Synové Élího byli ničemníci, neznali se k Hospodinu. 13 Uplatňovali vůči lidu tento kněžský řád: Kdykoli někdo připravil obětní hod, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí, právě když se maso vařilo.14 Vrazil ji do kotle nebo do hrnce, do kotlíku nebo do kotlíku nebo pekáče, a co vidlice zachytila, to si bral kněz pro sebe. Tak to dělávali všem z Izraele, kteří tam do Šíla přicházeli.15 Dokonce dříve než obrátili tuk v obětní dým, přicházel kněžský mládenec a říkal obětujícímu muži: "Dej knězi maso na pečeni. Nepřijme od tebe maso vařené, ale syrové."16 Když mu ten člověk řekl: "Napřed se musí obrátit tuk v obětní dým, pak si vezmi, po čem toužíš", odpovídal: "Nikoli. Dej to hned. Nedáš-li, vezmu si to násilím." 17 Hřích těch mládenců byl před Hospodinem nesmírně veliký, protože lidé znevažovali Hospodinovy obětní dary.18 Ale Samuel konal službu před Hospodinem, mládeneček přepásaný lněným efódem.19 Jeho matka mu dělávala malou pláštěnku a rok co rok mu ji přinášela, když putovala se svým mužem, aby obětovali výroční oběť.20 Élí žehnal Elkánovi a jeho manželce. Říkal: "Nechť tě Hospodin zahrne potomstvem z této ženy místo vyprošeného, který byl vyprošen pro Hospodina." Pak odcházeli domů.21 Hospodin navštívil Chanu a ta otěhotněla a porodila tři syny a dvě dcery. Mládeneček Samuel však vyrůstal při Hospodinu.22 Élí byl již velmi starý. Slyšel o všem, čeho se dopouštěli jeho synové na celém Izraeli, i o tom, že obcovali se ženami konajícími službu u vchodu do stanu setkávání.23 Říkal jim: "Proč děláte takové věci? Ode všeho lidu slyším o vás samé zlé věci.24 To nejde, moji synové! Není to dobrá zpráva, kterou slyším; svádíte Hospodinův lid k přestoupením. 25 Jestliže hřeší člověk proti člověku, je rozhodčím nad ním Bůh. Zhřeší-li však člověk proti Hospodinu, kdo nad ním bude rozhodčím?" Ale oni svého otce neposlouchali. Hospodin tedy rozhodl, že propadnou smrti. 1 Sam 2, 12 - 25

Když čteme Élího příběh, pak vidíme neštěstí, když se „nepovedou“ děti. Na mnoha místech Písma je psáno, že děti jsou požehnáním od Hospodina. Na rozdíl třeba od ŘKC, se ve SZ očekávalo, že kněz bude mít děti, SZ nikde nevyvyšuje celibát. Druhá věc byla, že se za požehnání považovalo, pokud měl syny. A další věc byla, že tou nejvyšší metou pro otce bylo mít syna knězem nebo když se na  kněžské povolání připravoval. Éli měl děti, dokonce syny, kteří se dokonce připravují na kněžskou práci. Nevíme, jaký byl Éli otec, ale dovedu si představit, jak byl šťastný, když poprvé uslyšel slova narodil se ti syn, když svého syna poprvé vzal do rukou, když ho nesl do chrámu, když mu vysvětloval zákon a proroky, když z jejich úst slyšel něco ve smyslu tati, chtěl bych jít ve tvých stopách. Je krásné, když děti dělají radost svým rodičům a ještě lepší je, když dělají radost Bohu.

