Kazatel úvod

Existuje židovská tradice, která říká, že když se učenci sešli, aby rozhodli o tom, které z knih budou součástí Bible, a které ne, strhla se o knize Kazatel ohnivá debata. Mnozí ji považovali za urážlivou a pro víru nebezpečnou. Proto jí chtěli z Bible odstranit, aby na ni náhodou nenarazili nevinní mladí čtenáři a jejím obsahem nebyli zavedeni na scestí a ke kacířství. Ale nakonec se nějak stalo, že když překonali rozpaky z erotické obraznosti Písně Písní a z atmosféry podobné příběhům Tisíce a jedné noci v knize Ester, dali nakonec prostor i cynismu a skepticismu knihy Kazatel. Kniha Kazatel je zcela jiná než další knihy Bible a svým obsahem se vymyká.

O tom, kdo knihu psal, víme jen málo, podle tradice ji napsal král Šalamoun. Prý když byl mladý a zamilovaný, napsal knihu Píseň Písní, když dozrál a dosáhl životní moudrosti, napsal Přísloví a když zestárl, nechal mluvit svůj cynismus a pochybnosti aby napsal knihu Kazatel. Ať to byl Šalamoun nebo ne, autorem je stárnoucí a zároveň úspěšný člověk, který v životě dosáhl všeho, po čem toužil a který na konci života hodnotí, zda to, co konal mělo smysl. Řečeno současnou mluvou, Kazatel má bezednou kreditní kartu, dokáže jí naplno využívat, ale nepřináší mu to… a nyní se dostáváme k zásadní otázce co mu to nepřináší. Štěstí nebo smysl? Tyto dvě slova se totiž vůbec nemusí překrývat.

Někdo o této knize napsal, že se jedná o nejnebezpečnější knihu Bible. Přesto že se nepochybně jedná o knihu v něčem nebezpečnou, chceme nad ní přemýšlet a nechat se jí inspirovat, protože není náhoda, že je součástí biblického kánonu.

Kniha Kazatel začíná slovem marnost, jiné překlady mají pomíjivost, které se opakuje na začátku hned 5x. Jenže ani marnost ani pomíjivost plně nevystihují smysl tohoto slova. Hebrejština používá slovo hevel, znamenající krátký, mělký nádech, ale dokonce i páru či ranní opar. Základní poznatek kazatele tedy není především v tom, že život je nesmyslný a marný, ale především že život je krátký, zranitelný, jakoby letmý nádech, jako ranní opar.

A právě proto, že život je omezený, je otázka, co do něj vložit, čím ho naplnit, jaký mu dát smysl. Když se zeptáme průměrného člověka, o co v životě běží, pak odpoví, že chce být šťastný. Jenže skutečně naše duše hladoví po štěstí? Určitě také, ale především hladoví po smyslu, po pocitu, že víme, proč žijeme. Na začátku minulého století K. G. Jung napsal knihu Duše moderního člověka. V jedné z prvních pasáží této knihy čteme následující slova: „Zhruba třetina mých případů netrpí žádnou klinicky definovanou neurózou, ale pocitem nesmyslnosti a bezcílnosti života. To lze označit za všeobecnou neurózu naší doby“. Po 100 letech vidíme, že se moc nezměnilo a že otázka hledání smyslu zůstala. V knize Kazatel jsou vyjmenovány snad všechny hlavní lidské činnosti, ale stále dokola se nepřímo ozývá refrén, jaký to má všechno smysl? Najíme se, něco zažijeme, něco dokážeme a prožijeme pocit štěstí. zplodíme děti a toto vše nám má schopnost přinést pocit štěstí.

Jenže štěstí není nic jiného než chemie. Po běhu nebo fyzické námaze se uvolní endorfiny. Díky serotoninu cítí absolvent vysoké školy hrdost, když si jde na pódium převzít diplom. Dopaminu vděčíme za dobrý pocit, který máme, když uděláme něco potřebného, když prožíváme uspokojení poté, co jsme splnili důležitý úkol. Tedy Kazatel zřejmě našel způsoby, jak doplnit serotonin, dopamin, pokud se trochu hýbal, tak i endorfiny a to mu přineslo pocit štěstí, které k životu nutně potřebujeme, jenže se potýkal s pocitem smyslu.

