Ježíš a Syrofeničanka - Mt 15, 21 - 28

Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů. Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.  Mt 15, 21 - 28

Jedná se o nesnadno pochopitelný příběh, který na první čtení ukazuje na Ježíše, jako na pořádného „necitu“. Ale je to tak?

Vidíme nešťastnou ženu vydanou napospas sama sobě, která neví co dřív, zda se starat o dítě, nebo o vydělávání peněz. Její dítě je těžce postižené, doslova čteme, že je posedlé. Navíc se jedná o pohanku a o ženu, tedy z pohledu židů o méněcennou bytost. Pokud byste potřebovali inspiraci, pak před metropolí Zličín občas podobná žena sedává, jen má místo dítěte psa, snad aby vzbudila soucit. Budí soucit, ale trochu i odpor. Což je hrozné, ale je to tak… Někdy si říkám, že se někdy někomu narodila, nějaká maminka jí kojila, nějakou dobu jí někdo měl rád, jenže v jejím životě se někdy něco zvrtlo. I v tomto příběhu vidíme hromádku neštěstí a to co bychom čekali, je, že Ježíš ji okamžitě pozvedne, povzbudí a pomůže. Jenže vše je jinak a Ježíš se chová dost divně. Trochu mi obraz u Matouše připomíná báseň Matka od O. Březiny: Šla žitím matka má jak kajícnice smutná, den její neměl vůně, barev, květů, jasu: plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala ze stromu času.
I zda vidíme ženu, jejíž den nemá vůni, barvy, květy ani jas, vidíme  suchý plod…

Žena Ježíše oslovuje Pane a pak Synu Davidův. Především druhé oslovení je nečekané, protože takto Ježíše oslovoval jen málokdo. Poznává v Ježíšovi to, co nepoznali lidé v zákoně mnohem sečtělejší, než byl on. Jenže tak to bývá, že staré náboženské mazáky zahanbí člověk, o kterém bychom to nikdy neřekli. Ve zvolání ženy je obrovská bolest, kterou může pochopit jen rodič a možná ještě více matka. Pane pomoz mému dítěti, dělej něco. Nečekám, že pomůžeš mě, ale pomoz alespoň mojí holčičce. Nikdo si s ní neví rady.

Podobnou situaci známe ze Starého zákona, kde Eliáš přebýval v pohanské Sareptě u vdovy, která měla syna. Vypukl hladomor a vdova umírala. Eliáš jí řekl, aby mu připravila chleba. Vdova odpověděla, že má poslední zásoby oleje a mouky, ale přesto poslechne s tím, že se se najedí a pak zemřou hlady. Jenže Eliáš jí ujistil, že Hospodin zaslíbil, že olej a mouka nebudou ubývat a že bude mít po dobu hladu stále dost, což se skutečně stalo. V tomto příběhu nejde jen o rozmnožení chleba, ale i o zkoušku, kterou Bůh skrze Eliáše vdově připraví. Mohli jí pomoc hned, ale z nějakého důvodu jí zkouší. Stejně tak bude ženu zkoušet Ježíš a tím celý příběh jakoby zdramatizuje a zároveň zkomplikuje těm, kteří ho vykládají.

Na první ženinu výzvu Ježíš nereaguje a mlčí. Není to poprvé, co takto reaguje. Mlčel, když měla být kamenována žena cizoložnice, navíc něco psal do písku. Stejně tak mlčel před Pilátem a mlčí zde. Neodchází od ženy, neodhání ji, jak mu poradí učedníci a jak by se v jeho kultuře očekávalo, ale mlčí, čímž jakoby zvyšuje napětí. Zároveň se ale ukazuje i srdce učedníků. Absolutně je nezajímá ženin smutek nadto a okřikují Ježíše, aby se jí zbavil. Důvod, proč se jí chtějí zbavit, je, že za nimi křičí, tedy dělá jim ostudu. Myslím, že učedníci v tomto někdy připomínají církev, která mezi sebe jen těžko přijímá tzv. hříšníky.

Ve 24 verši Ježíš odpoví učedníkům jen těžko pochopitelnými slovy – přišel jsem jen za Izraelem, nikoli pohany. Jakoby přitakával učedníkům, zároveň je to zkouška pro ženu, pokud jeho slova mířená na učedníky, slyšela. Odejde? Bude stále věřit, že má před sebou syna Davidova, který přišel za všemi lidmi? Zmiňoval jsem příběh Eliáše, který byl modelový v tom, že se Eliáš postaral o pohanskou vdovu. Zachová se Ježíš podobně? Slyšel jsem různé výklady, např. že Ježíš měl srovnané priority a to nejdříve jít za židy, pak pohany, nebo prostě že nevystrčil paty v Izraele a proto takto divně odpovídá, přikláním se ale k výkladu, že Ježíš použije typ logického důkazu, který se latinsky jmenuje reductio ad absurdum nebo-li důkaz sporem, kdy nesprávný nebo absurdní předpoklad vede k nesmyslnému závěru neboli sporu. Tedy pokud byl Ježíš skutečně poslán jen k Izraeli, pak pryč od ženy! Jenže to protiřečí jiným jeho výrokům a textům. Ježíš přišel pro celý svět, velké poslání se neomezuje jen na Izrael, prolog Jana říká, že to byli právě jeho vlastní, kteří ho nepřijali, zároveň že se stal světlem všech lidí.

