Kazatel 11 a 12
Kazatel 11 a 12
V posledních dvou kapitolách knihy Kazatel vidíme pokus o jakési shrnutí předešlých kapitol. Kazatel v různých obměnách píše buď o mládí nebo o úsecích života, které jsou hezké a dobré.
I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho.
Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud.
Rozsévej své símě zrána
Sladké je světlo a vidět slunce je milé očím.
Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: „Nemám v nich zalíbení,“
Hoře si ze srdce vykliď a drž si od těla zlo, vždyť mládí a úsvit jsou pomíjivé.
Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme.
Nemyslím si, že tyto verše jsou oslavou mládí a varováním před stářím, protože někdy i mládí může být peklo a stáří může být hezké. Zároveň je skutečností, že mládí v sobě většinou nese energii, sílu, naději, ideály, zdraví, partnerské vztahy. Ve stáří člověk přijde o partnera, stejně tak navzdory různým přípravkům pomalu a někdy i rychle odchází zdraví. Občas začínají odcházet i některé ideály a vždy odchází síla. Ale hlavní pointa tohoto textu není varování před stářím ani oslava mládí. Kazatel velmi realisticky ukazuje, že v životě jsou období, které jsou těžká a o kterých řekneme, že v nich nemáme zalíbení. To se někdy pojí se stářím, někdy i jinými obdobími. Naopak jsou období, která jsou krásná i tím, že máme sílu, nic nás nebolí, máme dostatek finančních prostředků, máme partnera, děti. Tato období nebudou trvat věčně, i kdybychom měli všechno, co chceme. Před pár lety se tragicky zabil P. Kellner (2021). Před dvanácti lety zemřel na rakovinu slinivky S. Jobs (2011). Přiznám se vám, že když jsem se tyto zprávy dozvěděl, moje první reakce byla jiná, než když zemře někdo obyčejný. Moje reakce byla to snad ne!? I když vím, že smrt a tragédie se nevyhýbají nikomu, přesto kdesi hluboko ve mně je pocit, že tito lidé mají i díky svému bohatství tak trochu protekci. Berou lepší léky nebo létají v nezničitelných vrtulnících. Jenže bolest, a nakonec i smrt se nevyhne nikomu. Kazatel píše, využij čas, kdy netrpíš, nebojuješ o přežití, nemusíš se zabývat tím, jak přežiješ zítřejší den. Pokud v této situaci nejsme, nevěříme, že nastane. Jenže ona nastane, protože prostě nastat musí. A nenastane až jednou zastárneme, ale bude nás doprovázet během celého života. Jednou kvůli zdraví, pak kvůli dětem, pak možná v manželství, možná v práci atd. Toto není strašení, ale výzva Kazatele – využij dnů, kdy tyto těžké dny, které přijdou, nejsou přítomny. Část našeho života bude boj o přežití a nemusíme k tomu být ve válce. Proto využijme té části, kdy tento boj nevedeme. Když jsem vzpomenul S. Jobse, pak jeho myšlenky zajímavě doplňují slova Kazatele:
„Vědomí, že brzy zemřu, je nejdůležitějším nástrojem, který mi pomáhá činit zásadní životní rozhodnutí. Protože téměř všechno – veškerá vnější očekávání, veškerá pýcha, všechen strach z trapnosti nebo neúspěchu – se tváří v tvář smrti ztratí a zůstává jen to, co je opravdu důležité. Vědomí, že zemřete, je nejlepší způsob, jaký znám, jak nespadnout do pasti přesvědčení, že máte co ztratit. Už teď jste nazí. Není důvod nejít za svým srdcem.”
Většina z nás v tomto sboru statisticky nestojí před branami smrti, ale místo vědomí, že brzy zemřu můžete nahradit slovy vědomí, že přijdu o zdraví, některé vztahy, práci atd. mě vede k tomu abych dělal moudrá rozhodnutí. A ještě jednou S. Jobs: „Váš čas je omezený, tak jím neplýtvejte na to, abyste žili život někoho jiného. Nepodléhejte dogmatu, že máte žít podle toho, co si myslí druzí.“ Dodal bych k tomu, hledejme, jak žít podle toho, k čemu nás povolal Bůh.
Jak stárnu tak si stále více kladu otázku, na čem v životě skutečně záleží a pro co má smysl žít? Zároveň se mi nechce utrácet život věcmi, které smysl nemají.
Z některých textů posledních kapitol se dá vyčíst, co Kazatel tedy radí: „Pouštěj svůj chléb po vodě“ „rozdej svůj díl mezi sedm a osm“ tedy nenech si vše pro sebe, buď štědrý. Zde jakoby Kazatel lehce změnil směr, protože jedním z důrazů knihy Kazatel bylo „já jsem“… a pak výčet toho, co Kazatel udělal, dokázal. Nic o druhých. Zde se karta trochu obrací. Kazatel to nijak nerozvádí, ale můžeme to číst tak, že smysl naše snažení a život dostává tehdy, když něco z toho, co máme, co jsme získali, pustíme dál, když se stáváme požehnáním pro druhé, když překonáme naše sobectví, které je každému více či méně vlastní. Když trpíme, pak jsme rádi, že jsme rádi a někdy bojujeme o holé přežití. Když ale máme a prožíváme dobré období života, pak toho využijme i k tomu, že budeme pouštět svůj chléb po vodě. Tedy třeba část toho, na co jsme vydělali, co umíme, dáme dál, budeme požehnáním dalším.
