Pyšní tupci 1 Kor 5

 

Dokonce se proslýchá, že je mezi vámi případ smilstva, a to takový, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany, že totiž kdosi žije s ženou svého otce. A vy jste přitom nadutí, místo abyste se raději zarmoutili; odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal. Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi - a to ve jménu Pána Ježíše Krista. Až se shromáždíte - já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše - vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně. Vaše vychloubání není dobré. Nevíte, že 'trocha kvasu všechno těsto prokvasí'? Odstraňte starý kvas, abyste byli novým těstem, vždyť vám nastal čas nekvašených chlebů, neboť byl obětován náš velikonoční beránek, Kristus. Proto slavme velikonoce ne se starým kvasem, s kvasem zla a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy. 1 Kor 5, 1 - 8

 

Když čteme 1 Kor 5 tak je nám z toho tak trochu zle. Ve sboru došlo ke krvesmilstvu, což byla, jak píše nakonec i sám Pavel silná káva i na pohany a mimochodem to byl přestupek i proti římskému civilnímu právu. Oproti tomu některé proudy v řecké společnosti v tomto problém neviděly, protože věřili tomu, že klíčové je, jak člověk přemýšlí, nikoli jak jedná. Někteří se domnívají, že důvodem tohoto hříchu bylo právě přijetí některých řeckých mysterijních kultů, které pronikali do první církve.

Hned na začátku této kapitoly vidíme, že jako křesťané nejsme imunní vůči hříchu a to dokonce vůči žádnému hříchu. Že jsme zranitelní a že potřebujeme Boží milost a pomoc, abychom vytrvali. Podívejme se ale na Pavlovu reakci. Jednak Pavel Korintským vyčítá, že jsou nadutí. Neřeší, kolik toho vědí, jaké mají poznání, zda jsou chytří ale natvrdo a poněkolikáté opakuje, podívejte se na způsob vašeho života. Když žijete špatně, když žijete, jako kdyby Bůh nebyl, když hřešíte, mlčte a a nedělejte ze sebe elitu. Tím vůbec není řečeno, že o Kristu mohu mluvit, až když dosáhnu mravní dokonalosti, že musím čekat na to, až nebudu hřešit. Důraz je v tom, že víra v Ježíše je propojena s následováním Ježíše a tedy s tím, jak žijeme. Že nestačí jen správně myslet, mít správnou ortodoxii ale je třeba mít i správnou ortopraxi. Není to buď a nebo, ale obojí. To s čím se Pavel opakovaně potýkal a co vystihuje slovy „vaše vychloubání není dobré“, byla pýcha. Pokusím se u tohoto fenoménu na chvíli zastavit.

Snad ještě moje generace byla vychovávána v tom, že jedním z nebezpečí pro dobrý charakter je nedostatek pokory. V církvi i doma jsem slýchával, že si o sobě nemám moc myslet. Když se podívám na dnešní trendy, potom se mnohé změnilo. Za chybu je považováno nikoli, když si o sobě dítě nebo dospělý moc myslí, ale spíše když si o sobě myslí málo. S jistým zjednodušením lze říci, že pokud dříve platilo, moc si o sobě nemysli, dnes platí, že velikou pohromou je mít nízké sebevědomí. Mnoho křesťanských knih i kázání se dotýká toho, že jsme (pochopitelně díky Božím zásluhám) skvělí a úžasní, že “nesmíme podlehnout satanovým úskokům, které nám namlouvají, že jsme bezcenní“. Ve výchově je potom kladen silný důraz na povzbuzování a na pomoc dětem v utváření si pozitivního obrazu o sobě samých. Pravda, že v negativismem prolezlých Čechách a někdy i sborech se tyto trendy prosazují pomalu, ale celkově lze říci, že se důrazy mění, od „moc si o sobě nemysli“, na „jsi někdo“. Pochopitelně oba trendy mají svoje nebezpečí. První v tom, že vede k zakomplexovanosti, druhý potom vede k pýše a ztrátě soudnosti. Ve výchově vnímám, že dochází snad i vlivem posilování struktur ega k tomu, že mnohé děti jen velmi málo naráží na to, čemu staří říkávali „posvátné ne“. Jde o to, že má-li se člověk kamsi posunout, musí zdolat překážky, které mu do cesty klade život ale i autority. Protože se ale někteří bojí, že překážky a autority by pošramotily sebevědomí jejich ratolestí, odmetají jim překážky z cesty, kritizují autority, které problematizují život jejich dětem a zároveň dělají z nich nejdůležitější bytosti na světě.

Trend „myslet o sobě pozitivně“ v sobě nese nebezpečí ztráty sebereflexe. Určitě je hezké vnímat sám sebe jako příjemného člověka, ale někdy to chce slyšet zpětnou vazbu, která vám sdělí, že jste nesnesitelní. Je skvělé nepochybovat o svých přednáškách, ale záleží, kde a od koho beru zpětnou vazbu. Dnes je módní být leader, ale někdo prostě leader není a nebude. Nepolemizuji zde s tím, že je třeba přijmout sám sebe tak, jak mě Pán Bůh stvořil. Jenže abych tak mohl s radostí učinit, musím si být vědom svých omezení. Až potom mám co přijímat a s vědomím svých slabostí se pouštět do nových věcí. Jinak se nejedná o sebe-přijetí, ale o sebeklam.

Vzpomínám si, jak na jedné přednášce jsem slyšel větu, že „plné klasy se sklánějí hodně hluboko“. Jednalo se o metaforu na moudrost. Sklánějí se proto, že jsou plné… asi není třeba dodávat, proč se jiné klasy nesklánějí. Myslím, že okolí dříve či později pozná, co můj klas nese.
 

