(Ne)spravedlivý Bůh?!
Matouš 20:1 „Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici.2 Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici.3 Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí nečinně na trhu, 4 a řekl jim: ‚Jděte i vy na mou vinici, a já vám dám, co bude spravedlivé.‘ 5 Oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny odpoledne a učinil právě tak. 6 Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu stojíte celý den nečinně?‘7 Odpovědí mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ On jim řekne: ‚Jděte i vy na mou vinici(t).‘ (t) var: + a dostanete, co bude spravedlivé 8 Když byl večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, a to od posledních k prvním!‘ 9 Tak přišli ti, kteří pracovali od pěti odpoledne, a každý dostal denár. 10 Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc; ale i oni dostali po denáru.11 Vzali ho a reptali proti hospodáři:12 ‚Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!‘13 On však odpověděl jednomu z nich: ‚Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den?14 Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě;15 nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí(u), že jsem dobrý?‘ (u) ř: je tvé oko zlé ([ 16 Tak budou poslední první a první poslední(v).“ (v) var: + Mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.
Některá podobenství jsou vykládána ne úplně přesně proto, jak jsou nadepsána. Příklad je podobenství o marnotratném synu. Dalším příkladem je toto podobenství, které je v některých biblích nadepsáno jako podobenství o dělnících na vinici. Jenž hlavní zaměření tohoto podobenství je milosrdenství vlastníka vinice, nikoli dělníci. Myslím, že toto podobenství by se mělo jmenovat podobenstvím o milosrdném zaměstnavateli. Podívejme se na podobenství podrobněji. Zaměstnavatel pětkrát za den najímá zaměstnance. Nejen na blízkém východě, ale i u nás, konkrétně v Holešovicích vždy ráno stojí dělníci a čekají, až přijede auto a vyzvedne si je. V Jeruzalémě je prý také jakési neoficiální místo, kde stávají Palestince každé ráno a kde ráno přijede pick-up a nabere je.
V našem podobenství přijíždí hospodář – vlastník vinice, nabírá několik dělníků a sjedná s nimi výplatu jeden denár. Pak přichází na trh znovu a opět vidí stát muže, kteří očekávají, zda si je někdo vybere. Neřekne jim, kolik jim zaplatí, ale že dostanou to, co je spravedlivé. Pak nábor dalších pracovníků pokračuje ještě 3x.
Když jsem četl k tomuto příběhu komentář, autor se ptal. Proč za novými pracovníky chodí sám majitel vinice? Jednak zkušený majitel vinice by věděl, kolik lidí si najmout a nedělal by tento proces 5x za den. A jednak by toto nedělal sám, ale pověřil by správce, kterého pověří až vydáním výplat. Proč Ježíš do podobenství vkládá tato dva prvky, které zvláště čtenářům v Izraeli museli být divné a které hlavně degradují majitele?
Myslím, že odpověď je, že podobenství tímto chce ukázat na jednu klíčovou vlastnost majitele a tou je soucit. Připomíná to podobenství o marnotratném synu, kdy by otec nikdy neběžel naproti ztracenému synovi. I zde by majitel nešel na trh práce. Ale udělá to. V podobenství o MS je otec pohnut soucitem, zde to nečteme, ale je to v podobném duchu.
Majitel vidí nejen pár čekajících chlapíků, ale nezaměstnané muže, kteří pod středovýchodním sluncem od rána čekají a živí v sobě naději, že si jich někdo všimne. Vidíme, že někteří tam jsou ještě v podvečer, tedy celý den čekali. Údajně v Jeruzalémě je zvyk, že když čekající na práci nikdo nenajme do poledních hodin, jdou domů. Co asi prožívali čekající muži? Jednak možná ponížení z toho, že se vrátí domů, tam na ně bude čekat manželka s dětmi s nadějí, že přinesou peníze na obživu. Jenže muž nepřinese nic. Toto je dost ponižující situace, ale i nepříjemná. Možná uslyší něco ve smyslu, budeme o hladu, zase si budeme muset utrhovat od úst.
Když se pán zeptá, proč tam stále stojí, odpověď je nikdo nás nenajal. Tedy chtěli jsme pracovat, jsme schopni pracovat, nevzdali jsme to a čekali celý den, jenže prostě nás nikdo nenajal. Majitel neudělá to, že by jim rozdal denáry a řekl – tak tady máte peníze a jděte za ně něco koupit dětem. Místo toho jim dá to, co skutečně chtějí a to je práci. Zaměstná je u sebe. Neříká jim, kolik jim zaplatí, ale zaměstná je. Na konci dne je zde pět skupin, s tím, že první skupina má „smlouvu“ v podobě jednoho denáru. Další tři skupiny mají slib, že dostanou co je spravedlivé. Poslední skupina nedostane žádný slib.
Na konci pracovního dne dojde k výplatě, kterou nerozdává majitel, ale správce. Všimněme si pořadí, ve kterém je výplata vyplácena - od posledních k prvním. Zřejmě majitel chtěl, aby ti, kdo pracovali celý den, viděli jeho pojetí spravedlnosti a milosti.
Pochopitelně se to těm, kdo pracovali celý den, nezdá, protože odvěké porozumění spravedlnosti zní za stejně vykonanou práci stejně peněz. Na podobenství se můžeme dívat jako na podobenství o podhodnocených anebo přeplacených dělnících. Podobenství nám ukazuje to druhé. Neukazuje na nespravedlivého správce, ale na milosrdného správce. Když ti, kdo reptají, říkají, že to není fér, pak to není pravda, protože dostali to, co jim bylo slíbeno – a toto jim pán i sdělí. Jejich problém je, že nejsou schopni tolerovat milost, která se dostala jiným.