Jako křesťané bychom možná odpověděli, že náš smysl je Ježíš, nebo víra v něj. To jistě ano, ano, ale co to znamená konkrétně?

Pokusme se hledat odpověď v první kapitole Kazatel. Asi se zná nemožné v této kapitole plnou odpověď najít, ale zkusme to.

Jaká je tedy pravda o životě? Co vypovídá kniha Kazatel? Zmíním dvě základní věci, s tím, že jich je víc.

První výpověď: Jak jsme si již řekli, život je jak dech, jak ranní opar. Vím, že ve dvaceti to tak nevypadá, ve čtyřiceti trochu ano, po padesáti ano a pak už to letí. Z toho plyne první velmi důležité poučení. Představte si, že máte možnost jet na vámi vysněný kout světa. Jediný problém je, že na návštěvu této části světa máte jen pět dní a zároveň nechcete těchto pět dní strávit v neustálém spěchu. Co uděláte? Budete pečlivě přemýšlet nejen kam jet a co vidět nebo zažít, ale i o tom, co nevidět, kam nejet a co není třeba zažít. Tedy čemu řeknete ne, abyste měli prostor a čas vidět, co je hezké. Víte totiž, že váš výlet je pouze, řečeno s Kazatelem, Hevel, jako ranní opar, lehký dech, jen chvíle. Proto je třeba tuto chvíli moudře využít a pokud to vztáhneme na život, pak hledat, pro co stojí žít a nelitovat, když něco neuvidíme, nezažijeme, nestihneme nebo někým nejsme. Dotaženo do reality – žij naplno svoje rodičovství, čas s dětmi je jak hevel, uteče strašně rychle. Pokud můžeš pomoci druhým, pokud máš sílu pomoci, pomáhej, čas je jak hevel, uteče strašně rychle, jednou budeš rád, že žiješ. Pokud studuješ, studuj, čas studia je jak hevel, uteče strašně rychle, už nikdy nebudeš mít takové možnosti studovat. Pokud nějakým způsobem sloužíš Pánu Bohu, pak to dělej dobře, naplno, dokud můžeš a tvoje zdraví ti to dovolí. Když se modlíme, čteme Písmo, věnujeme tomu těch pár chvil naplno. Problém naší generace je, že jsme všude a nikde, těkáme nežijeme teď a tady, ale tam a všude.

Druhá výpověď: Určitým klíčem k této knize je styl, kterým je psána. Jedná se 1. osobu čísla jednotného, tedy já. V literatuře se to nazývá ich forma, kdy je příběh popisován nikoliv jako stalo se, ale já jsem to zažil. Už v první kapitole čteme předsevzal jsem si, viděl jsem, rozmlouval jsem… v dalších kapitolách je to ještě mnohem patrnější.

Pokud žijeme především kvůli sobě a pro sebe, nemůžeme nikdy najít smysl života. V slavném díla J. W. Goetheho Faust, je jedna krátká věta o čase: „Jsi tolik krásný, prodli jen“. Goethe tuto knihu psal celý život. Začal jí psát ve dvaceti, pak se k ní vrátil ve čtyřiceti a dokončilo ji před smrtí ve věku 83 let. Kniha odráží i jeho cestu životem. Mladý Goethe líčí mladého Fausta jako toho, který odmítá jakákoli omezení. Chce cestovat, poznávat, milovat, okusit všechny slasti a jako Bůh překonat všechna omezení. Setká se s ďáblem, dá mu svůj život a řekne mu: "Když okamžik mne zvábí k slovu:´jsi tolik krásný, prodli jen!´- pak si mě sevři do okovů, ó, pak chci rád být utracen!"

Ďábel, který se jmenuje Mefistoteles nabídku přijme a Faust skutečně má, podobně jako Kazatel vše, co chce, ale zůstává v něm jakýsi neukojitelný hlad. Nikdy nemá dost.

