O požehnání
Luk 24, 50 – 53
Zvedl ruce a požehnal jim…
Řecké „eu-lego“ znamená „dobře mluvit“, stejný význam má latinské „benedictus“, znamenající mluvit (dicere) dobře (bene), nebo říkat někomu dobré věci. Co to konkrétně znamená? Proč je Ježíšovo požehnání poslední zmínkou v evangeliu? Pokud se jedná jen o jakousi standardizovanou formulku, potom přece nemá smysl, aby se o ní Lukáš zmiňoval. Je to stejné, jako kdybych řekl, že jsme se s někým modlili a modlitbu jsme zakončili slovem amen.
Jak v řečtině, tak v latině je zajímavá stopa – lego a dicere – obojí má co do činění se slovem. Moje otázka je, jak se dozvídám o sobě sama, kdo vlastně jsem? Jaká je moje identita? Nebo ještě jinak – jaká je moje hodnota? Tato informace, na kterou jsme mimochodem velmi citliví, se nerodí sama od sebe nějakým evolučním nebo jiným procesem. Tuto informaci mi někdo musí sdělit. Nebo ještě jinak řečeno – identita se uděluje. Někdo mi musí sdělit, že mám hodnotu, že za něco stojím. Opakem latinského slova požehnání (benedictus) je prokletí, které je opět složeno ze dvou slov – malus a a dicere – tedy špatně mluvit. Např. v Jak 3, 10 čteme, že z jedněch úst vychází požehnání a proklínání. Jiné přklady – dobrořečení a zlořečení. Možná jste někdy zažili opak – tedy negativistické prostředí, které sdělovalo všechno jen ne to, že za něco stojíte. Asi vaše zkušenost byla stejná jako moje – v tomto prostředí se velmi těžko dýchalo. Podobné prostředí produkuje vnitřně nejisté lidi, kteří sami zraňují nebo produkuje sbory, ve kterých se nedá dýchat. Jedinou hodnotu zde má váš výkon.
Co tedy znamená, že jim Ježíš žehná? Jedna ze základních věcí požehnání, je sdělení, že jsme Bohem milované a přijaté děti. Jsou milovné, protože za ně jejich Pán položil život. Oproti tomu slyšíme dnes a denně hlasy, které nám sdělují, že jsme bezcenní, k ničemu, že musíme podat výkon, abychom si lásku zasloužili. Nedávno mi přišla otázka z KMS – co to pro mne znamená hovořit na Křesťanské konferenci. Musel jsem nad touto otázkou přemýšlet – možná to znamená, že mám hodnotu. Toto se vyjímá ještě lépe když slyšíte, že v ČR je jen málo dobrých řečníků. Přemýšlel sem, zda jim mám odepsat klasické křesťanské klišé, že je to pro mne obrovská zodpovědnost a nebo že jim mám napsat něco pravdivějšího…Kdysi jsem si myslel, že největšími pokušeními jsou úspěch, popularita a moc. Dnes vím, že je to sebeodmítání. Pochopitelně úspěch, popularita a moc mohou znamenat veliké pokušení, ale jejich svůdnost pramení z toho, že jsou součástí většího pokušení, kterým je sebeodmítání. Když totiž uvěříme hlasům, které tvrdí, že jsme bezcenní, pak se úspěch, popularita a moc jeví jako nepřijatelnější řešení. Sebeodmítání je největším nepřítelem duchovního života, protože odporuje posvátnému hlasu, který nám žehná tím, že nás nazývá milovanými dětmi. Ne to, že jsme bezcenní, ale to, že jsme milované Boží děti je nejvnitřnější pravda o naší existenci. My to sice víme, ale stejně nakonec hledáme něco nebo někoho, který nás přesvědčí, že jsme hodni lásky. Hlasy, které nám říkají „dokaž, že za něco stojíš, udělej něco skvělého a závažného za co by sis zasloužil lásku, po níž toužíš“. Pokud člověk na tuto hru přistoupí, potom se dostává na cestu duchovní smrti.
Jedna z mých největších šoků byly momenty, když se něco provalilo na tzv. duchovní – tedy na lidi, kteří jsou v čele duchovní práce. Jen málokdy jsem zažil tolik obraných reakcí, někdy i polopravd, zraňování a hlavně obrovské touhy se obhájit i za cenu nepravdy. Najednou jsem si uvědomil jejich obrovskou vnitřní nejistotu, kterou jim ale jejich úřad dává možnost skrýt. Zároveň jim jejich úřad dává možnost vybudovat si pocit hodnoty. To je mimochodem důvod toho, proč se tolik lidí křečovitě drží svého úřadu nebo i služby.
Nechci se dopouštět velkých spekulací, ale zřejmě není náhoda že Lukáš zaznamenává Kristovo požehnání na samotném konci. Pokud totiž učedníci budou vědět, že jsou milovanými Božími dětmi, budou schopni mnohem lépe naplnit velké poslání a to i tehdy, když už s nimi JK nebude.
Ve filmu Amadeus je jedna strhující scéna: Amadeus je již na smrtelné posteli a skládá Requiem. Dostává se do pasáže, kde se podle zádušní mše zpívá Deus irea, což znamená hněv Boží. Najednou se Amadeus dívá na stěnu, kde visí obraz jeho otce. Je to obraz přísně zhlížejících očí, které přísně hledí na Amadea. Je to pohled člověka který, alespoň podle filmového zpracování, malého Amadea od pěti let tahal po celé Evropě aby ukazoval zázračné dítě. Je to pohled otce, který nepřijal koho si Wolfgang vzal. Je to obraz otce, který se hněvá, protože syn není dost dobrý. Syn se potom celý život snaží dobít lásku a uznání lidí svým nadpřirozeným talentem.
JK nám sděluje cosi jiného – jste milované děti. Pokud tento fakt přijmete, stane se z toho stejný motor, jako pro učedníky. Všimněme si, že i přes to, že JK odchází, učedníci odchází do Jeruzaléma s velikou radostí, kde chválí Boha. Bůh se jim v Ježíši Kristu stal milovaným otcem. V tomto duchu je potom třeba číst proroctví v Jeremiáši 31, 33 – 34 o nové smlouvě. Už se nebudou učit o Bohu, ale poznají Boha osobně. Bůh jim nebude někdo, kdo je daleko a o kom mohu maximálně dostat informace, ale budou ho znát osobně, budou ho milovat a on bude milovat je.
Jak tyto texty aplikovat do naší existence? Žehání přijímáme od Boha, ale i my si můžeme a dokonce máme žehnat, čímž vlastně reflektujeme Boží obraz v nás. Člověk, který přijal že je milovaný Boží syn či dcera, toto je schopen předávat dalším. A pochopitelně i naopak. I my máme a můžeme lidem v našem okolí a svým blízkým „sdělovat dobré věci“, tedy žehnat jim. Tím jim udělujeme část jejich identity. Zároveň je třeba odmítat hlasy, které nás deformovaly a které nám sdělovaly naší bezcennost a nehodnost být milováni. To neznamená, že nesmíme nikoho napomenout, korigovat třeba svoje děti, nicméně korekce, napomenutí nesmí jít ruku v ruce s odmítnutím. Pokud komunikujeme slovy či postoji svým dětem, partnerům nebo okolí negativní věci, v podstatě nad nimi vynášíme kletby – udělujeme jim negativní identitu a sdělujeme jim, že nejsou hodni lásky.