Podobenství o ztrátách - LK 15
Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství: “Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“ Lk 15, 1 – 10
Myslím, že každý z nás má zkušenost s tím, že něco někdy ztratil. Mě se čas od času daří ztrácet auto a tak jsem si pořídil geniální zlepšovák, který jsem ještě u nikoho jiného neviděl a to ten, že jsem si na lištu od střešní zahrádky přivázal červený hadr. Když na velkém parkovišti, kde je mnoho aut zapomenu, kde jsem nechal auto, červený hadr je dobrá nápověda. Mohl bych ale povídat o ztrátě dokladů, peněz, knížky, kterou jsem si půjčil v knihovně, rukavicích atd. V tomto příběhu čteme o ztrátě majetku v podobně ovce a peněz. Ani jeden z popisovaných neztratili vše, ale něco ano. Když jsem ztratil peněženku, pak se nejednalo o celé úspory, ale zabolí to. Ztráta bolí a zároveň se mi ale jednou stalo, že jsem večer zapomněl peněženku ležet na střeše auta a ráno tam stále byla. Asi nemusím říkat, jakou jsem měl radost.
I v našem příběhu se píše o ztrátě. Když příběh čteme pozorněji, je zarámován slovy hříšníci. Na začátku to jsou hříšníci, kterými se obklopuje Ježíš, podruhé to jsou hříšníci, nad kterými je radost, když činí pokání. A mezi tyto dva body pomyslné úsečky jsou vsunuty dva krátké příběhy o ztrátách. Proč? Asi proto, že Ježíš hovoří o tzv. hříšnících jako o těch, kteří se podobně jako ovce nebo mince ztratili, zároveň ale mluví o tom, že byli nalezeni – třeba jako moje peněženka, která celou noc ležela na střeše auta. A nejen to, když došlo k nálezu, následovala veliká radost.
Jenže je dnes ještě správné hovořit o hříchu? O selhání? Toto slovo vyšlo z módy a to nikoli proto, že mu nerozumíme, ale proto, že raději mluvíme o špatných genech, o nemoci, o momentální indispozici, o shodě okolností, o ztrátě příčetnosti, o potřebě kompenzace stresu, o špatné rodinné konstelaci, o nešťastné náhodě a nevím o čem ještě. Toto může mít za následek, že najednou nejsem líný, ale nerozhodný. Nelžu, ale sděluji alternativní pravdu. Nepřejídám se, ale dopouštím se dietní chyby. Nejsem zvědavý, ale zvídavý. Nepomlouvám, ale sděluji nové informace. Nejsem závislý, ale kompenzuji stres, nejsem pyšný, ale má zdravé sebevědomí, dítě není zlé a agresivní, ale živé a projevují se u něj sklony k vedení, není drzé, ale zdravě asertivní atd.
Přiznejme si, že jsme mistry v sebeklamu. Před nedávnem vyšla tzv. Parabible, která měla mj. snahu ukázat Ježíše, jak se setkával s lidmi na okraji společnosti, což ho dělalo strašně cool. Skvělé číst o Ježíšovi, jak sedí obklopen lidmi, kteří jsou vyloučeni ze společnosti. Je to podobný koncept, jako v muzikálu J. CH. Superstar, kde je Ježíš obklopen „hypíky“. Obě vyobrazení ukazují podobný koncept, jako čteme v našem příběhu. Člověk má najednou skvělý pocit, jak to Ježíš nandal náboženskému establishmentu, jak se vyhýbal bílým límečků, jak prostě měl blízko k tzv. hříšníkům a jak je nám tím vlastně blízko. Jenže problém nebo sebeklam je v tom, že se vidíme na straně Ježíše, že i my jsme ochotni jít mezi tzv. hříšníky, jít proti establishmentu, ale již méně se vidíme na straně hříšníků. Rádi bychom jim pomohli nebo se připojili k někomu, kdo jim pomáhá, ale nejsme to my. Náš sebeklam je v tom, že mezi hříšníky řadíme ty druhé. Ty, na které lze ukázat, dobře popsat jejich hříchy a selhání. Jenže Ježíš tento náš sebeklam nebere.
Asi každý z nás uzná, že je hříšník, jenže běda, kdyby nám někdo vytknul konkrétní věc. Představte si, že bych nyní řekl, že máme sklony pomlouvat. Asi bychom si to odkývali. A pak bych přišel za někým konkrétním a vytkl mu pomluvy. To už by možná byl oheň na střeše.
Jenže je to právě hřích, který má za následek, že se ztrácíme Pánu Bohu. Zde by měla přijít jednoduchá pointa – změň se. Až budeš dokonalý skoro jak Bůh, máš vyhráno. Jenže v našem textu je něco jiného. Píše se zde o pokání. Jinými slovy přestaň se přetvařovat, přestaň si stále na něco hrát. Dobrá zpráva je, že můžeme přestat lhát sami sobě, nemusíme popírat, že v našem nitru stále probíhá boj s chtíčem, neřestí, strachem a pýchou. Když jdeme do kostela, můžeme nechat pomyslný bílý klobouk doma a přiznat si, že jsme selhali. Nemusíme používat duchovní make-up, chci-li se přiblížit k Bohu. S. C. Lewis napsal, že díky Boží milosti si můžeme s dětskou upřímností přiznat svou nouzi. Dobrý člověk lituje, že hříchy prohloubili jeho nouzi, nelituje ale toho, že si tuto nouzi nově uvědomil.
Příběh o ztracené ovci a stříbrné říká, že všichni jsme ztraceni a že cesta k nalezení je v pokání, odhození masek, v pojmenování svých hříchů a selhání a přinesení těchto věcí do Božího světla.
Zároveň čteme, že celé nebe se raduje nad člověkem, který byl nalezen, který činí pokání, který ze sebe strhne masku a který přichází za Kristem takový jaký je. Pak o nás platí to, co kdosi vyjádřil takto: Svatý není někdo, kdo je dobrý, ale někdo, kdo zakusil dobrotu Boží, kdo zakusil Božím opuštění. Kdo řečí našeho příběhu byl ztracen, ale bylo mu odpuštěno… nad takovým člověkem je větší radost, než nad mnohými, kteří se sice snaží, ale v posledku žijí v sebeklamu.