Jan 13 - umývání nohou
Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?" Ježíš odpověděl: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš." Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl." Řekl mu Šimon Petr: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!" Ježíš mu řekl: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni." Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí. Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: "Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. J 13, 1 – 16
Když čteme biblické příběhy, pak se někdy na první pohled se moc číst nedají, protože jsou psány do jiné kultury. Proto je potřeba druhý pohled a najednou zjistíte, že se jedná o docela napínavé čtení, zvláště když si uvědomíme, že kultura se jistě změnila, ale nezměnil se člověk a nezměnil se Bůh.
Představte si, že o polední přestávce jdete na oběd se svým ředitelem a najednou se začnou dít věci…. Ředitel si vykasá rukávy, vezme umyvadlo, sundá vám boty a dokonce i ponožky a začne vám mýt nohy. Představte si, že zítra vyjde v novinách fotka, kde Kellner myje nohy někomu z ochranky, která hlídá některý z jeho objektů. Asi bychom byli v šoku a kdyby se to stalo nám, pak bychom tuto služby zdvořile odmítli. Nohy nám naposledy myli rodiče, když jsme byli malí. Nebo si představte jiný úkon. Jeden z nás, kdo zde sedí, kdysi pracoval pro Sekera group. v jejímž čele je pan Sekera. Někdy jsem se ho ptal, zda dotyčného viděl – třeba na chodbě. Prý jen párkrát. Asi ve velkých korporacích není zvykem, aby šéf jen tak chodil po chodbě a povídal si se zaměstnanci. Nyní si představte, že dotyčný šéf má jednání, jehož součástí je nabídka kávy. Očekává se, že kávu udělá sekretářka. Jenže najednou šéf řekne – paní Nováková seďte, vím, že vás bolí nohy, já tu kávu uvařím místo vás. Dovedu si představit, že jak návštěva, tak paní Nováková by byli zaskočeni.
Ježíš přesně takový faux-paux udělá. Ještě před tím, než bych o tom něco řekl, bych vás ale chtěl na něco upozornit. Když se díváme na obrázky, kde je Ježíš, třeba když přijdete do některých kostelů, pak bych k Ježíšovi přidal přívlastek sladký. Základ jsou pomněnkově modré oči a dlouhé blonďaté vlasy. Dlouho jsem nevěděl, koho mi připomíná, Ale nakonec jsem přišel na to, že mi připomíná Elfy. Problém je v tom, že skutečný Ježíš byl někým jiným. Nevíme, jak vypadal, ale z toho, jak se choval, víme, že jiný byl a že spíše připomínal to, co o něm napsal S. C. Lewis –„On je divoký“. Často dělal věci, které se v jeho společnosti nedělali, a byl za to kritizován. Dokázal se postit 40 dní, zároveň ale dokázal žít a to tak, že o něm jeho nepřátelé říkali, že je žrout a pijan vína. Ve společnosti, která si zakládala na mravní čistotě a která byla silně patriarchální, se v chrámu bavil o samotě s ženou, kterou nachytali při nemanželském sexu. Dokázal plakat a těšit zraněné, stejně tak dokázal být hodně nesmlouvavý a tvrdý, když se setkal s pokrytectví a přetvářkou. Příběh, který dnes čteme je jeho dalším „úletem“, který ale má svůj význam a který bych chtěl vysvětlit.
Děj se odehrává při společné večeři. V Ježíšově době bylo zvykem, že když přišla návštěva, pak někdo ze služebnictva dotyčnému umyl a usušil nohy. Nicméně se jednalo už tehdy o velmi ponižující akt a dokonce židovští otroci byli z této povinnosti vyjmuti, tedy mýt nohy nemuseli. Tedy kdybychom to aktualizovali na současnost, pak by to bylo něco jako kdyby Kellner v PFF vynášel popelníky… I když se jednalo o službu nepříjemnou, jednalo se o smysluplnou činnost, protože lidé chodili v sandálech, po prašných cestách, tedy bylo příjemné, když jim někdo po dlouhé cestě umyl nohy. Najednou nastane šok. Ježíš, jejich mistr se zvedne a když se žádný s učedníků nemá ke službě druhým, začne jim mýt nohy. Reakce Petra, který je jakýmsi mluvčím skupina je jasná – Ježíši, ty jsi se zbláznil! Nikdy mi nemůžeš mýt nohy. Takto ponižující gesto od tebe nemohu přijmout. Ježíš ale hovoří o tom, že zde jde víc než jen o úkon otroka. Hovoří o tom, že nejen Petr, ale každý člověk potřebuje obmýt a to nejen tělesnou špínu. Ježíš hovoří o špíně, které se říká hřích. Hovoří o tom, že pokud člověk nebude od této špíny obmyt, nikdy se nemůže setkat s Bohem.