Nakonec později i učedníci tato Ježíšova slova popírají svými životy, kdy šíří evangelium právě mezi pohany. Ježíš svojí odpovědí zřejmě verbalizuje absurdní postoj učedníků a tím šokuje. Někdo jeho odpověď vyložil takto: „Vím, že byste byli rádi, kdybych svoji službu omezil jen na Izrael. Pokusím se tedy vyslovit nahlas, kam vaše teologie vede. Vede k závěru, že dávám ruce pryč od pohanů“. Je to podobné, jako když roste váš sbor, někteří si stěžují, že se už neznáme a vy odpovíte něco ve smyslu fajn, tak nad dveře modlitebny dáme nadpis novým lidem vstup zakázán. Na absurdní námitky, že nových lidí je moc, odpovíte absurdním závěrem: Tak je mezi nás nepustíme.

Opět vidíme, že učedníci mají tendenci podobně jako církev se zakřivit do sebe, zapomenout na velké poslání.

Nyní přichází další kolo, kdy se žena klaní Ježíšovi a prosí o slitování. Ježíš ve své odpovědi přirovnává pohany k psům, což bylo hodně urážející. Ježíš to jen trochu změkčuje, když používá slovo štěňatům. Otázka je, zda chce urazit ženu nebo dát lekci učedníkům, kdy jim říká, „vím, že si o pohanech myslíte, že to jsou psi a že chcete, abych se podle toho k nim choval. A vidíte, kam tento váš postoj vede. Znáte příběh Eliáše, který pohance pomohl, znáte příkazy Písma o ochraně vdov a slabých, přesto se jí chcete zbavit. Líbí se vám to?“ Zároveň ale Ježíš i ženu zkouší – podobně jako Eliáš. Žena obstojí a odpovídá.

Její odpověď je geniální a má v sobě i kus humoru. Ano, vím, že v očích židů jsem jak štěně nebo pes, ale i na psy se na konci hostiny dostane. Jsi stále můj pán, vím, že dokážeš uzdravit mojí dceru a že i na mě vybude něco z tvého požehnání. Nyní přijde Ježíšova odpověď, která je fackou učedníkům. Žena pohanka, kterou chtěli vyhodit se stává příkladem víry. Žena projevila tři klíčové vlastnosti. Hlubokou důvěru, že i drobeček Ježíšova požehnání může uzdravit její dceru, pokoru, že snesla to, že byla dána na místo psa, a moudrost tím, jak skvěle odpověděla.

Co si z příběhu vzít. Podobně jako učedníci jsme v nebezpečí jistého uzavření se do sebe. Lidé jako Syrofeničanka nám komplikují život. Nezapadají mezi nás, neznáme je… zároveň církev, kde je přítomen Ježíš, bude přitahovat, tak jako přitahoval Ježíš. Jenže tím si bude komplikovat život. Chceme to? Chceme mezi sebou tyto lidi?

Žena jde za Ježíšem i přes překážky a úsilí. Ano, běží o její dítě, ale přesto. Překonává ponížení, společenské odsudky, nepochopení. Zároveň mu důvěřuje, a proto se ničím nenechá odradit. Tím je pro nás inspirací a vzorem.

Chtěl bych se ještě zastavit nad Ježíšovými odpověďmi. Někdy z Ježíše děláme jakéhosi sladkého všeobjímajícího dobráka. Jenže zde přes všechno co jsem popsal, Ježíšovi odpovědi jsou drsné. Zde je třeba vnímat kontext jeho promluv.

Je totiž velký rozdíl mezi tím, když je někdo hrubý a tím, když někdo říká věci tak, aby něco zdůraznil. Ježíš v tomto příběhu volí silná slova, díky nimž učedníci dostávají lekci, kterou potřebovali, aby se zbavili svojí předpojatosti. Bez toho by totiž nemohli později naplnit poslání, které jim Ježíš svěřil. Přesně za lidmi, jako byla tato žena, totiž půjdou. A lidé jako tato žena se později stanou tím, čím se stala ona – příklady pevné důvěry v Krista.

Přesto co jsem, mi stejně vrtá hlavou, proč Ježíš se ženou jednal tak jak jednal. A popravdě úplnou odpověď neznám. Jen vím, že Ježíš s lidmi jednal napřímo a že ti, kdo to s ním mysleli vážně, to neodradilo na rozdíl od jiných, kteří se rozhodli žít v sebeklamu o sobě i o něm. Kteří nechtěli věřit v Ježíše, ale ve svoji představu o Ježíši. A tak bych přál nám všem, abychom volili tu první cestu. Někdy štípne, ale je to ta správná cesta.