Cesta do Emaus - stagnace vs. generativita
13 Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty 14 a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo. 15 A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi. ([ Mk.16:12]) 16 Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali. ([ J.20:14 J.21:4])
Vidíme obraz, který se v evangeliích popisuje vícekrát. Ti, kdo Ježíše znali, stýkali se s ním, ho nemohou poznat. Nevíme, zda vypadal jinak, protože zde je problém na jejich straně – čteme, že jejich očím něco bránilo, aby ho poznali. Stejné se stalo Marii, když přišla k hrobu, setkala se s Ježíšem a myslela si, že se jedná o zahradníka. Nemohli ho poznat ani jeho učedníci: Když začalo svítat, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Zároveň ale se vždy po nějaké době učedníkům i Marii jakoby otevřeli oči. Nechci spekulovat, zda vzkříšené tělo vypadalo jinak než původní, nebo zda pro smutek a totální beznaděj se jeho následovníkům zakalil zrak. V textu ale čteme „něco jako by bránilo“. Naše zvědavost co to bylo ono „něco“, zůstává neuspokojena. Není náhoda, že Ježíše nemohli poznat ti, kdo ho vídávali, kdo se s ním znali, kdo měli veškeré předpoklady ho velmi dobře znát. Přesto jim něco bránilo. Jedna z věcí, kterou vidíme ve všech třech popisech, je, že všichni prožívají hluboký smutek, skepsi, rozčarování a ztrátu nadějí. Ježíš si je získal, našli v něm někoho, koho milovali, komu důvěřovali, kdo je chránil, kdo jim dal smysl života a najednou prožili, že je se vším konec. Nevím, k čemu bych to přirovnal v našich životech. Možná ke smrti dítěte, nebo rodiče někdy v mládí, k náhlé ztrátě zdraví, k rozvodu? Čeština pro to má výraz zhroutil se mi svět. Většina z nás s takovouto super těžkou situací nemá zkušenost, ale též prožíváme svoje ztráty v podobě nesplněných snů o svých dětech, o své práci, o přátelství, o sboru, o láskách, manželství, zdraví, vzdělání, o svých cílech atd. Do něčeho jsme vložili svoje ideály, úsilí, sny, emoce, budoucnost a najednou se to nesplní. Učedníci slyšeli, že Ježíš vstane z mrtvých, ale situace byla dle jejich vnímání najednou jiná a jejich smutek z momentální situace vše přemazal.
V textu samotném je to, co prožívali popsáno slovy „byli plni zármutku“ a pak „a my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo“. Jejich zármutek byl tak silný, že nevěřili svědectví těch, kdo našli hrob prázdný. Obyčejně ztráty a smutek z nich vedou ke dvěma extrémům – buď se stáváme zatrpklými a začneme obviňovat druhé, okolí že za vaší situaci mohou ani. Nebo vás ztráty učiní citlivějšími a otevřenějšími na Boží působení, protože právě díky ztrátám si můžeme uvědomovat svoji zranitelnost. Moje otázka je, co dělám, co děláme my se svými ztrátami? Nebrání nám v tom, abychom viděli okolnosti více než Ježíše? Abychom neztráceli důvěru?
Všimněme si zajímavé, řekl bych přímo didaktického momentu, který Ježíš v rozhovorech s lidmi opakoval. Místo, aby do jejich otázek, smutnu, hledání a nejistoty vnesl nějakou jasnou odpověď typu je to tak a tak, dělejte to a to, Ježíš se ptá a na nějakou dobu ty, kterým chce pomoci, přivádí do ještě většího zmatku. Proč? Protože Ježíš někdy léčil rozhovorem. Připomíná mi to některé terapeuty, mi říkali, že jejich cílem není lidem sdělit, jaká je pravda nebo jaké je řešení, ale pomocí dobře kladených otázek lidem pomoci, aby na to přišli sami. Nechci tento text psychologizovat, ale co vidíme, je, že učedníci jednak o své bolesti mluví jeden s druhým, jednak Ježíš je jakoby přinutí o své bolesti hovořit s ním. Jinými slovy nesou svoje břemena s někým. Někdy slýchávám, že bych rád o svém problému s někým mluvil, ale nemám s kým. Zvláště když je sbor větší, tak máme pocit, že se o nás nikdo nezajímá. Jenže není to tak, že si my nechceme o pomoc říct? Že nám brání naše hrdost? Strach se odhalit? Přiznat, že se prostě skutečně trápíme a nevíme si rady? Jisté je, že sami si s největší pravděpodobností nepomůžeme a že pomoc potřebujeme a to nejen v podobě rady, ale někdy se s někým o svoje ztráty podělit.
V textu čteme, že jim Ježíš začne vysvětlovat to, co se stalo v širším kontextu, začne jim ukazovat různá místa v Písmu, která se týkala jeho ukřižování a vzkříšení, která se na něj vztahovala. Najednou zasazuje to, co se mu stalo a co oni prožívali do širšího kontextu celých dějin spásy. Nebo ještě jinak – co, co se stalo, nebyla jakási ojedinělá událost, vytržená z kontextu, ale událost, která dávala smysl až v širším kontextu. Mám za to, že zde vidíme velmi důležitou lekci. Ona lekce zní, naučit se vidět to, co prožíváme a děláme, ale stejně tak i naše ztráty v širším kontextu Boží školy, Božího scénáře. Naučit se ptát, co mi chceš nebo co jsi mi chtěl PB tím, co se mi stalo, ukázat, jaký to mělo smysl? Co jsi mě tím chtěl naučit? Jakmile totiž skončíme u sebelítosti, hořkosti, zatrpklosti, rychle ztrácíme jednak naději, ale i kontakt s PB a nakonec i s lidmi okolo sebe. Bez širšího kontextu a významu by Ježíšovo ukřižování bylo jen a pouze jedna z miliónů poprav a jeho vzkříšení jedna z mnoha nevysvětlitelných záhad, které se čas od času ve vesmíru vyskytují a na které prostě není odpovědi.
