Svatý, svatý, svatý...
Tři charakteristiky Boha – nebezpečný, milující a vysílající
Nebezpečný Bůh, který vzbuzuje strach
Je problém popisovat někoho, koho jsem jednak nikdy neviděl, a jednak kdo sám o sobě neříká všechno. Mnozí myslitelé minulosti i současnosti hovořili o tom, že Bůh je vlastně jen naplnění našich tužeb. Prostě to co nemáme a po čem toužíme, říkáme, že má nebo je Bůh. Toužíme po lásce, ale protože se nám nedostává, říkáme, že Bůh je láska. Mnozí touží po otci, a protože ho nemají, nebo s ním mají nedobré zkušenosti, tvrdí, že Bůh je otec. Někteří došli tak daleko, že tvrdili, že o Bohu nemůžeme mluvit pozitivně, můžeme hovořit pouze o tom, kým Bůh není. Přesto ale vidíme, že Bůh nám v Písmu o sobě leccos sdělil. Podívejme se na některé pasáže v Bibli, které nám poodhalí pár rysů Božího charakteru.
Gen 17:3 Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil.
Gen 24:48 Padl jsem na kolena a klaněl se Hospodinu. Dobrořečil jsem Hospodinu, Bohu mého pána Abrahama, že mě vedl pravou cestou, abych mohl dceru pánova bratra přivést pro jeho syna.
Joz 7:6 Tu roztrhl Jozue své roucho, padl před Hospodinovou schránou tváří k zemi, ležel tak až do večera spolu s izraelskými staršími a házeli si prach na hlavu.
Sd 6:22 Tu Gedeón shledal, že to byl Hospodinův posel, a zvolal: "Běda mi, Panovníku Hospodine, vždyť jsem viděl Hospodinova posla tváří v tvář!"
Iz 6:5 I řekl jsem: "Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů."
Zj 4:9 A kdykoli ty bytosti vzdají čest, slávu a díky tomu, který sedí na trůnu a je živ na věky věků,
10 padá těch čtyřiadvacet starců na kolena před tím, který sedí na trůnu, a klanějí se tomu, který je živ na věky věků; pak položí své koruny před trůnem se slovy: 11 "Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest."
Když čteme tyto a mnohé další pasáže v Bibli, potom si říkáme, zda se skutečně jedná o Boha, o kterém slýcháváme. Zda se jedná o milujícího otce. Někteří toto dilema vyřešili tak, že se v Bibli prý píše o dvou Bozích – jednoho ve SZ a druhého v NZ. Jenže tak to určitě není. V Bibli se píše pouze o jednom Bohu. Asi víte, že SZ popisuje mnoho nejrůznějších detailů jak se chovat ve svatyni, jak se mají kněží šatit, jak se má přenášet truhla smlouvy. Všechny tyto příkazy, které nám asi zní cize, a někdy v Bibli přeskakujeme, mají ukázat na jednu důležitou Boží vlastnost. Vlastně jedinou vlastností, která je v Bibli opakována v jedné větě třikrát. Jedná se o Boží svatost. Nikde není v Bibli řečeno, že Bůh je láska, láska, láska nebo jakákoli jiná vlastnost. Je ale řečeno, že je svatý, svatý, svatý. Co to znamená? Proč se lidé po setkání s Hospodinem báli o život? Proč padali na tvář? Proč říkali běda mi? Proč prožívali pocit ztracenosti? Proč bylo tak komplikované v SZ se k Bohu dostat? Otázek je v této souvislosti mnoho. Myslím, že abychom alespoň něco o Bohu pochopili, musíme na ně hledat odpovědi.