Korinští se nejen hluboko neskláněli, ale dělali přesný opak. Přes to, co se mezi nimi dělo, si o sobě mysleli hodně. A tento fakt jim bránil v sebereflexi, u uvědomění si svého hříchu, nedokonalosti a potřeby pokání. To, co bylo jiným naprosto jasné, oni ne snad neviděli, ale zavírali před tím oči. Důvodem byla pýcha.

Co s tím? Dostáváme se k jedné ze složitých pasáží Bible, kdy Pavel říká, vydejte člověka, který se dopouští krvesmilstva satanu ke zkáze těla. Co to znamená? Máme to aplikovat i dnes?

Pavel zde používá slovo nikoli soma, ale sarks… tedy anglicky flash nikoli body.  Čeština na toto nemá ekvivalent. Pro tělo máme jen jeden výraz. Sarks ale znamená tělo, ducha a duši, které jsou ve vzpouře proti Bohu. Tedy bychom mohli přeložit neduchovní, anebo lépe přízemní… oproti tomu čteme o záchraně ducha. Nejedná se jen o ducha, protože tím by se Pavel dopouštěl vlastně stejné hereze jako řečtí filozofové, kteří tahali svoje nauky do křesťanství a dělili člověka striktně na ducha duši.  Pavel zde neříká, že duše je lepší než tělo.  Duše – řecky psyché je u Pavla tělo, duše, duch, které se podřizují Bohu. Je to člověk ve své jednotě podřizující se Bohu, který je v protikladu k tělesnému člověku.

Když zde čteme o vydání člověka satanu ke zkáze těla, pak toto chápu ke zkáze jeho hříšných cest, které člověka hubí. Zároveň v tomto případě Pavel píše o tom, aby dotyčný z církve odešel. Pro Pavla byl svět spojován s královstvím satana. Možná si řekneme, že toto je trochu přes závit. Pavel nepíše, že vše ve světě je zlé, ale asi nemusíme chodit moc daleko pro inspiraci, abychom viděli, že s naším světem není něco dobré, že je a že tolik zla, kolik se kolem nás děje.

Nejen zde se v Bibli píše o různých formách kázně. Někde o napomínání, zde i o vylučování. Církev mnohokrát dělala chybu, když tyto texty používala příliš rychle a nebo když je naopak nepoužívala vůbec. Smyslem vyloučení někoho s církve nebyla pomsta ani jakýsi druh inkvizice, ale možnost poskytnout dotyčnému člověku možnost k pokání a nápravě. Dnes toto zní jako sci-fi. Spíše platí, že mi nikdo nebude mluvit do života a že si budu dělat, co chci. Otázka ale je, zde je to tak dobře. Myslím, že potřebujeme vzájemnou korekci, napomínání, stejně tak jako povzbuzení. Vždy je to o tom, co od napomenutí očekáváme. Pokud pomstu, ponížení pak se to míjí účinkem. Smyslem ale má být pomoc, náprava jak zde píše Pavel nakonec i záchrana.

Někdy je k napomenutí potřeba odvahy, ale mějme jí. Nejde o to zakládat inkviziční tribunály, nejde o mstu, ale o pomoc. Pokud si to chceš s někým vyřídit, pak mlč. Pokud chceš pomoci a máš dotyčného rád, mluv. Pavel přirovnává hřích ke kvasu a jeho působení. Stačí ho jen malinko, v těstě kvas ani není vidět, ale jeho vliv je silný a za chvíli prokvasí nebo proleze všechno těsto. Časem zničí život i společenství církve.

Čteme ale i o novém kvasu, který se jmenuje upřímnost a pravda. Korintští místo těchto dvou vlastností zvolili popírání a sebeklam. Z krátkodobého hlediska toto zabírá a funguje. Je to jako když léčíte dlouhodobé bolesti břicha brufenem. Ale Bible nenabízí brufen, ale skutečnou léčbu. Nenabízí snadná, povrchní a rychlá řešení, ale proměnu.

Ona skutečná proměna je skryta ve slovech nekvašený chleba upřímnosti a pravdy. Kvas byl symbolem hříchu a vzpoury proti Bohu. Nekvašený chleba je v tomto textu narážka na vyjití z Egypta, kdy si každá zachráněná Izraelská rodina měla napéci nekvašené chleby. Symbol byl – Bůh nás vyvedl z otroctví do svobody a vycházíme sice s chlebem, ale nemáme zásoby kvasu na zadělání dalších chlebů. Ale nebojíme se, protože důvěřujeme, že Bůh se postará. Jsme v Božích dobrých rukou, a proto důvěřujeme. Zde je podobný princip – ten starý kvas nechte za sebou, nedělejte to, co se PB nelíbí a důvěřujte mu. Zároveň ale jako základ použijte upřímnost před Bohem. Nebojte se mu sdělit, jak na tom jste, protože Bůh říká k upřímnému se mám upřímně. Strhněte svoje masky. Nechte se proměnit pravdou, která sice bolí, ale s Boží pomocí má sílu člověka změnit.

Říkal mi jeden kolega, který pracuje s vězni a lidmi různě problematickými, že člověk je nezměnitelný a že proměnu člověka považuje za jeden z největších zázraků. A to nemluvil o vězních, narkomanech, kriminálnících. Kdo je negativistický a šíří kolem sebe úzkost, kdo je pyšný narcis, kdo je samolibý atd. většinou takový zůstane. A musím dodat, že moje zkušenost je zčásti stejná.

Ale nechci tímto končit, protože stále věřím v zázraky a vím, že se někdy dějí. Věděl to i Pavel. Doufal, že proměna je možná a že se může změnit i lidské srdce. Proto píše o novém kvasu upřímnosti a pravdy.

Přál bych nám všem, abychom tento kvas do sebe vpustili a aby mohl vypůsobit skutečnou změnu.