to procházel jako by vedle něj. Zde je důležitá zmínka o to, že Hospodin je jeho síla – vv. 20. tedy že Hospodine je zdroj, kde bere sílu, aby nastalé utrpení i krizi ustál.

3.      Žalm se láme vv. 22 – ty jsi mi odpověděl. Jak bylo řečeno, jedním z důvodů krize je, že s Bohem málo nebo vůbec nekomunikujeme. A právě Boží odpověď, navázání komunikace s Pánem je cesta z krize ven. Zároveň ale čteme, že žalmista na to není sám, že o svým zápasech „povídá v kruhu svých bratří, nebo blízkých“. Krize, o které se můžeme sdílet je poloviční.

4.      Žalmista často mluví o Boží věrnosti, tedy připomíná si, kým pro něj byl Bůh, kým byl pro jeho otce. Zároveň vyznává, že chce Hospodina poslouchat, což vyjadřuje slovy, žij před ním v bázni. Pochopitelně krize víry není jen a pouze důsledkem hříchu a neposlušnosti, ale měl bych zápasit o to, aby toto nebyl důvod.

Závěr: Den nemůže existovat bez noci. Hodiny naplněné světlem, štěstím a radostí neexistují bez hodin naplněných temnotou. Tuto zkušenost znají i lidé, kteří v sobě nesou ‚světlo víry'. I oni – podobně jako všichni ostatní – znají bolest, opuštěnost, tíhu deprimujících emocí, pocity bezvýchodnosti, náhlé vyhasnutí dosavadního jasného světla, pochybnosti i zoufalství. Přitom nezáleží na tom, jestli jde o věřící, o kterých čteme na stránkách Bible, nebo o věřící dneška: temnota není cizí nikomu. Dokonce i nejzářivější příklady křesťanského života - lidé, které nazýváme ‚svatými' - musely projít zkušeností noci duše.

Když jsem psal toto kázání, v pozadí mi šla hudba a najednou, jsem slyšel píseň, která dobře shrnuje to, co říkám a asi i to, co jsem sám prožíval… (It Is Well With My Soul)

1. Když nebeský duši mou proniká mír, ať hrozí mi svět ze všech stran, mé srdce už nestrhne bouřlivý vír, bezpečnou kotvou mou můj je Pán. Šťasten jsem v Bohu svém, šťasten jsem, šťasten jsem v Bohu svém.

4. Teď, duše má, prozpěvuj na jeho čest, buď celý můj život mu dán! Vždyť nejvyšší vděčnosti on hoden jest: předobrý přítel můj, Kristus Pán! Šťasten jsem v Bohu svém, šťasten jsem, šťasten jsem v Bohu svém.

Tato píseň je stará přes 140 let, přesto pro svou nesmírnou hloubku nikdy nezestárne. Váže se k ní pozoruhodná historie. Horatio G. Spafford vedl úspěšný a naplněný život advokáta. V roce 1871 však v Chicagu vypukl obrovský požár a Spaffordovi, kteří investovali většinu peněz do nemovitostí, mávnutím proutku o všechno přišli.

Aby se jako rodina ze ztráty majetku rychleji vzpamatovali, poslal pan Spafford manželku a děti lodí do Anglie. Sám musel ještě něco v Chicagu zařídit. Manželka a 4 dcery měly svou přítomností podpořit misijní práci rodinného přítele známého evangelisty D. L. Moodyho. Jejich loď však nedaleko britských břehů ztroskotala a jako jedna z mála se jako zázrakem zachránila jen paní Spaffordová. Všechny dcery, z nichž nejstarší bylo 11 let, utonuly. Pan Spafford se ihned nalodil na další loď, aby přijel za truchlící manželkou. Když se blížil k místu ztroskotání, Pán Bůh jej hluboce oslovil a naplnil zvláštním pokojem, který se přetvořil do slov této písně…

Přál bych nám všem, abychom ze svých krizí dokázali vyjít silnější, než když jsme do nich vstupovali a aby po slovech žalmu 22 Bože můj proč jsi mě opustil, přišla slova žalmu 23, Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatku…