Uzdravení slepého Lk 18, 35 - 43

Lukáš 18:35 Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral. ([ Mt.20:29- Mt.20:34;  Mk.10:46- Mk.10:52]) 36 Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje. Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský^(m). (m) Nazorejský 38 Tu zvolal: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ 39 Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“40 Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli.41 Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ On odpověděl: „Pane, ať vidím.“42 Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila⁽ⁿ⁾.“ (n) spasila ([ L.7:50  L.8:48  L.17:19])43 Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.

Jedná se o velmi jasný text, ke kterému skoro není co dodat. Zajímavé na něm mj. je, že zde Ježíš pomůže tomu, kdo je utištěný, v dalším textu tomu, kdo utiskuje (Zacheus).

Ježíš se blíží k Jerichu, jeho hvězda stoupá, lidé o něm vědí a tak se celá vesnice chystá ho přivítat anebo alespoň vidět. Je to podobné jako u nás, kdybychom se dozvěděli, že přijíždí mimořádná návštěva. Dnes bychom si spíše zapnuli TV, ale stále je hodně lidí, kteří se jdou podívat na vlastní oči.

V zástupu je nějaký slepec, který slyší, co se děje. Dozví se, že přichází Ježíš z Nazareta. Není náhoda, že to, jak pojmenovává Ježíše zástup a slepý, se liší. Už v tom je jisté poselství. Ježíš z Nazareta – tedy tak, jak ho pojmenuje zástup, je zajímavá postava, která se narodila v Nazaretě. Nic nadpřirozeného, ale jistě je to zajímavý chlapík. Oproti tomu slepec na něj volá jinak – nazývá ho synem Davidovým. V synoptických evangeliích je titul syn Davidův při Ježíšově veřejné službě použit jen dvakrát. Zde a při uzdravení syrofenické ženy (Mt 15, 21 – 28). Slepec v Ježíšovi rozpoznává očekávaného Mesiáše, který měl být z Davidova rodu. Tedy nejen toho, kdo je z Nazareta, ale především kdo byl poslán Bohem, kdo má moc a kdo přinese spásu. I když je slepý, vidí v Ježíšovi více, než ti, co vidí.

Když tuší, že se Ježíš blíží, začne křičet. Zástup ho napomíná, ať mlčí. Marek nám ve stejném příběhu říká, že se slepý jmenoval Bartimeus, což lze přeložit jako syn špíny (Mk 10, 46). Navíc Marek používá i silnější jazyk pro to, když ho lidé napomínali, aby mlčel. Řecké slovo u Marka použité, je, zavři pusu, zavři klapačku, snad i drž hubu. Prostě zástup nechce, aby se vjezd tohoto zajímavého muže narušil nějakým křiklounem. Jenže slepec křičí ještě více. Ježíš se zastaví a nechá si těmi, kdo slepce okřikovali, předvést.

Když ho vidí, položí mu na první pohled jednu z nejhloupějších otázek, jakou kdy komu položil. Představte si, že máte nějakou chorobu, která vám znepříjemňuje život, jdete k doktorovi a on se vás zeptá, jestli chcete být uzdraveni nebo co od něj chcete… trochu mimo ne? Ale ono to tak hloupé, jak se na první pohled zdá, není.

Podívejme se na situaci trochu podrobněji. V tradiční společnosti středního východu byli žebráci považováni za součást společnosti resp. komunity. Očekávalo se, že každý je nějak obdaruje a nejen to, obdarovávání bylo známkou zbožnosti. Žebráci se stávali určitou možností jak prokázat svoji zbožnost. Tradiční žebrák neřekl prosím, nedal byste mi pár drobných, ale seděl na veřejném místě a vykřikovat „dej Bohu“. Ve skutečnosti říkal, nejde až tak o moje potřeby, ale nabízím ti jedinečnou možnost naplnit jednu z tvých povinností, které máš vůči Bohu. Navíc toto je veřejný prostor a každý může vidět, že jsi štědrý, což zvýší tvůj sociální status. Když žebrák dostal peníze, obvykle se postavil a hlasitě svolával požehnání na svého dárce a na celou jeho rodinu.

Aby ale toto někdo mohl konat, musel být viditelně handicapován. Tedy slepec měl v tomto případě příjem jistý.