Udělám malý odskok, který zdánlivě nesouvisí s textem, ale jen zdánlivě. Psycholog Erik Erikson napsal, že lidé vstupující do poslední fáze svého života musejí volit mezi stagnací a generativitou. I když se jedná o velkého Eriksona, dovolil bych si ho poopravit s tím, že celý aktivní život člověk musí volit mezi stagnací a generativitou. O co jde… Stagnace je stav, kdy se člověk zaměřuje primárně na sebe. Primárními otázkami jsou: Jak se dnes cítím? Co mě bolí? Kdo mě ignoruje a naopak kdo mě má rád? Generativita je naopak stav, kdy se pokouším něco po sobě zanechat, něco předat. Na rozdíl od stagnace nás generativita vyvádí se sebe samých a dává našemu životu smysl. Jenže… jakkoli to zní jasně, až tak jasné a jednoduché to není. Četl jsem, že lidé, kteří vyhořeli, někdy vyhořeli nikoli proto, že měli moc práce, ale proto, že neviděli, že jejich tvrdá práce přináší ovoce. Tedy že podobně jako učedníci, prožívali pocit marnosti z toho, že to co dělají, nedává smysl. Někdy rádi posloucháme rozhovory se slavnými nebo úspěšnými lidmi a někdy se rozhovor nese zhruba v tomto duchu. Vyrůstal jsem v těžkých podmínkách, neměl jsem moc naději na změnu, až jednou jsem se setkal s inspirativním učitelem, kazatelem, politikem, sportovcem a to změnilo můj život. Tohle je třeba příběh Masaryka, který vyrůstal v obrovské chudobě, jenže narazil na čejkovického kaplana a učitele jakéhosi Satoru. Satora byl jednak výborný řečník, ale zároveň s TGM vedl mnoho debat a pak mu začal půjčovat knížky, které TGM přímo hltal. Druhou důležitou osobou byl Franz Ludwig, který kdysi učil TGM na místní reálce a později, když už TGM dělal kováře, přemluvil Masarykovi rodiče, aby nechali Tomáš studovat. TGM pak studuje v Brně, Vídni atd. Jinými slovy do života vstoupí nějaké důležitá osobnost, nějaký Satora a z malé události, jako je půjčení knížky, přednáška, rozhovoru, projevení zájmu, přinesení nějaké výzvy se stane důležitá věc ve scénáři našeho života. Jenže je zde problém. Často se ten, kdo tuto roli hrál, kdo dal našemu životu a sněžení smysl, o tom nikdy nedozví, protože jsme mu to neřekli.
Ježíš se v tomto příběhu stává tím, kdo pomáhá učedníkům najít v tom, co se stalo, najít smysl. Pokud bychom použili slova Eriksona, kdo je posune od stagnace ke generativitě. Přesně to je i náš úkol. Pokud byl v našem životě nějaký člověk, který nás někam posunul, řekněme mu to a zároveň hledejme v situacích, ve kterých jsme nebo byli odpověď na otázku, jak to, co se mi děje zapadá do Božího plánu se mnou? Tedy pokud chceme, aby náš život byl pod Boží režií.
Poslední věc – učedníci najednou poznají Krista a stane se to při společné večeři. Najednou se z náhodného pocestného stane host a poté, když po pozvou pod jednu střechu a společně spolu jedí, poznají svého Pána. A když už s ním konečně jsou, konečně jim všechno do sebe zapadne, Ježíš jim zmizí. Jako by jim situaci opět komplikoval. Jistě by měli mnoho dalších otázek, jistě by povídali až do rána, ale vše je jinak… Ježíš zmizí. Jenže i když ho více nevidí fyzicky, nemají před sebou „sedící empirický důkaz vzkříšení“, jejich postoj se změní. Ze smutných a do země zahleděných lidí se stávají lidé poslání. Všimněme si, že je večer, oni mají za sebou tři hodiny cesty a přesto neváhají a jdou zpět. Pokud je průměrná cesta chůze 6 km za hodinu, pak jdou dalších 16 – 18 km. Jenže když jste nadšení, fascinovaní, uchvácení, radostní, natěšení, zamilovaní, motivovaní pak absolutně nepočítáte nějaké kilometry nebo ztráty navíc. Setkání s Ježíšem si učedníci nemohou nechat pro sebe a i když nemusí jít, přesto jdou, protože se zcela mění jejich motivace. Našli Ježíše, ale zároveň to co se stalo, nenesou sami, ale spolu a chtějí to nést i s dalšími. Moc bych si přál, aby toto nadšení a radost ze vzkříšeného Krista zachvacovala i nás navzdory ztrátám, které prožíváme.
Pár otázek na závěr:
Jak nakládáte se svými ztrátami? S kým (mimo partnera) je nesete?
Komu něco důležitého předáváte a dokážete pojmenovat, kdo v něčem ovlivnil vás? Sdělil jste mu to?
Jaké poslání v životě od Pána prožíváte v momentální fázi vašeho života?
Kdy jsme naposledy prožili podobnou radost s Krista jako učedníci, která vás nabudila k nějakému rozhodnutí?