Áronova oběť a důvěra v selhávající

Osmého dne zavolal Mojžíš Árona, jeho syny a izraelské starší. Áronovi nařídil: „Vezmi si mladého býčka k oběti za hřích a berana k zápalné oběti, oba bez vady, a přiveď je před Hospodina. Pak promluvíš k Izraelcům: Vezměte kozla k oběti za hřích a býčka a beránka, oba roční, bez vady, k oběti zápalné, též býka a berana k oběti pokojné, aby byli obětováni před Hospodinem s obětí přídavnou zadělanou olejem, neboť se vám dnes ukáže Hospodin.“ Vzali tedy, co přikázal Mojžíš, před stan setkávání a celá pospolitost přistoupila; zůstali stát před Hospodinem. Tu řekl Mojžíš: „Vykonejte, co přikázal Hospodin, a ukáže se vám Hospodinova sláva.“ Áronovi pak Mojžíš řekl: „Přistup k oltáři, obětuj svou oběť za hřích a svou oběť zápalnou a vykonej za sebe i za lid smírčí obřady. Obětuj také dar lidu a vykonej za něj smírčí obřady, jak přikázal Hospodin. Lev 9, 1 – 7

A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje – zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví –a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi. I kdybych se chtěl chlubit, nebyl bych pošetilý, vždyť bych mluvil pravdu. Nechám toho však, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší. A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. 2 Kor 12, 3 - 10

Co mají tyto dva texty společné? Na první čtení vůbec nic. Přiznám se, že ani já jsem si ničeho „podezřelého“ nevšiml, ale pomohli mi někteří moudří vykladači Písma.

Ještě před tím, než se dostaneme k textům, chtěl bych se podělit o jednu emoci, která mě pronásleduje celý život. Tou emocí je strach. Nejedná se o nějakou hrůzu, panické ataky, ani stavy, kvůli kterým bych musel brát nějaké prášky, ale jistou úzkost či strach, který se projevuje tím, že když je přede mnou nějaký úkol, tak se prostě bojím, že to nezvládnu. Mám strach ze zpětné vazby, když něco napíšu, strach z kritiky, když se mám k něčemu vyjádřit, strach z toho, že když vylezu před vícero lidmi, tak si neporozumíme, když někdy běžím závod, pak strach z porážky atd. Možná, že slovo strach je silném někdy to jsou jen obavy, ale stejně mi to není příjemné a nutí mě to překonávat se. Někdy se mi ale stalo, že mě obavy paralyzovaly a já nešel do věcí, do kterých jsem jít měl. Přemýšlel jsem proč tomu tak je a myslím, že je to bude podobné jako u většiny z nás. Někdy se bojím, protože mi chybí schopnosti, někdy cítím nedostatek vzdělání, někdy sociálních dovedností, někdy mám z něčím nebo někým špatné zkušenosti, někdy se prostě bojím jak to či ono dopadne atd. Někde jsem četl článek o psychopatech a ti se prý mj. vyznačují tím, že se téměř nebojí. Tedy mít strach je žádoucí, ale zároveň je třeba mít na mysli, že pokud nás strach ovládne, pak nás paralyzuje. Sice se nechováme jako psychopaté, ale zároveň se nepohneme dopředu. Nyní je přede mnou nový školní rok, nové výzvy a opět pociťuji jistý strach. Zároveň vím, že pokud se nechám paralyzovat, bude to chyba a později budu litovat.  