Na konci života, když Faust spolu se svým autorem Goethem zestárne, se jeho život změní. Místo dobývání dalších úspěchů se věnuje budování hrází a dobývá novou půdu, kde bylo moře, aby tam lidé mohli pracovat. Už nechce být jako Bůh, který nemá žádná omezení, ale chce být jako Bůh, který tvoří a pomáhá. Pokud použijeme mluvu Genesis, kde je popis stvoření, pak Faust podobně jako Bůh, který odděluje vody od souše, zakládá zahrady a usazuje tam lidi, aby na novém místě pracovali. A v této chvíli Faust může podruhé povědět o čase: „Jsi tolik krásný, prodli jen“. Následně zemře nebo spíše je vzat Mefistotelem. Faust na konci života pochopí, že smyslem není mít, hromadit, ale sloužit, být zde pro druhé, což mu ale nepomůže.

Kazatel nám to v první kapitole neukazuje, ale naznačuje, že život, který se točí jen nebo především okolo nás a našich blízkých, je prázdný. J. P. Sartre napsal, že „peklo jsou ti druzí“. Jenže peklo nejsou ti druzí, peklo je, že když někdo tak usilovně pracuje na dosažení svého úspěchu, tak to naruší jeho vztahy s druhými, protože se je naučil chápat především tak, co pro něj mohou udělat.

Kniha Kazatel neodmítá život, protože život je krásný dar od Boha. Neodmítá krásy života, protože jejich tvůrce je Bůh. Ukazuje nám ale, že život pomine rychle a že naplnění a smysl člověku dá, kdy svůj život vnímá jako možnost sloužit druhým a Bohu. A to se nevylučuje s užíváním dobrých Božích darů. Jen to není cíl.

Už v první kapitole Kazatel můžeme vidět slabé záblesky Ježíšových slov: Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Mt 6, 33 Ježíš vlastně říká, nedělejte si starosti s tím, co Kazatel nazývá doslova vánkem. Na tom život nestojí. Místo toho hledejte především Boží království. Nemělo by se ale vynechat slovo především? Nemáme hledat je a pouze Boží království? Neměli. Žijeme na tomto světě. Ale jde o to, že pokud máme věci Božího království na prvním místě, to pak určuje vše další. Naši práci, naše vztahy, naše priority, naše rozhodování naše všechno. Najednou pak vidět, slyšet, zažít, užít, jíst, pít už není cíl, není smysl, ale příjemné osvěžení, na kterém ale nestojí smysl mého života. A tehdy mohu prožít, že jsem vlastně spokojený.

Tři otázky na závěr:

Život je krátký, je jen vánek, čím ho skutečně chceš naplnit a čím ho naplňuješ?

Žiješ pro druhé a to nejen ve svém rodinném kruhu?

Jak se projevuje, že máš Boží království na prvním místě?

Pár otázek pro skupinky:

Jak na tebe působí první kapitola knihy Kazatel?

Zažil jsi už někdy pocit, že i tvůj život je jen „ranní opar, dech“ (hevel)? Uvědomil sis to někdy u jiných lidí nebo při nějaké příležitosti, akci? Jak jsi reagoval? Změnilo to v něčem tvůj přístup k životu?

V textu zaznělo, že je třeba se učit, abychom to, co děláme nebo periodu života, ve které jsme, dělat, prožívat plně, protož tato perioda rychle uplyne (čas je jak hevel). Proč a jak se ti to daří? Proč se o nás říká, že jsme roztěkaná (nepravdivě řečeno multitaskingová) generace? Vnímáš to tak? Co s tím?

Jedním z klíčů pochopení Kazatele je „ich forma“. V kontextu knihy to může znamenat soustředění se jen na sebe, které v posledku nemůže člověku dát smysl, pouze mu dát pocit štěstí. Komu, mimo své rodiny, pomáháš a jak se ti to daří? Pro co vlastně žiješ?

Jak rozumíš Ježíšovým slovům o hledání Božího království? Proč ho máme hledat „nejprve“?

Kdy jsi naposledy zažil pocit smysluplnosti a korespondovalo to nějak s naším textem?