Blahoslavení plačící a tišší

Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Mt 5, 4 – 5

Ještě před tím, než se budeme věnovat těmto textům, přečtu jiný zcela opačný text, od jednoho z nejvlivnějších filozofů 19. století F. Nietzscheho: „Co je dobré? – Vše, co v člověku zvyšuje pocit moci, vůli mít moc a samotnou moc. Co je špatné? – Vše, co ze slabosti pochází... Co je hanebnější než nějaká neřest? – Soucit s činy nepodařených a slabých což je křesťanství...“

Když srovnáme jeho slova a slova Ježíše o plačících a tichých z kázání na hoře, pak vidíme dva zcela odlišné světy. Na jedné straně pláč a tichost, na straně druhé vůle k moci a pohrdání slabostí. Jenže blahoslavenství nejsou oslavou slabosti, ale ukazují na jiný rozměr síly a velikosti.

První vlastností je pláč. Pláč si obyčejně spojujeme s dětmi a pokud s dospělými, pak buď pokud prožijí nějakou extrémní situaci nebo vidí nějaký smutný film, čtou dojemný příběh nebo jsou nervově labilní. Na jednu stranu jistě platí, že za slzy se není třeba stydět, na stranu druhou není běžné na každý nezdar nebo bolest reagovat pláčem a jistě neplatí, že každý pláč z nás dělá blahoslaveného člověka.

Proto je třeba podívat se do některých textů Písma a hledat kdy lidé plakali či byli smutní a kdy to tak bylo správně.

První důvod pláče, čteme v příběhu Petra: Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra; a Petr se rozpomenul na slovo, které mu Pán řekl: "Dřív než dnes kohout zakokrhá, zapřeš mne třikrát." Vyšel ven a hořce se rozplakal. (Lk 22,61) Příběh je dobře známý. Petr zhřeší, protože zapře. Dopustí se hříchu, na který by mu nějaký křesťan znalý Písma odcitoval dost drsný text „kdo mě zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebesích“. (Mt 10,33) Co s tím? Tvrdit, že vlastně nezapřel? Že se zas tolik nestalo? Jenže Petr zapřel. Petrův text ukazuje východisko a to nejen když zapřeme. Je to pláč nad svým hříchem.

V dopise do Korintu se Pavel dopustil jednoho ze zásadních přehmatů, před kterým varuji druhé, ale i sám sebe (ohledně Pavla to myslím v nadsázce). Konkrétně mám na mysli psaní rozhořčených mailů. Pavel se ve svém dopise dopustil nějakého zranění, ale pak dodává:  A jestliže jsem vás svým dopisem zarmoutil, už toho nelituji, i když jsem toho chvíli litoval. Vidím totiž, že vás ten dopis na čas zarmoutil, ale nyní se raduji, ne že jste se zarmoutili, ale že zármutek vás vedl k pokání. Byl to zármutek podle Boží vůle, a tak jsme vám nezpůsobili žádnou škodu. Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. 2 Kor 7, 8 – 10

Pavel se ve svém dopise Korintských dotkl, litoval toho, ale pak říká, už toho nelituji. Píše: Zármutek, který jste prožili, totiž nevedl ke smutku, ale k pokání a to je dobře. Pokud je pláč spojený se jen zármutkem, potom bychom v duchu Pavlova textu řekli, že to vede jen ke smutku a to je k ničemu. Jenže existuje zármutek a s ním spojený pláč, který vede k pokání. Přesně to po svém zapření prožil Petr a to působí život. Pláč jen z důvodu bolesti je zcela přirozenou reakcí, ale k Bohu nevede. Pokud něco uděláme špatně nebo pokud zhřešíme a je nám to pouze líto, cítíme vinu, pak, jak píše Pavel, to působí smrt. Vina je smrtící a řešením není ještě větší pocit viny, ani cynismus a předstírání, že se nic nestalo, ale lítost nad svými hříchy, pokání a přijetí odpuštění. Nemyslím nutně, že musíme plakat, ale musíme litovat a vyznávat. Zároveň v tomto blahoslavenství ale čteme i pokračování – budou potěšeni. Jenže kdo je potěšen? Ten kdo lituje a vyznává, ne ten, kdo předstírá nebo vytěsňuje.