Ještě před tím, než jsem se stal kazatelem a učitelem, jsem pracoval jako elektrikář. To je moje původní profese. V každé skupině elektrikářů kolovalo několik zkazek o tom, jak někoho seškvařila elektřina. Někdy jsem měl pocit, že čím je příběh dramatičtější, tím lepší. Jeden z nejlepších příběhů byl, že po jakémsi elektrikáři zůstali jen boty! Nevím, jak moc to byla pravda, jisté ale je, když jsem chodil do tzv. kobek, což byly místnosti, kde byly obrovské transformátory, tak jsem se bál. Jiná věc byla, že jsme museli každý rok projít několika bezpečnostními školeními, a ten, co nás školil, nám říkal, že každý paragraf a nařízení je vykoupeno životem. Asi přeháněl, nicméně bylo jasné, že s vysokým napětím si není dobré moc hrát a hlavně že není možné udělat chybu, protože každá chyba vás zabije. Později mi došlo, že možná toto trochu připomíná jeden aspekt Boží svatosti, kterou si dobře uvědomovali mnozí lidé. Někdy Boha prezentujeme jako toho, kdo je náš starší brácha, taťka a nevím co ještě, ale v Písmu je příliš často ono běda, mnoho Božích mužů a žen prožilo při prvním setkání nikoli pocit lásky, ale děsu. Možná namítneme, že strach je počátkem mnohých neuróz, že tako, o Bohu nelze mluvit. Jenže byli Mojžíš, Abraham, Izaiáš neurotici? Asi ne, jen dobře poznali jednu část Božího charakteru, kterým je jeho majestát, svatost ale i to, že může zahubit. Je to Bůh, o kterém je řečeno, že budí bázeň. Není třeba tento výrok hned uvádět na pravou míru a říci, že naštěstí přišel Ježíš. Bůh Otec je černá část masky, Ježíš bílá část a naštěstí převládá bílá. Prostě Bůh budí bázeň a respekt. Jenže je to chyba? Je to špatně?
Lidé, kteří se setkali s Bohem, prožili bolest plynoucí ze ztracenosti. Ztracený člověk není ten, kdo nikam nejde, ale kdo jde špatným směrem. V tomto týdne jsem se jel projet na kole na jednu hodinu. Vzal jsem si asi půl litru vody. Nakonec z toho bylo asi 60 Km bez jídla a skoro bez vody, část terénem. Důvod? Ztratil jsem se. Důvodem Izaiášovi ztracenosti je hřích, který nás odděluje od Boha, ale i od věčného života s Bohem. Nechci zpochybňovat vaše obrácení, ale položte si otázku, zda jste skutečně prožili usvědčení z hříchů, vědomí ztracenosti bez Boha. Zda to, že se někteří stále motáme dokola v určitých hříchách, že jakoby bloudíte životem, že vlastně ani nežijete jako křesťané, nemá důvod v tom, že jste se vlastně obrátili jen napůl, pokud vůbec. Nebo v tom, že jsme se odnaučili do svého života zařadit pokání, tedy vyznání vin.
Milující Bůh, který se uchází o člověka
Druhý rozměr, který se jakoby s tím co jsem napsal, vylučuje. Bůh nejen jako milovník, ale jako vášnivý milovník.
Jer 31:3 Hospodin se mi ukázal zdaleka: "Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství.
Dt 6:15 neboť uprostřed tebe je Bůh žárlivě milující, Hospodin, tvůj Bůh. Ať Hospodin, tvůj Bůh, nevzplane proti tobě hněvem a nevyhladí tě z povrchu země.
Tentýž Bůh, který budí respekt, který zabíjí, je Bůh vášnivě milující. To moc nejde dohromady. Lidé, kteří prožili strach a dokonce děs z Boha zažili i Boží lásku. Odporuje si to? Když jsem ještě byl menší, v církvi se diskutovalo, jak chodit do církve slušně oblečený. Argumenty pro kravaty byly následující: K prezidentovi bys šel taky v kravatě. Tito lidé viděli Boha jako prezidenta nebo jak se zpívalo v jedné písni, jako přísného mstitele. Argumenty proti byly, Bůh není především prezident, ale otec a k tomu s kravatou nemusím. K tomu se nemusím probojovávat skrze různé obřady. Nechci hovořit o tom, zda kravatu ano či ne, ale o tom, kdy se Bůh, stává láskou. Kdy Bůh není prezidentem, ale milujícím otcem.
