Podobenství o pokladu a perle

 „Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole. Anebo je království nebeské, jako když obchodník, který kupuje krásné perly, objeví jednu drahocennou perlu; jde, prodá všecko, co má, a koupí ji. Mt 14, 44 - 46

Vybral jsem tato dvě velmi krátká podobenství o Božím království. Pointa je vlastně velmi jednoduchá. Jednou je Boží království přirovnáváno k pokladu, podruhé pak k perle. Jakýsi člověk poklad a poté perlu objeví a brzy mu dojde, že našel něco vzácného. Analogie je v tom, že stejně tak člověk, který se setkal s Pánem Bohem, objevil něco strašně vzácného. Dokonce tak vzácného, že je schopen se lecčeho i vzdát a to nikoli z nějakého samoúčelného asketismu, ale protože to nové je lepší, než to staré. Jenže jak to u Ježíšových podobenství bývá, když si je přečteme podruhé, potřetí a když nad nimi začneme přemýšlet, najednou je vidíme ještě trochu v jiném světle. Na jednu stranu vidíme krásný příměr, ale…

Na první čtení vše vypadá velmi jasně, jenže abyste prodali majetek, kvůli koupi něčeho lepšího, musíte si být na 1000 procent jistí, že se vám investice vrátí. Pokud máte pocit, že byste jednali stejně jako člověk popsaný v podobenství, pak vězte, že podobné poklady se v před několika lety doslova nabízely všude kolem nás a to v podobě bytů v Praze. Kdybychom věděli, jak půjde jejich cena nahoru, většina z nás se živí jako rentiér. Koupili bychom si před patnácti lety několik bytů, teď je za 3-4 násobnou cenu prodali a dnešní bohoslužby by byly na Kanárech, protože tam se lépe křtí, je tam čistší voda než u Asuánu.

Dnes by toto podobenství znělo tak, že jakýsi člověk vytušil, že ceny bytů půjdou nahoru. Proto zariskoval, prodal, vše co měl, několik si jich koupil a po několika letech je zpeněžil a dobře udělal. Možná nás příměr z byty a vůbec řeči o majetkových spekulacích zastaví, možná to i trochu provokuje, protože podobné oblasti nepatří na svatou půdu! Jenže už zde vidíme přinejmenším dva důležité principy. Ježíš přichází do míst a do situací, kde se nacházíme. Není jen pánem neděle, modlitby, duchovního zpěvu. Právě tyto naprosto obyčejné příběhy ukazují, že s námi je nejen při křtech a mimořádných situacích, ale vlastně stále a že mu náleží i náš všední život. Že za ním můžeme přicházet se vším, od modlitby za požehnání neděle po modlitbu za moudrou majetkovou investici. Zároveň je v příběhu skryt určitý risk, riziko. Dotyční něco prodali, protože věřili, nebo důvěřovali, že se jim investice vrátí. Podobné je to s vírou v Krista. Jedná se o jisté riziko, nejistotu, kdy se člověk svěřuje do Božích rukou a důvěřuje, že Bůh má náš život ve své režii a proto mu mohu důvěřovat. Že mu mohu svěřit svůj čas, peníze, rozhodování, volby. Bůh to nedělá ze mě, ale já to dělám s ním. Mnohokrát jsem při rozhovoru s hledajícími zažil zahanbení a to když mi řekli něco ve smyslu: Nemohu uvěřit, protože vím, že bych se musel lecčeho vzdát. Proč jsem byl zahanben? Protože někdy sám na sobě a někdy i na druhých křesťanech vidím ještě jedno řešení. Lze uvěřit, ale ničeho se nevzdat, žít jako vždy, nic neměnit a Ježíše mít jako dobré kulturně-náboženské obohacení svého života. Prostě nic neriskovat, nežít vírou a důvěřovat především sám sobě, svému zdraví, intelektu a svému kontu. Otázka je, zda se ještě ale jedná o víru. Někdo to nazval „ale křesťanství“. Věřím, ale. Ano, Ježíš to řekl, ale. Důvěřuji Kristu, ale… Se zžíravou satirou jistý paradox křesťanství vystihl dánský filozof S. Kirkegaard: Jsme prohnaní podvodníci, kteří jednají, jako by nerozuměli Novému zákonu, protože si až příliš dobře uvědomujeme, že bychom museli změnit způsob svého života. A proto jsme vynalezli „náboženské vzdělávání“, a „křesťanské učení“. Další konkordance, další slovníky a ještě více komentářů, tři další překlady, protože je náramně složité tomu rozumět. Ano drahý Bože, my všichni bychom byli úplně ztraceni, kdybychom neměli „odbornou nauku“. Kirkegaard nekritizuje vzdělání jako takové, ale to, když se víra zbytečně komplikuje především proto, abychom se vyhnuli následování Ježíše a abychom z jednoduchých věcí, dělali věci složité. Abychom k některým jasným věcem, přidávali pomyslné ale, ale jen proto, že víme, ale nechceme. Anebo abychom nemuseli žít vírou.

