O nespravedlivém mamonu a získání přátel

 

Jsou místa v Bibli, která někdy raději přeskočíme, protože působí poněkud bizarně a nepochopitelně. Toto je jedno z nich.

 

Lukáš 16:1 Svým učedníkům řekl: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že špatně hospodaří s jeho majetkem. 2 Zavolal ho a řekl mu: ‚Čeho ses to dopustil?(h) Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.‘ (h) Co to o tobě slyším?  3 Správce si řekl: ‚Co budu dělat, když mne můj pán zbavuje správcovství? Na práci nejsem(i), žebrat se stydím. (i) ř: Kopat nemohu  4 Vím, co udělám, aby mne někde přijali do domu, až budu zbaven správcovství!‘ 5 Zavolal si dlužníky svého pána jednoho po druhém a řekl prvnímu: ‚Kolik jsi dlužen mému pánovi?‘ On řekl: ‚Sto věder oleje.‘

6 Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; rychle sedni a napiš nový na padesát.‘

7 Pak řekl druhému: ‚A kolik jsi dlužen ty?‘ Odpověděl: ‚Sto měr obilí.‘ Řekl mu: ‚Tu je tvůj úpis; napiš osmdesát.‘ 8 Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Vždyť synové tohoto světa(j) jsou vůči sobě navzájem prozíravější než synové světla.

 

Když se Bible dělila na kapitoly, pak se mezi podobenství o marnotratném synu a tímto podobenstvím vložil předěl. Kdyby se tak nestalo, možná bychom toto podobenství až tak podivně nechápali. Zde je několik podobností:

1.     V každém podobenství je velkorysý pán, který jedná velmi nestandardně

2.     Obě podobenství pojednávají o neposlušném služebníku/synovi, kteří špatně hospodaří s majetkem

3.     V každém podobenství ten, kdo jedná špatně, dojde do bodu, kdy svoje nedobré jednání pozná

4.     V obou případech syn/služebník jsou „dáni napospas“ milosti pána/otce

5.     Obě podobenství pracují s problémem narušené důvěry a nápravy tohoto narušení

Podívejme se na podobenství podrobně. V prvním verši máme tři skupiny. Pán, správce a pak ti, kdo nepoctivého správce obvinili. Pán jejich obvinění důvěřuje, nechá si nepoctivce zavolat a ptá se ho, zda to co slyšel, je pravda. Jeho odpověď je mlčení. Neodpovídá, protože zřejmě ví, že pán ví vše. Toto stačí, aby dostal výpověď na hodinu. Jenže pán se už tímto skutkem projeví velmi milosrdně, protože nepoctivého správce mohl dát do otroctví i s celou rodinou. Tedy nepoctivý správce prožívá podobný pocit, jako když vás chytí policisté a řeknou vám, že váš přestupek je za 5000 ale oni vám to dají za 1000. Nakonec jim za pokutu ještě poděkujete. Správce ale již více není jeho zaměstnancem, a co od této chvíle udělá tzv. pro svého pána, je ilegální. Od této chvíle se na něj již nemůžeme dívat jako na správce, ale jako na bývalého správce.

 

Dočetl jsem se, že ve středovýchodní kultuře (a asi nejen v ní) by zřejmě takto snadno vyhození z práce neprobíhalo. Správce by smlouval, možná by říkal něco ve smyslu, nezapomeň, jak jsem ti před tím sloužil nebo to co se stalo, není moje vina, protože nemám tisíc očí a prostě se mi něco vymklo, nevšiml jsem si. To lidé, se kterými pracuji, jsou zloději. Možná by řekl, že ti, kdo ho obvinili, lžou, že ho obvinili křivě. Jenže správce mlčí, čímž přiznává vinu. Možná to vypovídá i něco o povaze pána, který nepřipustí, aby byl manipulován, možná i o povaze správce, který alespoň nelže.