Podívejme se ale ještě jednou na zmiňovanou svatost a sní související lásku. Nedávno jsem měl úraz, ale měl jsem naději, že to není tak hrozné. Až na RTG moje naděje padli, a to když mi ukázali realitu. Boží lidé si svoji realitu před Bohem uvědomovali. Jenže u tohoto nekončili. Zde můžeme skončit v jednom ze dvou extrémů. Vrátíme-li se k obrazu rentgenu, potom si mohu říci, že můj špatný stav je dán chybou RTG a není to tak hrozné, nebo běda, je konec. Existuje ale ještě jedna cesta, která říká nejen budu s tím něco dělat, ale mám za kým jít. Bůh byla je nejen ten, před kým lidé padli na tvář, ale který je pozvedl. Proroku Izaiášovi je řečeno, tvá vina je odňata. Pokud Bůh zůstane jen tím prvním, koho se bojíme, potom se mu buď vyhýbáme, nebo nastává syndrom, který je známý z filmů a ze života a to snažit se svému otci dokázat, že jsem hoden jeho lásky. Dobře to pojednává film Bill Elliot. Děj pojednává o otci, který chce mít z kluka boxera, syn chce dělat balet. Nakonec syn najde svoji cestu. Poslední záběr filmu je na syna, který jako sólista nastupuje na scénu. Najednou je střih a v hledišti sedí otec. Jedná se o velmi emotivní okamžik, kdy v otcových očích je vidět hrdost a už mu nevadí, že se jeho syn rozhodl jít vlastní cestou. Pointa je v tom, že syn cosi dokázal sobě a především otci. Pro mě jako pro otce je zde memento. Konkrétně abych netlačil syny do obrazu svého. Kolik z nás by si přálo vidět, jak se na nás dívají hrdé oči našich otců! Dokázat jim, že jsme dobří. Toto je ale koncept náboženství: Dokázat bohům či bohu, že jsme dobří, že plníme jejich představy. Bohové náboženství pohrdají těmi, kdo nesplňují jejich požadavky.
Někteří křesťané mi připomínají antického Atlase. Nesou těžké břemeno aby si zasloužili B. lásku. Bůh jim ale říká, odložte to a důvěřujte mi. Moji lásku si nezasloužíte. Strach ze ztracenosti před Bohem je oprávněný, ale měl by to být jen první krok. Druhým krokem by měl být postoj „Bože, jsem si vědomý svoji ztracenosti, ale pro tvojí lásku ty s tím něco můžeš dělat. Já se nemusím více trápit s tím, kdo jsem, se svojí minulostí či budoucností. Nemusím připomínat Atlase, který se hroutí pod tíhou břemene nebo který si s některými břemeny už neví rady“. B. Mening napsal: „Bůh si nás neváží, protože bychom si to zasloužili – v takovém případě bychom na tom byli hodně zle. On si nás váží, protože je láska sama. Proto můžeme s jistotou říci, Bůh tě miluje takového, jaký jsi, a ne takového, jakým bys chtěl být.“
Vysílající Bůh, který nás vede navzdory bolesti
Zde se vynořuje otázka. Nevede výše popsané k duchovní lenosti? Neměli bychom raději zůstat u strachu. Na principu strachu fungovaly diktatury, mnohé sekty a jak to šlo! Lidi dělali, co se po nich chtělo, protože se báli. Problém je v tom, že strach nepromění naše srdce k dobrému. Jen láska vyvolává lásku. Člověk milující Boha nepočítá ztráty, ale hledá, jak by milujícího, v tomto případě Boha, potěšil. Tak jako Krista nevedl na kříž strach, tak nás k následování nemusí a nemá vést strach, ale důvěra v toho, v jehož milujících rukou jsme. S láskou souvisí jedna vlastnost a tou je vášeň. Je zajímavé, že anglické passion znamenající vášeň může znamenat i utrpení (známe např. film Passion of Christ). Známé jsou „pašijové příběhy“, tedy příběhy utrpení. Myslím, že tato propojenost není náhodná. Pokud něco děláte s vášní, může to bolet. Známe to ze sportu, hraní na hudební nástroj, vztahů, ale i z následování Krista. Ale…. pokud to či ono děláte se skutečnou vášní, najednou nepočítáte ztráty, obrazně řečeno potíte se, ale potíte se rádi, protože chcete a protože vám to dává smysl. Přirovnal bych to k běžcům. Neznám žádného běžce, který by někdy litoval toho, že běhal, i když se během běhu někdy necítil dobře. Neznám žádné manželství, kde se manželé mají rádi, kde by jeden či druhý litoval oběti, kterou do vztahu vložil. Stejné je to s následováním. Jdeme za Kristem, někdy to bolí, ale vy už nechcete zpět. Víte, že sloužíte tomu nejlepšímu králi na světě. A tuto vášeň, která někdy bude spojena s jistou bolestí, bych přál všem…