A nyní jak to souvisí a Áronem. Mojžíš v tomto textu pobízí Árona, aby šel k oltáři a obětoval oběť za hříchy svoje a lidu. Na první čtení na této pobídce není nic zvláštní, Áron byl kněz a tato činnost spadala do jeho zodpovědností. Když jsem si tuto pobídku vyhledal v hebrejštině, pak je zde malý detail. Doslova zde čteme přistup blíže k oltáři… tohoto detailu si všímají i některé anglické překlady. Sám bych si toho nevšiml, ale této zdánlivě malé zmínky si všimli židovští vykladači a vyložili text tak, že Áron si od oltáře držel jistý odstup a Mojžíšova slova přistup blíže vidí jako pobídku. Jako když je někdo stranou ohně a vy mu řeknete pojď blíž ať se též ohřeješ. Nebo když sedíte v kruhu, někdo je mimo a vy ho pobídnete přistup blíže, nestyď se. Jakoby Mojžíš Árona povzbudil přistup jako kněz blíže, dělej k čemu jsi byl vyvolen. Otázka je, proč Áron potřeboval tuto pobídku? Nebyl si něčím jistý? Abychom získali odpověď, musíme s podívat co tomu, co jsme četli, předcházelo.

Ne dlouho před tím, co čteme, se Izraelci pod vedením Árona dopustil jednoho z největších selhání od doby, kdy vyšel z Egypta. Když šel Mojžíš na horu Sinaj aby přijal desky zákona, dlouho se nevracel, konkrétně 40 dní. Lid začal být netrpělivý, bál se, že se jim Hospodin vzdaluje a zatlačil na Árona, aby s tím něco dělal. Áron místo aby situaci uklidnil, tak lid vyzval, aby ze zlatých předmětů odlili zlatého býčka s tím, že tomuto odlitku bylo řečeno, že to byl on, kdo vyvedl lid z Egypta. Jedná se o hrozné modlářství, naprosté selhání a diskvalifikaci. První otázka, která se nabízí je, jak mohl Áron, který toto způsobil, být nadále knězem? Dopustil se rouhání, pokrytectví a zachoval se jako slaboch. Navíc když čteme Ex 32, kde je tato událost popsána, pak Boží hněv nakonec uklidní Mojžíš, který řekne, pokud lidu Hospodine neodpustíš, vymaž mě z knihy živých. Spíše bychom toto čekali od Árona, ale slyšíme to od Mojžíše. Úplně si s tím nevím rady, ale kladu si otázku, jak o pár veršů později mohl Áron stát před lidem a obětovat za hříchy? Určitě ne proto, že by se jednalo o bezhříšného člověka.

Když si toto domyslíme, pak nám možná ono vynechané slovíčko „blíže“ dává smysl. Proč? Protože měl tuto zkušenost v paměti a moc se mu do toho nechtělo. Možná se bál, možná se cítil nehodný. Nevíme, ale víme, že Mojžíš mu nic z toho nepřipomíná, naopak respektuje, k čemu byl Áron jako kněz určen Hospodinem.

Áron obětoval za viny druhých, ale z vlastní zkušenosti moc dobře věděl, co je to selhání, vina a proto dobře rozuměl potřebě pokání a odpuštění. Zároveň tato oběť nebyla jen za druhé, ale i za něj. Jako by v pobídce přistup blíže byla pobídka nepřistupuješ k oltáři, protože jsi tak dobrý, silný a dokonalý, ale protože Bůh je silný a dokonalý a odpouštějící. Navíc stojí za připomenutí ještě jedna věc, kterou by si Áron na rámeček nedal a která by ho mohla též diskvalifikovat. Byli to jeho děti. Dva jeho synové, Nábad a Abihů, kteří šli ve stopách svého otce a byli též kněží, selhali a oba kvůli svým selháním předčasně zemřeli. Nevíme, zda Áron zvládal jejich výchovu, ale určitě to pro něj nebyla dobrá vizitka, stejně tak jeho selhání se zlatým teletem. Naopak se jednalo o omezení. Znovu připomínám, že v tomto světle dává smysl Mojžíšova pobídka přistup blíže… Ne proto, jak jsi skvělý, ale díky Boží milosti a jeho vyvolení.