Dodejme, že se vymlouval už Adam a od Adama dál je při komunikaci s Bohem používají a používáme i my. To někdo jiný za může za můj hřích. Já nic, já muzikant. To moji rodiče, špatná výchova, špatné okolnosti, moje povaha, moje predispozice, shoda okolností a nevím co ještě. Ano, někdy může být, ale nemělo by to bránit převzít zodpovědnost za svoje skutky.

Další pokračování je monologem vyhozeného správce (podobně jako marnotratný syn). V textu doslova stojí, kopat nemohu, tedy nestíhá těžkou fyzickou práci. Jinými slovy zde není nezbytně výraz, jsem líný, ale spíše mám fyzické limity. Žebrat nechce, protože se prostě stydí a protože má jakousi osobní čest. Kdosi to okomentoval takto: Správce v podobenství zachází se svou vinou tak, aby neztratil sebeúctu. Nechce žebrat, nechce se před ostatními snížit. Nechce se po celý život omlouvat za to, že udělal chybu. Nechce však ani těžce pracovat, nechce zatínat zuby a násilím lidem dokazovat, že je dobrý člověk. Vždyť taková bývá naše reakce. Když jsme zhřešili, myslíme, že se můžeme dobrými úmysly přinutit, abychom už nikdy nezhřešili. Tím se však přetěžujeme, chceme konat všechno na sto padesát procent, a proto jsme k sobě krutí. (A. Grun)

Vymyslí tedy plán, byť jeho plán je vlastně ilegální. Byl vyhozen při osobním pohovoru, ale nikdo jiný to zatím neví. Uvažuje proto asi takto. Jestli se roznese, že jsem zloděj, nikdo mě už nikdy nezaměstná. Proto musím vytvořit situaci, aby lidé až se lidé dozví, že jsem byl vyhozen, si mysleli, že důvod proč budu vyhozen, je přijatelný. Musím naaranžovat situaci, která ukáže mojí velkorysost a učiní mě populárním.

Poté, co správce zhřeší, protože kradl, rozhodne se, že to zopakuje, jen v jiné podobě. Jednotlivě přichází za služebníky, kteří nemají potuchy, co se stalo. Udělá to, že služebníkům umaže dluh. Pochopitelně nic netušící služebníci velmi rádi udělají to, co je jim řečeno.

Mimochodem 50 věder oleje mělo hodnotu 500 denárů, což byla výplata za rok a půl, tedy nejednalo se o symbolickou částku. Oba dlužníci mají svůj nový umenšený dluh napsat a asi i podepsat.

Co se asi dělo dál? Zde je třeba se opět přenést do komunity Ježíšova světa. Někdy v paneláku by se neudálo nic. Zde se ale oba dva vrátili ke svým přátelům a rodině do vesnice a radostně se sdíleli o tom, co se jim přihodilo, sdíleli, jak je jejich pán úžasný. Vesnice najednou vidí pána ještě v lepším světle, vidí ho jako pána plného milosti.

Nyní je otázka, co udělá pán. Jedna možnost jen jít za dlužníky, sdělit jim pravdu a chtít celý dluh vzít zpět. Bylo by to pochopitelně spravedlivé, zároveň ale by to byl jak pro dlužníky, tak i pro jejich přátelé – pokud se dozvěděli o pánově velkorysosti šok. Druhá možnost je nechat vše v tichosti proběhnout, dluh odpustit a vlastně zaplatit cenu za to, co udělal „prozíravý“ služebník. Možná bychom řekli vychytralý služebník, která pána tak trochu dostane do pasti. Pánova velkorysost nakonec převáží a správce nejen že to nechá být, ale nakonec ho i pochválí. Kdosi to okomentoval, že je rozdíl mezi tím pochválit nepoctivého správce, protože jednal chytře a pochválit chytrého správce, protože jednal nepoctivě.