Problém je, když děti začnou dělat nesprávné věci. Pokud o tom nic nevíte, pak nemůžete nic dělat, jenže v tomto příběhu se jedná o něco jiného: Oznámil jsem mu, že jeho dům odsuzuji navěky pro nepravost, o které věděl: Jeho synové přivolávají na sebe zlořečení, on však proti nim nezakročil. 1 Sam 3, 13 Tedy zde se nám dává nahlédnout pod povrch tohoto příběhu. Éli věděl, co jeho synové dělají, ale nezakročil proti nim. Jenže skutečně proto nim nezakročil? Četli jsme, že jim jasně řekl toto: Proč děláte takové věci? Ode všeho lidu slyším o vás samé zlé věci. To nejde, moji synové! Není to dobrá zpráva, kterou slyším; svádíte Hospodinův lid k přestoupením. 1 Sam 2, 23 – 24

Čteme, že jeho synové dostali informaci, že takto to nejde, že toto se nedělá. Otázka ale je, zda se jednalo o informaci, kterou by nevěděli. I bez hlubších znalostí SZ víme, jak moc je Bible precizní v tom, když popisuje, jak se měl kněz i ti, kdo mu přisluhovali, chovat, při kultických úkonech. Ona přesnost ale i posvěcování mělo odrážet Boží dokonalost. Nároky byly kladeny jak na lid, který obětoval, tak dvojnásobně na ty, kdo chrámovou bohoslužbu vedli. Toto pochopitelně Éliho synové moc dobře věděli a tedy informace typu „toto se nedělá“ byla podobné, jako kdybyste hodili někomu kámen do okna a někdo vás upozornil slovy, toto se nedělá. Problém Éliho synů skutečně nebyl v nevědomosti. Konkrétně synové překračovali tři věci. Nechávali si nejlepší kusy oběti pro sebe, maso pekli, místo aby jej vařili a nespálili tuk. Dalším přestupkem bylo, že smilnili se ženami která sloužili při chrámu. Éli svoje syny sice varuje, ale on měl udělat něco jiného – měl je zastavit. Nejen jako otec, ale i jako vrchní kněz k tomu měl jak oprávnění, tak i možnosti. Tím, že je jen varoval, vlastně selhal. Udělal to, čemu říkáme „pes se nažral a koza zůstala celá“.

S tímto příběhem se prolíná jiný příběh a to příběh malého Samuele, který byl dán svými rodiči s Élimu do „učení“. Éli zasvěcuje Samuele do kněžské služby, dává mu mnohé dobré rady, je v kontaktu s jeho rodiči a zároveň nechává svoje syny dělat zlé věci. Tedy je zde určitá schizofrenie. Na jednu stranu nad jedněmi přivírá oči a nic nedělá, druhému vysvětluje, jak věci mají být. Toto se ale v různých obměnách dělo a děje do současnosti. Ke svým dokážeme být tolerantní a nad lecčím přimhouřit oko, na druhé máme vysoké požadavky a oči přimhouříme neradi. I když to v příběhu není jasně řečeno, je nepravděpodobné, že by Éli o ničem nikdy nevěděl. To, co dělali jeho synové, bylo do nebe volající a pochybuji, že si Élimu nikdo nestěžoval. V textu je ale ještě jedna zmínka – na otcovy domluvy synové reagují tak, že slovy Písma: „Otce neposlechli“. Tedy nejedná se pouze o selhání s otcovi strany, ale selhávají i děti tím, že neposlechnou. Ano, byli již dospělí, ale zde se jednalo o hřích, nikoli o nějaký nepatřičný otcův zásah do soukromí, a tedy poslechnout měli. Navíc se nejednalo jen o slovo otce, ale i o slovo kněze, tedy i autority náboženské.

