Naděje pro outsidery SK 8, 26 - 40

Anděl Páně řekl Filipovi: "Vydej se na jih k cestě, která vede z Jeruzaléma do Gázy." Ta cesta je opuštěná. Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do Jeruzaléma a nyní se vracel na svém voze a četl proroka Izaiáše. Duch řekl Filipovi: "Běž k tomu vozu a jdi vedle něho!" Filip k němu přiběhl, a když uslyšel, že ten člověk čte proroka Izaiáše, zeptal se: "Rozumíš tomu, co čteš?" On odpověděl: "Jak bych mohl, když mi to nikdo nevyloží!" A pozval Filipa, aby nastoupil a sedl si vedle něho. To místo Písma, které četl, znělo: 'Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen. Dvořan se obrátil k Filipovi: "Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví - sám o sobě, či o někom jiném?" Tu Filip začal u toho slova Písma a zvěstoval mu Ježíše. Jak pokračovali v cestě, přijeli k místu, kde byla voda. Dvořan řekl: "Zde je voda. Co brání, abych byl pokřtěn?" Dal zastavit vůz a oba, Filip i dvořan, sestoupili do vody a Filip jej pokřtil. Když vystoupili z vody, Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou. Filip se pak ocitl v Azótu. Procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst, až se dostal do Cesareje. Sk 8, 26 – 40

Bible kralická píše, že se v případě dvořana jednalo o kleštěnce a podle toho, odkud byl (Etiopie), se zřejmě jednalo o míšence v tom smyslu, že nebyl původem Žid. Čteme, že se vracel z Jeruzaléma, kam konal pouť, tedy snad se jednalo o konvertitu k židovství. Tomu nahrává i to, že si četl svitek Izaiáše. Podle toho, co vykonával (správce pokladů) se jednalo o člověka, který byl ve významném postavení, cosi jako ministr financí (kéž by toho našeho potkalo něco podobného a nejen jeho…). Vidíme to i podle zmínky, že se vezl na voze, tedy pouť nevykonává pěšky. Na první čtení toto vypadá jasně, jenže: Do Hospodinova shromáždění nevstoupí, kdo má rozdrcená varlata nebo uříznutý pyj. Do Hospodinova shromáždění nevstoupí míšenec; ani jeho desáté pokolení nevstoupí do Hospodinova shromáždění. Dt 23:2

V textu čteme o kleštěnci a míšenci, který se účastnil pouti. Nevíme, zda byl resp. zda se chtěl dostat do chrámu, nicméně si čte Izaiáše, kde se mj. rozvádí i uvedený text ze Zákona:  Ať neříká nikdo z cizinců, kdo se připojil k Hospodinu: "Hospodin mě jistě odloučil od svého lidu." Ať neříká kleštěnec: "Hle, jsem strom suchý." Neboť toto praví Hospodin: "Kleštěncům, kteří, dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé smlouvy, dám ve svém domě a na svých hradbách památník s jménem lepším než synů a dcer: Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno." Těm z cizinců, kteří se připojili k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví: "Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy, přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí, jejich oběti zápalné a obětní hody dojdou na mém oltáři zalíbení. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy. Iz 56, 3 - 10

Jedno z témat proroka Izaiáše směřuje k tomu, že Hospodin není lokálním nebo národním Bohem Izraele, my bychom mohli povědět, že není ani Bohem té které církve. Když pročítáte knihu Leviticus (zvl. 11- 24), potom zjistíte, že bylo sedm skupin lidí, kteří z nejrůznějších důvodů nesměli vstoupit do chrámu. Tyto a další příkazy a zákazy ukazovaly na Boží svatost, zároveň dělali s Boha bytost dostupnou jedině skrze prostředníky – kněze. Když vidíme v našem textu míšence, eunucha, potom tento spadá do kategorie lidí, kteří do chrámu nesměli. Jenže v některých textech Izaiáše je jakoby závan, naznačení, že přijde věk, kdy se toto mění. Tento věk přišel s Kristem.

Pokud bychom si udělali seznam, s kým se nejvíce setkával Ježíš, ten by se vyplnil těmi, kdo do chrámu nesměli, včetně komorníka z Etiopie. O to paradoxnější je, že ti, kdo do chrámu vstup měli, s Ježíšem nejvíce bojovali. Zřejmě toto byl jeden z důvodů, proč měl Ježíš tak silnou opozici. Zcela totiž převracel tehdejší náboženský estabilishment, který nadřazoval náboženskou tradici a zvyky nad člověka. Ježíš neruší zákon, ale jde proti náboženství, které jisté úkony staví nad vztah s Bohem a lásku k člověku. Zároveň se JK staví po bok těm, kteří patřili k vyvrhelům nebo „slabým“ – což nakonec byl z náboženského hlediska i eunuch. R. Rohr k tomu napsal: Ježíš se nás snaží ubezpečit, že všichni ve svých životech někdy projdeme zkušeností člověka, který prohrává, poznáme, jak bolí zranění. Toto je ale prostor, ve kterém může dojít ke skutečné proměně a obrácení. Někdy, když jde muž se ženou třeba na večeři, žena řekne: Počkej chvíli, potřebuji se namalovat nebo upravit. Ti, kteří bojovali a bojují s Ježíšem, potřebují být namalováni neustále. Pro ty měl Ježíš málo porozumění a dokonce je nazývá obílenými hroby… Možná to bylo především proto, že činit pokání nepřišlo tak složité prostitutkám a celníkům, jako „zbožným“ lidem, těm, kteří byli bez hříchu – resp. bez velkých hříchů. Jenže právě tito duchovní lidé, kteří si byli dobře vědomi své duchovnosti, nechali ukřižovat mesiáše.