Další rada zní: Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. Je to varování před přílišnou opatrností. Mám zkušenost, že když se mi do něčeho nechce, pak vždy najdu důvody, proč to či ono nemohu. Když se mi chce, opět najdu důvody, ale abych to či ono udělal. Uvedu příklad s běháním. Zvláště v zimě se mi ven skutečně nechce. Důvodem je, abych nenastydl, ale nikdy jsem nenastydl, protože se organismus zahřeje. Tak abych neuklouzl, ale nikdy jsem neuklouzl, protože dávám pozor. Tak abych stihl něco udělat. Ale když vidím, kolik času mi během dne uteče, ani to není výmluva a pokud budu lépe hospodařit s časem, vše stihnu. Tak abych nepotkal dopoledne někoho ze sboru a ten si nemyslel, že nic nedělám. Jenže to na 13ce nehrozí, naopak mi to všichni ze srdce přejí. Tak abych si nepoškodil klouby. Jenže mnohem více mi škodí sedavé zaměstnání. Mohl bych pokračovat, chtěl jsem ale ukázat, že kdo dá slovy kazatele příliš na vítr či mraky, nebo slovy mého přirovnání ne různé objektivní důvody, sice zůstane v hranicích jistoty, ale nikam se nepohne. Navíc v duchu toho, co píše Kazatel, jednou skutečně vítr a mraky přijdou a nedovolí nám, abychom šli ven, byť bychom rádi šli. Pak budeme jen vzpomínat „to kdybych tenkrát…“ Ale dokud tomu tak není, dokud máme sílu, dokud máme možnosti, jděme do nových věcí, zkoušejme a někdy i riskujme, kdy cílem není risk pro risk, ale hledání, jaké cesty mi Pán Bůh otevírá, u čeho mi hoří srdce a následně po těchto cestách jít. Zároveň se jedná o překračování určitých komfortních zón.
Řadu let učím na teologickém semináři. Protože je ETS propojený s bakalářským studiem, tak někdy vedu nebo oponuji bakalářské práce. Jedním z kritérií je závěr. Tedy shrnutí toho, co autor psal do několika vět. Zároveň závěr by měl odpovídat celé práci. Toto kritérium u Kazatele nacházíme jen zčásti. Závěr zní: „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.“
Možná bychom Kazateli namítli, že je mimo, protože moderní výzkumy ukázali, že strach je nejen nežádoucí, ale hlavně že nevede k lásce a poslušnosti, že působí opak. Asi nikdo z nás nechce děti vychovávat skrze strach. Co s tím? Díval jsem se do jiných překladů a jiné slovo než strach jsem nenašel. Co z toho plyne? To, že strach nebo bázeň a láska se nemusí vylučovat, ale naopak doplňovat. Obrat Boží bázeň se opakuje na mnoha místech Bible. Nemá to být jediná vlastnost, ale respekt spojený s láskou k Bohu je správný.
Pokud bychom skončili tímto závěrem, bylo by to poněkud moralizující. Žij správně, využij dní, kdy se máš dobře, nenech se ovládat přílišnou opatrností a snaž se, protože jednou Bůh všechno postaví před soud… Moralizující by to bylo bez Krista.
Naše naděje je především v tom, že před konečným soudem na našem místě stál Kristus. Kdyby tomu tak nebylo, naše dílo i kdyby bylo sebelepší, by nás nezachránilo. Jenže právě proto, že za nás zemřel, dostáváme novou perspektivu života. Jednak víme, že i v těžkých dobách, které nutně nastanou, půjde Ježíš s námi. Zároveň když prožíváme hezká období, pak to není odměna za naše dobré skutky, ani za naši pevnou víru, ale milost. Milost, kterou můžeme přetavit ve štědrost, v odvahu k novým rozhodnutím a nakonec v to, že bázeň před Bohem není odpuzující děs, ale respekt, který jde ruku v ruce s láskou. Přál bych nám, abychom nejen na konci života, ale ani během něj nežili s tím, že jsme si snad užili, ale to, jak jsme žili vlastně nemělo smysl.
Otázky:
- Když hodnotíš svůj současný život, na jaké škále se nacházíš? 1 je super 10 šílený.
- Pokud je vše zhruba dobré, jak toto období využíváš? Pokud ne, jak jsi ho využil, když vše klapalo? Co bys dělal jinak/stejně? (Je potřeba, abyste věděli, na co tato otázka naráží v kontextu kázání). Pokus prožíváš bolest, jakou roli v tom hraje Pán Bůh?
- Kazatel píše o pouštění chleba po vodě a dělení se. Na konci své knihy překlápí od já k ty. Máš nějakou zkušenost s tím, že jsi daroval? Proč je štědrost tak důležitá v kontextu života i toho, co jsme četli?
- Proč se někdy bojíme rozhodnutí? Je něco takového v tvém životě? Co s tím? Jak to souvisí s celkovým textem?
- Boha se boj… Bůh jednou vše dá na soud? Jak tyto texty číst? Jakou roli v tvém duchovním životě hraje bázeň před Bohem a jak se to slučuje s láskou Boha?
- Co ti studium knihy Kazatel dalo?