Zdá se mi, že vědomí hříchu se v současné církvi někdy mizí. Nevím proč, snad vlivem toho, že neradi přiznáváme selhání, máme tendenci je psychologizovat, snad proto, že je nám u toho nepříjemně. S Krista, který odpouští hříchy se stává Kristus, který nám má především pomoci v těžkých situacích. Jistě že platí i to druhé, ale bez vědomí hříchu a přijetí odpuštění, vlastně nelze prožít Boží milost nebo slovy tohoto blahoslavenství Boží potěšení.

Druhým důvodem pláče je soucit s těmi, kteří prožívají zármutek. Mám na mysli text radujte se s radujícími a plačte s plačícími (Řím 12, 15). Abych s někým plakal, většinou musím znát jeho příběh, vyslechnout ho, chvíli s ním být. Když vidíme, co Ježíše anebo Pavla, který citovaný text napsal, trápilo, čím se zaměstnávali, pak vidíme, že mnohokrát šlo o druhé lidi, se kterými měli hluboký soucit. Soucit neznamená, že nás dojme obrázek trpícího člověka, že se nás emocionálně dotkne drsné video zobrazující utrpení, ani že zatleskáme nebo zamáčkneme slzu při nějakém silném svědectví. To je celkem přirozené. Soucit znamená doslova cítit společně. Znamená hledat, jak s druhým projít v jeho bolesti. Může to znamenat přímluvnou modlitbu, finanční pomoc, praktickou pomoc nebo něco dalšího. Soucit je prostě více než lítost, byť by byla sebevětší. Člověk, který prožije silný emotivní dotek má pocit, že soucítí. Jenže pravý soucit znamená do bolesti druhého i vstoupit. Až církev, kde je mezi lidmi soucit ve skutečném slova smyslu, se stává pro lidí domovem. Takováto církev může přinést druhým a Bohu potěšení.

Další slova tohoto blahoslavenství jsou blaze tichým, oni dostanou zemi za dědictví. Začnu od konce, od slova dědictví. Někdy si sourozenci a příbuzní rozdělí dědictví v pohodě, někdy to ale bývá boj, v kterém se tichý rozhodně neprosadí. Prosadí se ten, kdo bojuje a kdo si umí náležitě říci jak o svá práva, tak někdy i o to, co jeho práva nejsou. Představa že mi spadnou do klína peníze nebo majetky vede některé lidi k velmi drsnému chování. Spíše by zde mělo být blahoslavený drsní, oni dostanou zemi za dědictví. Přečteme si dva texty:

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." Mt 11, 28 – 30

"Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající." Iz 42, 1 - 3

Na obou dvou místech vidíme Krista, který se projevuje jako tichý, jako ten, kdo nekřičí. Zároveň na obou místech říká, že podepře zmoženého. Jednou obtíženému dá odpočinout, podruhé nalomenou třtinu nedolomí. V textech čteme o jedné z charakteristik PB a tou je tichost. Zároveň podepírá jen ten, kdo je silný. Tedy silný a tichý zároveň.

Na první pohled tichost vypadá jako ušlápnutost, strach z lidí, tendence stát někde v koutě a nechat na sebe plivat. Jenže nic takového nevidíme u Krista a nic takového se neočekává ani od nás. Kristus si byl moc dobře vědom, kým je, věděl, že je Božím synem, že má autoritu a moc.