Na jednu stranu ho slepota omezovala, zároveň mu ale dávala nějakou jistotu. Protože byl slepý, neměl zřejmě žádné vzdělání, nikdy nepracoval, protože nemohl. Kdyby byl uzdraven potom dostat se zpátky do života, by pro něj bylo velmi těžké. V jistém ohledu by pro něj bylo snazší zůstat slepý, protože bude-li uzdraven, bude se muset postavit na vlastní nohy. Proto se ho Ježíš ptá, zda skutečně chce být zdravý. Zda skutečně chce přijmout nové výzvy, které s uzdravením souvisí. Protože slepec řekne, chci, je uzdraven. Jenže zde oslovuje Ježíše ještě jinak - silněji – oslovuje ho Pane. Zároveň se posouvá, od nespecifického smiluj se nade mnou, k prosbě ať vidím. V jednom komentáři jsem četl slova – uzdrav mě, ať tě vidím, ať vidím Ježíše. Ježíš slepého uzdraví a dodá, že ho uzdravila jeho víra.  Musel jsem nad tímto přemýšlet v souvislosti s nemocemi a uzdravením, ale i jinými životními situacemi. Do jaké míry naše víra rozhoduje o tom, zde se něco změní? Je víra jakási převodovka na Boží jednání? Uzdraví se nemocní našeho sboru, budeme-li my nebo oni mít víru? Postavíme novou budovu, pokud budeme mít víru? Nevím, zároveň vím, že pokud ve víře nebudeme konat, pak se nic nezmění.

Co si z příběhu vzít na konci prázdnin a na začátku roku

-         Ježíš se sklání k těm, kdo jsou různě utlačení, znevýhodnění, k lidem, kteří nejsou vidět, na které dokonce svět křičí buď zticha, mlč, neprojevuj se, jsi ostuda, jsi špína. Tam, kde jsme ztratili naději, tam ji neztratil Ježíš. Když jsem pozoroval některé děti na letních kempech, stejně tak když vidím některé dospělé, tak si říkám, ti se těžko změní. Slovy našeho příběhu ti asi vždy zůstanou slepí a neuvidí Krista. Jenže tento příběh nám dává novou naději a novou perspektivu.

-         Druhá otázka je, zda skutečně chceme změnu. Ale skutečně změnu. Na jednu stranu trochu ano, na druhou vlastně nikoliv. Člověku je nakonec dobře v hříchu, v zajetých kolejích, v neměnícím se sboru, v ustálených názorech a představách. Víme, že to sice není nic moc, ale změna by mohla bolet. A tak se člověk rozhoduje zůstat. Na hřích se dá zvyknout, sbor se dá zakonzervovat… trochu to časem zasmrádne, ale kde je smrádek, tam je i teplíčko. A kde je teplíčko, tam je nakonec i dobře.  Ježíš říká, že má moc nás změnit, ale že to s sebou nese i zodpovědnost a překročení komfortní zóny.

-         Slepec projevuje víru v Ježíšovu moc a jde za Ježíšem i přes překážky, které mu kladou lidé okolo něj. Nedá na ty, kdo mu velmi drsně říkají, ať mlčí. Víra se neprojevuje jen jakýmsi mentálním výkonem, ale i kroky víry, rozhodnutím za něčím jít, i když dopředu neznám výsledky a nemohu prospekulovat jak to či ono dopadne. Slepý se nenechal zahnat do kouta, nedal na svoje okolí, protože na rozdíl od zástupu věřil v Ježíše nejen jako v nějakého muže z Nazareta, ale jako v Mesiáše a v Pána. Zvláštní je, že takto v něj věřil ten, kdo neviděl. Možná tento příběh je napsán i proto, aby ukázal, že ti, kdo mají všechny předpoklady věřit, kdo stojí v čele, mohou být duchovně slepí.

-         Mnoho lidských příběhů, kde se Bůh smiluje a vyslyší modlitby, končí jinak, než v tomto příběhu. Končí slovy – a otrnulo mu a až do příštího problému si na Boha skoro nevzpomněl. Zde je ale jiný konec. Muž chválí Boha, vzdává mu díky a je vděčný. Řekli bychom, no co jiného mu zbývalo? Moje zkušenost je, že vděčnost vůbec není něčím obvyklým a že někdy strašně rychle zapomínáme anebo si vzpomeneme na další věci, které nemáme a které nás vedou k další nespokojenosti. Jenže na tak slepý…

Přál bych si, abychom neupadli do duchovní slepoty, aby nám PB dával svoje vedení a sílu, abychom měli odvahu k tomu říci, chci se změnit a zároveň se měnili. Přál bych si, abychom nelámali hůl tam, kde všichni již hůl zlomili a nakonec aby nás nikdy neopustila vděčnost.