Nyní se podívejme, co Etiopský dvořan čte - 'Jako ovce vedená na porážku, jako beránek, němý, když ho stříhají, ani on neotevřel ústa. Ponížil se, a proto byl soud nad ním zrušen; kdo bude moci vypravovat o jeho potomcích? Vždyť jeho život na této zemi byl ukončen. Dvořan se obrátil k Filipovi: "Vylož mi, prosím, o kom to prorok mluví - sám o sobě, či o někom jiném?" Text je pro křesťany jasný, navíc hned následuje Filipovo vysvětlení, že se vztahuje na Ježíše, takže co dodat. Dvořan se, jak bylo řečeno, vracel z Jeruzaléma. Byl zajisté přítomen obětování v chrámu, viděl „ovce vedené na porážku“ a najednou o jedné čte. Textu svým způsobem rozumí, ví, že se jedná o obraz, podobenství. Jenže koho má podobenství zpodobňovat? Přes tyto a další texty a nakonec i poselství Velikonoc se zdá, že církev i 2000 let po ukřižování Ježíše dává přednost trestajícímu, vyhrožujícímu a násilnému Bohu oddělenému od lidí zdí zákonů a nařízení, spíše než tomu, o kterém četl dvořan. Tento pokřivený typ Boha potom produkuje pokřivené následovníky, kdy pravidla místo aby pomáhala, stávají se měřítkem svatosti. Napoleon kdysi řekl: Jenom duchovní lidé jsou skutečně schopni věci měnit, my ostatní je jen přeskupujeme. Neproměnění lidé si myslí, že problémy lze změnit odshora dolů. Prostě se budu více snažit dodržovat nějaký zákon, nařízení. Jenže Kristus nás vede k proměně zevnitř „Napřed očisti vnitřek číše, pak bude čistý i vnějšek“. (Mt 32, 26). Pokud bychom Ježíšova slova vztáhli k Napoleonovým, potom bychom řekli – přestaň věci pouze přeskupovat. Je třeba se měnit a to zevnitř. Pokud se tak nestane, každá další neděle bude pro tebe další neskutečná nuda nebo povinnost, modlitba jedním z nejhorších minut dne a povídání o duchovních věcech jedno z nejnepříjemnějších témat. Rád bych to ukázal na jednom příkladu. Jeden muž se rozhodl, že uteče z tohoto života. Postavil si hradbu z vlnitého plechu, vzal si, co potřeboval k životu a usadil se za svojí hradbou. Jenže časem nastala potíž. Každý večer na něj někdo začal střílet. Muž proklínal střelce, zvláště když musel vždy zalehnout na zem, aby ho střelec nezabil. Nakonec se zeď skácela a muž za ní viděl střelce z puškou. Když stáli proti sobě, muž řekl – předpokládám, že mě zabijete, ale ještě před tím mi řekněte, proč jste na mě střílel. Muž mu odpověděl – nejsem váš nepřítel, ale díky dírám v plechu, které vznikly po kulkách, jste každý den pozoroval milence, jak se vodí za ruku, rostoucí stromy a keře, děti chodící do školy a další věci. Díky tomu jste zapomínal na sebe sama. Příběh končí konstatováním: a muž, když vylezl z nádrže, viděl, že ten druhý muž má na rukou a nohou jizvy, které zářily jako slunce. Prostě životy těch, kdo se účastní lidských zápasů a snah, budou – v podobném duchu jako četl komorník o obětovaném beránkovi, proděravělé kulkami. Ti, kdo se oblékají neprůstřelnou vestou, aby se ochránili před selháním, ztroskotáním nebo zlomeným srdcem, nikdy nepoznají, co je láska a hlavně kdo je Láska. Nepoznají Krista. Život nás někdy bolí, zároveň to, co se stalo – pokud následujeme Krista, se možná muselo stát, abych se stal tím, čím jsem.

Když komorník čte text, neporozumí mu. Stává se mu totéž, co mnohým před i po něm. Pokud by žil dnes v některých křesťanských kruzích, zřejmě by se dozvěděl, že to nevadí, že je třeba jít „za text“, že slova jsou „prostředkem neporozumění“, pokud by se setkal s některým rádoby filozofem, možná ba slyšel Wittgensteinovu větu „o čem se nedá mluvit, o tom je třeba mlčet“. Žijeme v tobě inflace slova a zároveň na slovo rezignujeme. V našem textu vidíme, že Bůh ke komorníkovi mluví a to jednak skrze slovo a jednak skrze někoho, kdo slovo vyloží. Na rozdíl od příběhu Saula, který je osloven přímo Bohem skrze záblesk světla, zde vidíme oslovení Božím slovem a služebníkem. Zároveň nekončí jen u oslovení, u konstatování, že to je zajímavá interpretace textu, ale oslovení Slovem jde ke konkrétnímu skutku, který je v tomto případě křest. Aby se toto ale stalo, člověk se musí vlivu slova vystavit. A to vidím jako zásadní problém pro mnohé křesťany, kdy slovo není něčím, od čeho bychom očekávali proměnu či směrování. Přesto v tomto příběhu vidíme opak a to nám má být povzbuzením a ukazatelem. Přál bych si, aby i dnešní slovo nás mohlo měnit tak jako změnilo Etiopského dvořana.