Židům 11 - Mojžíš

Mojžíšovi rodiče věřili, a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývali; viděli, že je to vyvolené dítě, a nezalekli se královského rozkazu. Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery.  Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem než na čas žít příjemně v hříchu; a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě. Věřil, a proto vyšel z Egypta a nedal se zastrašit královým hněvem; zůstal pevný, jako by Neviditelného viděl. Věřil, a proto ustanovil hod beránka a dal pokropit dveře jeho krví, aby se zhoubce nemohl dotknout prvorozených.

V tomto textu vidíme čtyři kroky víry, které zásadním způsobem ovlivnili dějiny Božího lidu a dějiny spásy. Zároveň čtyři rozměry vír, které se protínají i do našich životů a našeho následování Ježíše. Inspirativní na textech z Židům 11 též je, že ukazují do zákulisí biblických příběhů, dávají nám nahlédnout myšlení některých postav, kdy vidíme nejen co dělali, ale co je k tomu vedlo a motivovalo. V širším kontextu vidíme, že každé naše chování je něčím motivováno, existuje nějaké proč, a to nám 11 kapitola Židům poodkrývá.

Předávání víry. Mojžíšovo vedení a s ním spojená víra začíná už když je nemluvně. Jeho příběh víry začíná zmínkou o víře jeho rodičů. Oproti ZS jsou zde dvě nové věci. V knize Exodus je jmenována jen jeho matka, ale zde čteme o jeho rodičích, dále čteme, že rozpoznali, že je Mojžíš vyvolené dítě. To mělo za následek, že se nezalekli královského rozkazu a riskovali vlastní smrt. Zastavme se chvíli u této malé zmínky. Víra rodičů a rozpoznání rodičů.

Jako rodiče, prarodiče také chceme rozpoznat… a nyní je otázka co chceme u svých dětí rozpoznat. Většinou v čem je naše dítě obdarované, co ho baví, v čem vyniká, možná čím by se jednou mohlo živit a pokud to rozpoznáme, usilujeme o to, aby naše dítě naplnilo svoje schopnosti, potenciál a někdy tak trochu i naše rodičovské ambice případně projekce. Zároveň nás mrzí, když naše děti nejdou správnou cestou, když svoje schopnosti promarní. V našem textu čteme, že Mojžíšovi rodiče rozpoznali, že jejich syn je vyvolené dítě. Jenže doslova je zde slovo krásné… to ale na první čtení vůbec nedává smysl. Znáte nějaké rodiče, kteří o svém malém dítěti řeknou, že je ošklivé? Může být nemocné, ale aby někdo řekl, fuj, to moje dítě je ošklivé.  Ano po porodu je řekněme pomačkané, ale pak každý rodič vnímá své malinké dítě jako krásné. Krása je určitě kategorie vnější, zároveň může být i krása vnitřní.

Jak to souvisí s malým Mojžíšem a jeho rodiči… Ve slovu krása můžeme vidět i to, že rodiče rozpoznali, že si Bůh Mojžíše vyvolil pro nějaký úkol a v tomto samotném vyvolení je krása. Určitě neznali detaily, ale něco poznali. O co jde. Sen mnoha rodičů měřeno světským posuzováním je, aby dítě dosáhlo toho, co Mojžíš. Byl skvěle vychován, dostalo se mu v Egyptě všech možných poct, někam to dotáhl. To je krásné – budeme-li se držet slova v našem text - zároveň jeho rodiče rozpoznali ještě jiný druh krásy, úspěchu. To, že si ho jednou použije Bůh a ve víře tuto skutečnost přijali, a proto udělali to, co udělali. Co to znamená pro rodiče… to největší je, aby naše děti našli Boží cestu a úkolem rodičů je jim v tom pomoci. Pomoci jim, aby uvěřili, ale i aby si je Bůh použil. To je víc, než být princ, ale dosaďte si tam jakoukoliv profesi či odvětví lidské činnosti. Zároveň to byly oba dva rodiče, což ukazuje zásadní význam výchovy obou rodičů. Víme, že Mojžíšova matka se stala jeho chůvou, tedy mohla mu později vyprávět, jak to všechno bylo, a to nepochybně Mojžíše ovlivnilo – tedy víra jeho rodičů spojená s odvahou na něj měla formativní vliv.

Druhé dějství nám ukazuje kontrast víry. Na jednu stranu bohatství, sláva na stranu druhou pohanění a přetržení vztahů – čteme, že se Mojžíš odmítl nazývat synem faraónovy dcery. Ta ho ale kdysi adoptovala, vlastně mu zachránila život a těžko říci, jak moc jí to zabolelo. Jenže v určitém okamžiku života se Mojžíš musel rozhodnout, na jakou stranu se dá. Tím není řečeno, že nelze mít úspěch nebo moc a zároveň být následovníkem Pána Boha – nakonec těchto příběhů máme v Písmu mnoho. Příkladem může být Ester, Nehemiáš, Josef a další.