V obecných představách si lidé představují hřích jako výčet různých prohřešků. V kontextu křesťanství potom něco ve smyslu tom, že nejhorší je sex, pak zabití, krádež a nakonec když někdo nechodí do kostela… Pochopitelně se jedná o velmi zjednodušený pohled, který redukuje hřích do kategorií, smíš – nesmíš, které když porušíš, tak jsi špatný.
Problém je trochu složitější. Pokusím se jej vysvětlit na dvou citátech a to z filmu Rocky a Ohnivé vozy. Když se Rockyho přítelkyně ptá, proč se snaží vždy v ringu vydržet až do konce i když dostane nakládačku, pak Rocky odpoví, že až pak ví, že není flákač a že hraje fér. Ve filmu Ohnivé vozy jeden z hlavních hrdinů, který tvrdě trénuje, aby se dostal na Olympiádu v běhu na 100 metrů, řekne, že na začátku každého závodu má deset osamělých vteřin na to, aby ospravedlnil svoji existenci. Oba sportovci vnímají sportovní výkon jako něco, co dává jejich životům smysl a cíl.
Podobnou věc tvrdí držitel Pulitzerovy ceny Ernest Becker, který napsal, že potřeba dítěte cenit si sebe sama je významnou podmínkou jeho života a že každá osoba zoufale hledá kosmický význam. O co vlastně jde. Každý člověk zoufale hledá něco, čím by si ospravedlnil svoji existenci, nebo jinak řečeno něco, co mu dá význam. Jako lidé hledáme svoji identitu, svoji odlišnost, svůj význam, něco, co nám dá pocit hodnoty a smyslu. A to platí od dětství po hrob. Naše potřeba ceny je natolik silná, že to, na čem svoji identitu postavíme, v podstatě zbožšťujeme. Již zmiňovaný Becker uvádí jako příklad romantickou lásku: Partner či partnerka se stávají božským ideálem pro naplnění života. Jenže pak pokračuje: Žádný mezilidský vztah nemůže unést břemeno božství… Pokud je vám partner vším, začne vás ohrožovat jakýkoli jeho nedostatek. Co nás nutí povyšovat partnera do této pozice? Chceme se zbavit pocitu vlastní prázdnoty. Chceme vědět, že nežijeme zbytečně. Chceme vykoupení… jenže to nám lidé dát nemohou.
Ať se jedná o lásku, práci, sport, cokoli každá osoba si potřebuje nalézt, nebo ospravedlnit svoji existenci, potřebuje ať pomyslný nebo reálný Facebook, kde může druhým sdělit, že jsem někde byl, něco jsem dokázal, mám hodnotu. Každý si svoji identitu buduje na něčem.
Jak toto souvisí s hříchem? Jistě není hřích, mít svoji identitu. Jenže je zde problém. Je-li člověk Božím stvořením, pak mu identitu, tedy pocit hodnoty může dát jen ten, kdo jej stvořil. Dánský myslitel Kirkeggard toto vystihl v knížečce „Nemoc k smrti“, kde napsal, že lidé byli stvořeni nejen k tomu, aby věděli. Problém je, že pokud postavíme svoji identitu na lásce, práci, sportu, úspěchu, pak se jedná o něco velmi křehkého a nestabilního, zároveň jsme v pokušení nesnášet ty, kdo nám šlapou na paty a naši identitu ohrožují, tím že jsou lepší a tedy nás ohrožují.
Hřích tedy neznamená dělat špatné věci, ale klást dobré věci na místo, které bylo vyhrazeno Bohu.
A právě tento hřích nás odděluje od Boha, brání nám v tom, abychom ho poznali osobně. Pokud totiž existuje Bůh, který nás stvořil, pak nejhlubší zákoutí vaší duše nic a nikdo jiný nemůže uspokojit ani kdybyste měli super vztahy, byli úspěšní, měli úžasnou kariéru. Uspokojit vás nemůže láska a sláva, ale pouze autor lásky a slávy.