Kde se stala chyba a jak se z tohoto příběhu poučit? Nevíme přesně, co přesně a hlavně kdy udělal něco Éli špatně, ale měl zajisté zakročit dříve, když ještě měl sílu. Z nějakého důvodu svoje děti chránil. Možná nechtěl zničit skvělou budoucnost svých dětí. Třeba si říkal, že se jednou změní. Možná do nich projektoval svoje sny. Každý rodič občas tajně sní, jak to jeho dítě bude něčím mimořádné. Žel, mnoho rodičů vede děti nejen k úspěchu, ale i k tomu, že k úspěchu je třeba obětovat i kus své integrity a charakteru. Podobně jako Éli pro nás mohou platit slova 1 Sam 2, 29: Ctil jsi své syny více než mne. Toto je asi nejhorší výtka, kterou Éli dostal. Jinými slovy znamená - udělal jsi ze svých dětí modlu, boha. Nevíme jak přesně, ale udělal. Zajímavé je, že jsou tato slova řečena tomu, kdo měl vést druhé k uctívání.

Éli nakonec nesměle řekne – ale děti, toto se přece nedělá! V určitém věku už nic jiného dělat nelze a je třeba ocenit, že Éli řekne alespoň něco, že varuje i když už asi bylo pozdě. Jiná věc je, že v určitém věku ještě něco dělat jde. Minimálně jde nastavit určité hranice a vyžadovat je. Bible o výchově, trestu a hranicích mluví často. Toto vše v kontextu lásky, která je na jednu stranu nepodmíněná na stranu druhou něco-očekávající. PB nepředpokládá, že morálka, slušnost nebo dokonce víra je člověku dána od narození. Pokud se rodič bojí od dětí něco vyžadovat, pokud se bojí trestat, pokud omlouvá jeho přestoupení, svému dítěti jednak škodí a jednak je odvádí od Boha. Je možné, že díky své měkkosti měl Éli od synů pokoj, oni si dělali, co chtěli a on to přehlížel, ale následkům nakonec neunikl. Naskýtá se otázka, zda by se stalo něco jiného, kdyby Éli jednal jinak, dříve a v autoritě, kterou měl jako rodič a kněz. Nevíme. Jak známo ve výchově neexistuje jakýsi zaručený přístup, který nám přinese 100% záruku úspěchu. Jenže toto tvrzení se snadno může stát výmluvou. Všimněme si, že nakonec Bůh vyčte Élimu dvě věci – když jsi mohl, nezakročil jsi a ctil jsi svoje děti více nežli mě. Na nás je dělat správné věci, byť ani ty nejsou zárukou úspěchu. To první – tedy co dělat máme nebo nemáme, se dá nějak posoudit. Do určitého věku může a dokonce musíme zakročit – je-li to třeba. Otázka koho ctíme více, zda svoje děti, nebo Hospodina se posuzuje hůře a ještě hůře se posuzuje nám samotným. Zde je třeba někoho dalšího, kdo by nám byl ochotný nastavit zrcadlo.

Obecně ale platí, že úspěch dětí, a nebo děti obecně se snadno stanou modlou, kolem které se v rodině točí úplně všechno. Stejně tak je pravdou, že se strašně těžko připouští selhání svých dětí. Jak se ukázalo, Éli toto nedokázal a jakkoli byl otevřený na Boží hlas, tak toto mu zcela uteklo.

Je zde ale nadějnější varianta a tou je vztah Éliho a Samuele. Samuel byl vymodlené dítě, narodil se manželům Elkány a Chaně v jejich pozdním věku. Toto je vyznání Chany, když se narodil: Modlila jsem se za tohoto chlapce a Hospodin mi dal, zač jsem ho tak naléhavě prosila. Vyprosila jsem si ho přece od Hospodina, aby byl jeho po všechny dny, co bude živ. Je vyprošený pro Hospodina." 1 Sam 1, 27 – 28 Rodiče se rozhodnou, že povedou své vymodlené dítě do chrámu, aby se učil vedle Éliho. Problém je v tom, že od začátku na něj má vliv nejen Éli, ale i jeho synové, které určitě znal a kteří mu též nastavovali zrcadlo. Konkrétně takové, že služba pro PB je docela fajn práce. Nepracujete, máte vliv na lidi a ještě se pomějete. Příběh ale ukazuje, že na Samuele vliv neměli. Větší vliv měli rodiče a Samuel. Toto se potvrzuje i ve výzkumech, že pokud je dítě vychováváno ve zdravé rodině, spíše nakonec poslechne rodič, než spolužáky. Tedy vidíme, že dítě, které bylo od malička vedeno k živé víře a ke službě Bohu, nakonec uspěje a nenechá se negativně ovlivnit. Navíc je zde ještě jedna lekce, a to ta, že Bůh se nedívá na věk. V tomto případě je mladý Samuel tím, kdo slyší Boží hlas hlasitěji, než nejvyšší kněz. Nemůžeme z tohoto jednoho příběhu dělat absolutní závěry, ale směrování rodičů a duchovního učitele dítěte k Bohu v tomto případě mělo smysl a vliv a to větší, než tlak vrstevníků.