Proto nepotřeboval svému okolí ukazovat a dokazovat, že má moc a autoritu. Někdy to lidé z něj spíše museli páčit. Jenže on o tom věděl a kdo s ním byl, tak to poznal. Tichý člověk nemusí křečovitě lpět na tom, co si o něm myslí druzí, protože mínění druhý neutváří jeho identitu. Tichý člověk nemá potřebu prosadit svoje mínění a názory za každou cenu. S tichostí úzce souvisí pokora, proto Ježíš říká, učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. Tichý a pokorný člověk je člověk naslouchající, beroucí druhého vážně, člověk, který se necítí druhými ohrožen. Je to člověk, který ví, kým díky Bohu je a kým není a který se tím nestresuje. To neznamená pasivitu, ale přijetí. Zároveň u Ježíše vidíme, že se nejvíce dokázal ozvat, když šlo o druhé a když šlo o věci jeho otce. Tam byl nekompromisní. Žel u nás je to někdy přesně opačně. Jsme především velmi hluční, když jde o nás, o prosazení našeho názoru, naší vize.

Malá zkušenost z běhání. Zdá se mi, že jsem něco z toho, co říkám o tichosti pochopil u psů. Nemohu se zbavit dojmu, že nejagresivnější a pro běžce nejhorší jsou psi, kteří svým vzrůstem končí někde u kotníků. Tichý člověk nepotřebuje štěkat a okusovat kotníky druhých. Ví, kým díky Kristu je. Nepotřebuje za každou cenu tlačit svoje postoje, protože ví, že Bůh si svoje prosadí.

Na konci je zvláštní zaslíbení, že tišší obsadí zemi. Chápeme, že plačící budou potěšeni. Ale proč mají tiší obdržet právě zemi? Navíc po dobytí nových územích touží často mocní. Ale proč zrovna tiší potřebují zemi? Myslím, že se jedná o obraz budoucnosti, kdy ti, kdo vypadají, že si urvou, co chtějí, že vždy bude po jejich nakonec v Božím království nemají budoucnost. Sice dočasně vítězí, někdy i na dlouho, ale budoucnost božího království stojí a padá a tichými. Proč? Protože se jedná o ty, kterým nezáleží jim na tom, aby prosadili svoji vlastní vůli. Stačí jim, aby se prosadila vůle Boží. V tom je jejich síla. Síla, která se neprojevuje v násilí, v hluku, v mnoha slovech. Jedná se o mírnou, pokojnou a laskavou sílu, která mění svět nenápadně a tiše. Vnáší po troškách do světa to, co do něho přinesl Ježíš.

Závěr: Setkali jsme se s dalšími dvěma vlastnostmi, konkrétně se schopností plakat a prožívat smutek a s tichostí. Pláč jsme si spojili s pokáním a schopností a ochotou nést břemeno s druhými a tím s nimi dokázat plakat. Tichost pak znamená mj. ochotu nervat se až tak moc za sebe, ale o to více zápasit za druhé a za Boží věci. Znamená to ochotu nechat se přesvědčit, ustoupit ze svých postojů. Zároveň a především tichost znamená touhu, aby se prosadila především Boží vůle, nikoliv moje.

Otázky:

Pokud se jednoduše shrnout co tě u probíraných vlastností oslovilo a proč tě to oslovilo.

V souvislosti s pláčem jsme mluvili nad Petrem a jeho pláčem na svým selháním, hříchem. Jakou máš zkušenost s vyznáváním hříchů ty? Myslíš si, že se tento rozměr křesťanství mezi námi vytrácí? Máš nějakou zkušenost se zpovědí (ne nezbytně knězi/kazateli, ale někomu)?

Další myšlenkou související s pláčem byl soucit a s ním spojená pomoc (plačte s plačícími). Máš zkušenost s takto projeveným soucitem? Pomohl někdo tobě ty někomu?

Někdy člověka upřímně politujeme, ale nemáme čas mu pomoci, nebo se nechceme citově angažovat. Je to i tvoje zkušenost?

Bylo řečeno/napsáno, že soucit je jedním z důležitých pilířů církve. Proč a myslíš, že se tato vlastnost projevuje i ve sboru, do kterého chodíš?

Jak se podle tohoto kázání liší tichost a ušlápnutost?

Kde Kristus projevoval tichost a jak se tím inspirovat v situacích, kterými procházíš?

Řekni druhým jednu až tři hlavní myšlenky, které si z tohoto kázání/textu odnášíš