Vraťme se k umývání nohou – Ježíš Petrovi řekne, že potřebuje být obmyt od hříchu, že to co mezi člověkem a Bohem je, je jakási pomyslná skvrna, která musí být vyčištěna. Špatné skutky, jsou až důsledkem toho, že jsme ztratili Boha. Ježíš Petrovi řekne – můžeš být čist, mohu ti odpustit hříchy, mohu tě obmýt a to nejenom nohy, ale od hříchu. Petr to rychle pochopí, a zároveň je šokován klečícím mistrem a Pánem. Jenže existuje ještě jeden obraz Krista, proti kterému je obmývání nohou slabým odvarem. Jedná se o Krista nikoli jako služebníka, ale jako zločince. Nikoli jako toho, kdo odložil svrchní šat, ale z koho byl strhán veškerý šat, nikoli jako toho, kdo je mezi svými přáteli, ale jako toho, kdo je přáteli opuštěn. Je to obraz Krista, který umírá na kříži za nás všechny. Proč? Protože jak bylo řečeno, mezi námi a Bohem je ona kaňka, hřích, to že jsme svoji hodnotu, naplnění hledali jinde než u Boha a nejen to. Že jsme dělali mnoho zlých věcí za které platí slova: Odplatou za hřích je smrt. Jenže Ježíš tuto odplatu vzal na sebe. A tak myje nejen nohy učedníkům, ale tímto aktem ukazuje i na to, že chce obmýt každého z nás od hříchu.
Petr jako správný maximalista rychle reaguje a řekne tak když je to takto, pak nejen nohy, ale celé tělo. Nejen kýbl, ale pořádnou sprchu. Jenže Ježíš mu odpoví v podstatě to, co souvisí s křtem. Kdo je jednou obmytý, nepotřebuje se obmývat celý. Tak jako člověk vstupuje do manželství a to trvá, i když přichází krize, tak i rozhodnutí patřit Kristu vyjádřené křtem a připojením se k některé církvi je jednou pro vždy platné. Někdy budou přicházet pochyby, zápasy, ale právě v nich je třeba stát na tom, že Kristus nás neopustí. Že jsme kaňka mezi námi a Bohem byla přemazána Kristovou krví. Zároveň ale člověk hřeší dál. Potřebuje – symbolicky řečeno být znovu obmýván, i jako křesťan potřebuje další odpouštění.
Křesťanův život je vlastně postupné nacházení odpovědi na otázku, kdo jsem. Ona odpověď potom je, že jsem Boží dítě, že moje identita je pevně skryta v Kristu. Neznamená to, že nic nejsem, že mi nezáleží na vztazích, že o nic neusiluji, ale jde o to, že toto vše dávám do dobrých rukou svého stvořitele.
Chtěl bych zakončit slovy T. Kellera: Předat Kristu celé já je těžké, ale mnohem jednodušší, než se všichni pokoušíme udělat místo toto. Neboť to, oč se místo toho snažíme, je tzv. zůstat sám sebou – založit osobní štěstí na penězích, ambicích, zábavě ale i dobrých skutcích. Přitom doufáme, že se budeme chovat čestně, cudně a pokorně. A právě před neuskutečnitelností tohoto záměru nás varuje Kristus. Kdybych byl travnatou loukou, ať by mě sekali sebevíc, vyprodukoval bych nanejvýš krátkou trávu, ale žádnou pšenici. Když budu chtít produkovat přenici… musím se nechat zorat a nově osít! Možná si řeknete, že toto je ale ztráta identity. Jenže vždy pro něco nebo někoho budeme žít. Pokud pro děti a ty se vám nevyvedou, zhroutí se vám svět. Pokud pro práci a vyhodí vás, stane se to samé. Proto je lepší žít pro toho, kdo je autorem těch a mnohých dalších oblastí života.
Ježíš nám nabízí, že se chce stát středem našich životů, že to, co děláme a kým jsme, může postavit na pevný základ. Že mám moc nás obmýt od hříchu a poznat ho osobně. Přál bych nám všem, abychom tuto jeho nabídku mohli přijmout a abyste vy, kteří budete pokřtěni, ve své cestě za ním vytrvali.