Správce byl v tomto případě chytrý na to, aby si spočítal, nebo vsadil na velkorysost a milosrdenství svého pána. Ježíš pak řekne, že synové světla by si měli brát příklad od synů světa – k nimž je přirovnáván i správce. Tedy není zde vyvyšován jeho charakter, ale chytrost a možná i spolehnutí se na milost svého Pána. Zde vidíme jistou paralelu s marnotratným synem.

Toto podobenství, stejně jako podobenství o marnotratném synu muselo působit jako bomba, muselo strašlivě provokovat. Jednak je-li pán zpodobněním Boha, dělá to z Boha strašně měkkého Boha. Dále si říkali jak je možné, že k Bohu, ke kterému je tak těžké se dostat přes zeď příkazů a zákazů, je tak snadné se dostat? Není to tak, že si z Boha lze dělat tak trochu „dobrý den“? Myslím, že nelze z tohoto podobenství dělat teologii, vyložit každý detail, dělat z podobenství alegorii. Nelze z podobenství udělat závěr, jak hospodařit s penězi. To není hlavní pointa.

Podobenství ukazuje na Boží milost – stejně jako Lk 15. Pán jí zde ukazuje hned třikrát. Hned na začátku, kdy správce pouze propustí a nikoli prodá do otroctví. Pak podruhé, když ho nepotrestá za to, co provedl s jeho penězi. A nakonec když odpustí dluh služebníkům. Možná je tento pojem příliš často omílán, ale i zde vidíme Boží milost, která je nepochopitelná a jedinečná. Jenže podobenství nám nic neříká o tom, jak Boží milost uchopit. To se dočteme jinde v Bibli.

Podobenství ale ukazuje i na hřích. Sice správce není potrestán, ale je nazván synem světa. V souvislosti se správcem vidíme i to, že hřích rodí další hřích, většinou ještě horší. Správce měl činit pokání, ale to neudělal.

Správce je dán jako příklad nikoli proto, jak se choval – je nakonec nazván synem světa, ale proto, jak vnímal pánovu povahu. Na začátku podobenství zakusí pánovu milost. Na konci riskuje všechno, když na jeho milost vsadí znovu. Pokud se bude mýlit, vše prohraje, včetně svojí rodiny. Pokud vsadí správně, vše vyhraje.

Klíčové ale je slovo pán pochválil nepoctivého správce. Toto nám připadá trochu divné. Ale u každého přirovnání musíme umět zachytit to, co se jím vyjadřuje. Jde tu o myšlenkový pochod, kterému filosofie říká a fortiori. Česky bychom řekli: Když, tím spíš! Když jsou lidé tak prozíraví, aby se starali o nejbližší zítřek, tím spíš se máme my starat o pozítří na věčnosti. V Apoftegmatech egyptských Otců se vypravuje o jednom mnichovi, že potkal velmi nazdobenou ženu špatné pověsti. Rozplakal se. Když se tomu divili, dal jim vysvětlení: „Ona vynaloží víc námahy na to, aby se líbila mužům, než já k tomu, abych se líbil Bohu.“ Sv. Františku Xaverskému bylo stejně smutno, když zjistil, že se dostali do Japonska dřív obchodníci, aby vydělali peníze, než on, aby hlásal evangelium. (podle k. Špidlík) Prostě když kolem sebe vidíme lidi nebo slovy našeho textu „syny světa“ co jsou ochotni obětovat pro časné věci, měli bychom si položit otázku a co my, když jsme synové světla? Někdy se kazatel skoro musí doprošovat, zda by se někdo nesmiloval a s něčím nepomohl, ale není to výsada sloužit Pánu?

Někdy nás zahanbuje, jak se lidé obětují a nasazují pro časné věci a toto zde Ježíš akcentuje.

Přál bych nám, abych o nás neoplatilo, že synové světa jsou prozřetelnější než synové světla, zároveň abychom dokázali prožívat Boží milost, tak jako onen nepoctivý správce, ale nakonec i služebníci, kteří pánovi dlužili a kterým byl jejich dluh významně umazán…