V dějinách platí, že dějiny píší vítězové. Někdy toto platí i ve výchově – tedy že radí ti, kdo měli štěstí nebo požehnání, že se jim narodili hodné a chytré děti. Jiní, kteří podobné požehnání neměli, pochopitelně mlčí. Pravda je, že nikdo neví, jak moc je dáno výchovou a jak moc je dáno geny. Toto nás ale nesmí vést k rezignaci. Tento příběh není návodem jak vychovávat hodné děti – tedy dělat opak toho, co dělal Éli. Ukazuje nám spíše na to, jak si z dětí neudělat modly. Jenže naším cílem totiž není vychovat super děti, ale líbit se Bohu a následovat jeho vůli. Pak, i když se děti nepodaří a nesplní naše sny, nezhroutí se nám svět. A když se nám podaří, nebudeme ostatní otravovat zaručenými radami, jak jsme to my dělali správně a jak to mají dělat ostatní. Zároveň nám příběh ale ukazuje i to, že neposlušnost vede ke ztrátě požehnání. Ale oni svého otce neposlouchali. Hospodin tedy rozhodl, že propadnou smrti.

Tato slova nelze brát tak, že kdo neposlechne rodiče, propadne smrti. Předčasná smrt je ve SZ nejen smrtí, ale i symbolem ztráty požehnání, symbolem, že se od někoho Hospodin odvrátil a proto jako kdyby nežil. A to se Éliho synům stalo. Udělali opak, než je popsán v knize Přísloví 10, 1: Syn moudrý dělá radost otci, kdežto syn hloupý působí žal matce nebo syn otcovským káráním zmoudří, kdežto posměvač pohrůžky neposlouchá. Př 13, 1

Pokud jste rodiče nebo prarodiče, přál bych nám všem moudrost a sílu nepodlehnout dnes tak populárnímu kultu dítěte. Jak bylo řečeno, příběh není návodem jak vychovat príma děti, na know-how existují skvělé knížky, Písmo spíše nastavuje principy. Jedním z principů je, ale jak být následovníkem Krista i ve výchově. Éliho největší chyba nebyla v tom, že nezakročil přísněji, dříve a nevím jak ještě. Jeho základní selhání, z kterého se odvíjelo vše další, bylo, že ctil děti více než Hospodina. Pokud je pro nás práce, úspěch, peníze a nevím co dalšího vším, pak se toto stane i ve výchově. Jenže paradoxně, tímto svým dětem strašně ubližujeme. Éliho možná oslonila slibně se rozjíždějící kariéra jeho synů, možná zde byly jiné důvody, které zná jen PB. Umožnil synům, aby měli všechno, co chtěli, aby si nic neodepřeli a to je nakonec zničilo.

Na stranu druhou je zde naděje, když další chlapec, Samuel, následuje příklad svých rodičů a učitele. Tedy naděje je v tom, že někdy se nezadaří, ale někdy ano. Na nás je abychom zůstali věrní PB, nebáli se vychovávat a nerezignovali na předávání víry jak dětem, tak budoucím generacím.