Jenže v příběhu Mojžíše vidíme, že ho PB k něčemu povolal a Mojžíš najednou viděl, že Boží povolání a to, kterou cestou jde, nemůže jít stejným směrem, že se cesty rozcházejí. Jenže vydat se jiným směrem vyžadovalo víru spojenou s odvahou, vyžadovalo to změnit životní styl, sítě vztahů, opustit své jisté. Jak čteme, neslo to s sebou i příkoří a pohanění, což se nelehko snáší. Jde o to, že někdy v životě můžeme a někdy asi i máme zažít, že je čas vyrazit jiným směrem, že nás Bůh volá ke změně, že nás Bůh někam, nebo k něčemu či někomu volá abychom ve víře vyšli, možná opustili, byť o může bolet. V této souvislosti je zde důležitá poznámka – upíral svoji mysl k budoucí odplatě. Možná jste s někdy setkali s radou žít s myšlenkou konce. Zaujala mě i proto, že není od věřícího člověka. Neznamená mysli neustále na smrt, ale že je moudré a správné mít v životě nebo v určitých životních periodách cíl, smysl a učit se tomuto cíli podřizovat svoje rozhodování. V našem kontextu žít pod otázkou, jak to, co dělám, jak žiju, zapadá do Božího plánu se mnou. To nás chrání před tím, abychom žili pudově, jen podle momentálních pocitů a možností.

Třetí dějství by se dalo shrnout do slov vytrvalost víry. Mojžíš věřil, a proto vyšel, a proto se stejně jako kdysi jeho rodiče nedal zastrašit královým hněvem, zároveň zůstal pevný. Jedna věc je, že se rozhodneme správně, že ve víře vykročíme správným směrem, jiná potom to, co čteme ve slovech „zůstal pevný“. Několikrát se mi stalo, že jsem si dal nějaké předsevzetí a nevydržel jsem (hraní na kytaru). Myslel jsem to dobře, jednalo se o dobré předsevzetí, ale myslet, dokonce se rozhodnou a chvíli jít vpřed nestačí. Člověk musí vytrvat, zůstat pevný. Jak to souvisí s vírou? Tak, že když jdu správným směrem, když následuji Krista, obyčejně se výsledky nedostaví hned a rychle. Nakonec když vidíme Mojžíše, tak v jeho vedení byly momenty, kdy Bohu dokonce vyčítal, že ho povolal dokonce si přál zemřít, hádal se s Bohem, aby ho zbavil břemene vedení. Možná mu postupně docházelo, že sice vyvedl lid z Egypta, ale Egypt v lidech zůstal, což ho deptalo, trápilo, někdy doslova drtilo, ale jak čteme zůstal pevný. Tedy nejen krok víry udělal, ale vytrval, a právě vytrvalost k víře, jak o ní čteme v Písmu patří.

Poslední rozměr víry ukazuje na spasení z víry. Těsně před tím, než Izrael vyšel Mojžíš nařídil hod beránka. Stejně jako těsně před tím, než byl Ježíš ukřižován, tak slavil se svými učedníky hod beránka. Když se vrátíme k Mojžíšovi a vyjití z Egypta, pak náboženství Egypta byl jeden velký zápas se smrtí. Jak na ni vyzrát? Proto pyramidy, proto balzamování, proto Egyptská kniha mrtvých, proto slova boha Usíra, který měl obhajovat mrtvého, když stupoval do podsvětí a radit, aby řekl nerouhal jsem se, nedopustil jsem se zlého činu na posvátných místech a nedopustil jsem se násilím na chudém atd.

A v této kultuře, která tolik řeší smrt a posmrtný život Pán Bůh přichází s úplně jiným konceptem, který se naplní v jiném Beránkovi o kterém Jan Křtitel řekne beránek Boží, který snímá hříchy světa. Není to balzamování, ospravedlňování se na soudu, ale je to krev nevinného beránka, který se vydal za naše hříchy. Izraelci na Mojžíšův popud museli vírou přijmout, že cesta do svobody, záchrana před smrtí vede skrze milost vyjádřenou v oběti prvorozeného beránka. Později budou za svoje hříchy obětovat zvířata až nakonec Kristus bude obětován za nás. A skutečnost, že jsem vírou mohl přijmout Kristovu oběť se promítá do života. Je mi odpuštěno, a to se promítá do všeho dalšího, mohu ve víře v Ježíše žít.

Závěr: Viděli jsme čtyři rozměry víry. Víra rodičů mající formativní vliv na děti, víru, která něco může stát, může bolet, vytrvalou víru a nakonec spásnou víru. Pro každého z nás může mít víra v současné době nějaký z rozměrů, o kterém jsem mluvil, může být jinou výzvou. Důležité ale je, abychom ve víře dokázali udělat krok, který je správný v Božích očích.