Podobnou zkušenost měl i Mojžíš, byť ne z tak fatálním selháním. Když ho PB pobízel, aby předstoupil před faraona, odmítal a říkal kdo jsem já, lidé mě neuvěří. Navíc o sobě věděl, že neumí mluvit (Ex 4, 10, 6, 12). Nakonec to dojde tak daleko, že Hospodin doslova „vzplanul proti Mojžíšovi hněvem“ Ex 4, 14. Mojžíš měl možná nějaký defekt mluvy. Podobně jako Pavel, který psal, že jeho řeč se neopírala o vemlouvavá lidská slova. Jenže možná právě kvůli Mojžíšovým limitům v řeči si ho Bůh vyvolil, protože když vyřizoval Boží poselství lidí věděli, že to nemluví on, protože moc mluvit neuměl, ale že skrze něj mluví Bůh. Na mluvu se vymlouvali nebo možná poukazovali i další: Izaiáš – jsem člověk nečistých rtů (Iz 6, 5), Jer – nevím, jak bych mluvil (Jr 1, 6). Již jsem zmiňoval Pavla, který jednak píše o ostnu v těle a jednak poukazuje na to, že se jeho řeč neopírala o vemlouvavá slova lidská. Ve Sk 4 čteme následující charakteristiku učedníků: „Když viděli odvahu Petrovu i Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem.“

Jednou vidíme limit v selhání v minulosti, jednou v řeči, jednou ve vzdělání a mohli bychom pokračovat.

Možná to vypadá, že texty, které jsem vybral jsou skoro jako reklama na nedokonalost a že čím je někdo neschopnější tím je v Božích očích lepší, že se jedná o přesně opačný postup, než je běžný ve firmách a organizacích, kde se personalisté snaží vybírat lidi, kteří mají slabin co nejméně, kteří mají vzdělání, znalosti a kteří jsou sociálně i jinak zdatní. Problém je v tom, že dokonalí lidé neexistují, každý si něco vleče, s něčím se trápí, něco ho stahuje ke dnu, jen se s tím dokážeme různě vyrovnat a někdy nedokážeme.

Znamená to, že bychom se tedy měli smířit se svými slabinami? Nikoliv. Áron obětoval za sebe a za lid. Tedy jeho selhání stálo život obětního zvířete obětovaného na oltáři. Naše selhání stálo život Božího beránka, Ježíše Krista, obětovaného na kříži. Zároveň v tomto příběhu můžeme v Mojžíšově pobídce „přistup blíže“ vidět Krista, který pobízí nás, pokud stojíme opodál, bojíme se rozhodnout, neseme si šrámy z minulosti. I on říká přistup blíže ke kříži, vyznej, co tě trápí, co jsi provedl, co tě možná paralyzuje a přijmi moje odpuštění. Tvoje minulost tě nemusí stáhnout.

Stejně tak nás nemusí a nemá stáhnout naše omezení jak jsme viděli u Mojžíše, Izaiáše, Jeremiáše, Pavla. Všichni jmenovaní i mnozí další po nich potřebovali něco jiného nebo přesněji řečeno někoho jiného aby jejich nedokonalosti někdo zaplnil. Díky své minulosti a svým nedokonalostem věděli, že na svůj úkol nestačí a proto potřebují Boží pomoc.

Otázka zní, zda nás vedou nás naše nedokonalosti a selhání ke strachu, zda nás paralyzují nebo je dokážeme přijmout a dát se Bohu k dispozici ne protože jsme tak dobří, ale navzdory svým omezením.

Slyšel jsem zajímavou myšlenku: Největším zázrakem není dar víry v Boha, ale to, že Bůh věří nám. Vlastně navzdory tomu, kým jsme a co jsme udělali. Naše největší slabiny, pokud je dáváme do Božího světla, se mohou stát našimi největší silou. Mojžíš, Áron, Izaiáš, Jeremiáš znali chvíle, kdy selhali nebo se necítili hodni. Ala navzdory tomu pokračovali ve svém misi. Dobře tento postoj vyjadřuje David v Ž 51:19: „Zkroušený duch to je oběť Bohu, srdcem zkroušeným bože nepohrdáš“ nebo Pavel: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova“. 2 Kor 2, 8

Je něco o čem víš, že bys měl složit pod Kristův kříž, co ti brání v následování?

Je něco, z čeho máš nadcházejícím roce obavy, strach?

Do čeho naopak vkládáš naděje?