Další důležitý moment je skryt ve slovu skrytost. Jeden člověk okopává cizí pole, druhý se dlouhou dobu přehrabuje v perlách, až najednou najde jednu, která je cennější než jiné. Někdy když přemýšlíme o duchovních věcech, máme pocit, že člověk musí zažít něco mimořádného, že by měl svoje hledání přenést někam do Asie nebo do nějaké pořádné exotiky. Před nějakou dobou jsem četl jakousi knížku jednoho velmi chytrého křesťanského autora, který popisuje, jak se setkává s Bohem v Argentině, někde o samotě, v temných Kordillerách. Jiný křesťanský myslitel pak popisuje svoje extatické zážitky na severním pólu. Tam „fakt“ prožijete svoji nicotu a Boží velikost. A jinde jsem se dočetl o tom, že v meditaci pomohou vysoké hory. Sice to nemusí být hned Kordillery, ale asi je třeba se učit skromnosti… Nechci si z toho dělat legraci, nechci, aby to vyznělo, že závidím a nepochybuji, že dobré prostředí může pomoci. Jenom chci povědět, že ona skrytost Božího království není v tom, že je nedostupná. Naopak - toto podobenství nám říká, že s PB se lze setkat i skrze zcela obyčejné okolnosti, že často k nám Bůh chce hovořit v obyčejnosti.  Zde někdo kope v zemi, nebo se přehrabuje v perlách, které mají nevalnou cenu.

Na závěr jedna otázka. Jak je to možná, že někdo zakopne o poklad a jiní nikoli? Myslím, že podobné otázky si klademe často tehdy, když se někomu něco podaří a my se ptáme a proč ne já? Proč ne mě? Přece si to ani jeden nezasloužili. Nevíme přesně proč ten ano a já nikoli. Nicméně odpovědí je milost. Četl jsem slova jakési spisovatelky, které na odpověď co by dělal jinak, kdyby mohla znovu žít, napsala: Pozvala bych své přátele na večeři, přestože mám na koberci skvrny a pohovka je už značně vybledlá. S děti bych se posadila na trávník a vůbec by mi nevadilo, jestli se u toho umažu. Nic bych si nekupovala jen proto, že je to praktické, že se to neumaže nebo že je na tom doživotní záruka. Kdyby děti přiběhly a chtěli by mi dát pusu, nikdy bych je neodstrčila se slovy: „Až potom. Teď se jdi umýt a budeme večeřet.“ Častěji bych vyslovovala slova „Mám tě ráda“, „Je mi to líto“. Nejdůležitější ale asi je, že bych uchopila každou minutu, prohlédla si ji, abych ji skutečně viděla a prožila ji – a nikdy bych ji nevrátila.

Jinými slovy autorka říká, víc bych si všímala maličkostí, které jsou ale projevy Boží milosti a zároveň na kterých skutečně záleží a s kterými stojí a padá náš život. Někdo to nazval spiritualitou údivu. Zároveň každému z nás něco bylo darováno a je otázka, jak s tím zacházíme. Zda spíše nadáváme, co nemáme, nebo jsme vděční a udivení, že i nás Bůh mnohý obdaroval. Můžeme se totiž neustále trápit, že Bůh mi něco nedal, Bůh mi něco dluží. Já žádnou perlu nenalezl a poklad nenašel. Jenže tento postoj ukazuje na naši zaslepenost a nevděčnost. Je třeba nehledat, co nemám, ale být vděčný, co mi Bůh daroval a zároveň hledat, jak na tento dar odpovědět.

Dnes si skrze křty budeme připomínat, že Bůh vám daroval nový život a zároveň, že tato milost je otevřena všem. Zároveň ti z nás, kdo již byli pokřtěni, kdo kdysi zakopli o poklad, kdo se setkali s Ježíšem, mohou tuto chvíli využít k poděkování, k vyjádření vděčnosti za to, že se jim Ježíš dal poznat a že jsme kdysi dávno či nedávno mohli na jeho zavolání zareagovat.

Přál bych vám nám všem, abyste abychom dokázali žít vírou a dokázali pro Boží věci riskovat, jít do nejistoty. Aby nám nikdy nezapadlo vědomí vzácnosti Božího království a toho, že jsme se setkali s Ježíšem. Abychom se nebáli, že nám Ježíš něco vezme, nebáli se pro něj nést i oběť. Zároveň abychom ho poznávali i ve zcela běžných okamžicích života a do zcela obyčejných rozhodováních ho v pouštěli. A nakonec abychom mohli prožívat milost, které se nám dostalo. A to jak milost nového života v Kristu, tak i milost z toho jak vás a nás Bůh zahrnuje mnohými dary každý den.