Co vlastně Ježíš svojí odpovědí říká: Nereptejte. Jednám s vámi spravedlivě. Dal jsem vám to, na čem jsme se dohodli. Můžete jít domů a hrdě povědět svým ženám, že jste našli práci a nesete domů výplatu. Zároveň chci, aby i další muži, kteří celý den čekali na práci, přišli domů, a mohli svým ženám povědět to samé. Pracoval jsi celý den? Já také. Mohl jsem poslat svého správce, ale i já sám jsem několikrát během parného dne šel na místo, kde stáli muži čekající na práci, abych s čekajícími muži ukázal svoji solidaritu. Proč se hněváte na ně a na mě? Pochopte, že jsem spravedlivý ale i milosrdný a soucitný. Proč vás milost, kterou ukazuji druhým tak irituje? Neměli byste spíše přát druhým, že i na ně se dostalo?
Příběh zde najednou končí, stejně jako v podobenství o ztraceném synu. Je to proto, abych si zbytek posluchači nebo čtenáři domysleli sami. Poslední slova jsou poslední budou první a první poslední.
Toto podobenství muselo některé neskutečně vytočit. Bylo stejně jako některá jiná mířeno na farizee. Na tzv. spravedlivé. V rabínské tradici existuje podobný příběh, který mnohem více odráží lidské chápání spravedlnosti: V rabínské tradici existuje obdobný příběh, který má však zcela jiné (a pro nás až nemorální) vyústění. Rabi Abba bar Kahana vyprávěl: Věc se má tak... jako král, když najímal dělníky na práci ve svých zahradách. Zatajil však před nimi, že některé práce jsou placeny méně a jiné více. Večer pak dělníky shromáždil a ptal se jich: „Kde jsi pracoval?" První odpověděl: „U tohoto stromu." Odpověděl: „To je pepřovník, tvoje odměna bude tedy 100 mincí." Zeptal se dalšího: „Kde jsi pracoval?" On odpověděl: „U tamtoho stromu." Řekl mu: „To je fíkovník, tvoje odměna bude 50 mincí." Zeptal se dalšího: „A kde ty jsi pracoval?" „U támhletoho stromu." „To je oliva, tvoje odměna bude 10 mincí." Dělníci mu řekli: „Proč jsi nám neřekl, za kterou práci je největší odměna?" Král odpověděl: „Kdybych to udělal, jak by celá moje zahrada mohla být krásně obdělaná?
Podobenství ukazuje na ty, kteří se snaží, mají spravedlivé zásluhy a to je jen dobře. Majitel nikde nezpochybňuje, že pracovali málo. Jenže výplata je nakonec pro všechny stejná. Jinými slovy Boží milost je pro všechny. Někteří předpokládají, že prvními najatými jsou farizeové, kteří mají jako reprezentanti Izraele smlouvu s Bohem. Posledními jsou pak Ježíšovi učedníci (křesťané, i pohanokřesťané). Nepřijdou o výsadu být mezi prvními, byť byli najati pozdě.
Co si z příběhu vzít:
Boží spravedlnost je jiná než naše, než klasická aplikace zákona. Bůh se sklání ke všem nikoli na základě toho, kolik toho odpracovali, ale protože se rozhodl a protože je soucitný Bůh. Zároveň ale vidíme, že ti, kdo pracovali jen hodinu, celý den čekali, vyhlíželi. Zde platí, že Pán se dá poznat těm, kdo hledají, zároveň že chce pracovat s každým, každý nakonec byl pozván na vinici. Chce pracovat s každým z nás, každý je zván a spíše než zásluhy oceňuje otevřené srdce.
Milostivý majitel. Majitel hledá, jde na místo, kde jsou lidé, kde stojí trpící muži, kteří se bojí, zda něco přinesou domů, kterým je vedro, možná některým není příjemné celý den stát někde na nároží. Přichází do tvých, do mých zápasů, nejistot, úzkostí, smutku, nejistoty a pokud k němu natáhnu ruku, nepohrdne se mnou, nedívá se na moje zásluhy, na to, kolik jsem odpracoval na jeho vinici, na jeho díle. Tím není řečeno, že na skutcích nezáleží, ale že Boží milost není o skutcích.
Když vznikala církev, pak do ní pronikala řada herezí a jedna z nich byla, že do křtu můžete těžce hřešit a po křtu už ne. Proto mnozí křesťané s křtem otáleli, užívali si života, a když byli na smrtelné posteli, nechali se pokřtít. Takto to udělal třeba císař Konstantin. Toto vadilo těm, kdo měli pocit, že si neužili. Celé to vychází ze zvráceného pojetí křesťanství, které vidí v následování Ježíše vlastně jen soubor zákazů. V této logice pak ti, kdo poznají Ježíše až pozdě, až „na konci pracovní doby“, vlastně na tom jsou nejhůře. Jenže být u Ježíše, následovat ho, sloužit jeho království je výsada.
Další pointa příběhu je ve varování abychom nesoudili. To neznamená, že nemůžeme mít názor, ale zde ti, kdo pracují dlouho, radí majiteli, jak nakládat s milostí jsou dáni jako odstrašující příklad.
Tak budou poslední první a první poslední – v Boží matematice je všechno jinak. Bůh se na lidi dívá jinak a to co je v očích světa úžasné, silné, může být v Božích očích jinak. Na nás je, abychom se čili vnímat svět i církev i touto optikou.
Kéž by i v tomto sboru byla patrná Boží milost, která je jiná, než svět kolem nás…