Založení církve Sk 2

Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem." Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: "Co máme dělat, bratří?" Petr jim odpověděl: "Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh." A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!" Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.  Sk 2, 38 – 47

Když čteme texty týkající se vzniku první církve, máme pocit, že vše šlo jak po másle. Petr káže několika tisícům, ti jsou zasaženi v srdci a ptají se, co mají dělat, aby byli spaseni. Petr jim řekne, čiňte pokání, oni ho činí a obrací se ke Kristu. Jedna z prvních otázek, která se nabízí, je, proč to takto nefunguje dnes? Odpověď, kterou mnozí dávají je v tom, že církev a především ti, kdo stojí v čele, postrádají moc Ducha, jejich kázání jsou proto jalová a lidé se neobrací. Ryba smrdí od hlavy. Jaloví jsou vedoucí a od nich se to táhne k lidem ve sborech. Před pár lety proběhlo duchovní probuzení v Argentině. Do Čech poté přijelo 100 pastorů, kteří stáli v čele tohoto probuzení s tím, že všichni čekali, že skrze ně bude PB jednat. A výsledek byl jen malý… Kde byla chyba?

Problém přístupu, že existuje jakýsi zaručený návod na požehnání, který je např. v knize Skutků, je v jeho jednostrannosti. Když vidím v neděli ráno přicházet rodiny do našeho sboru, pak vypadáte jak ze žurnálu. Všichni čistí, usměvaví, většinou se alespoň naoko těšící. Jenže vím, že realita je někdy nikoli jiná, ale složitější. Stejné to bylo s první církví. Na jedni stranu neuvěřitelné výšiny, na stranu druhou neuvěřitelné zápasy s falešným učením, drsnými morálními selháními, s vedoucími, kteří zneužívali svoje postavení atd. A tak čteme, krásné vyznání a Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse a ve stejné knize jedno z nejsmutnějších vyznání, která jsou v NZ napsána - vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. Sk 20, 29

Z důvodů mnohých zmatků velmi rychle po založení církve o Letnicích apoštolové píši dopisy nebo-li epištoly, kde se snaží spontánně rostoucí církvi dát určité hranice v podobě formulování učení, zásad jak spolu žít jak v církvi, tak v rodině, snaží se ukázat jak vést církev a další oblasti, které se postupně ukazují pro vedení církve jako nezbytné. Jinými slovy vstupují do nekonečného zápasu, kdy živému organismu, který se jmenuje církev, nastavují hranice, které z církve tvoří organizaci. Když se díváte na to, jak v průběhu dějin církve vznikali různé úlety v podobě nezdravého učení, pak se vždy jednalo o předimenzování jednoho nebo druhého aspektu. Někdy se našli křesťané, kteří řekli, nepotřebujeme žádné řády, žádné formulované učení, žádnou strukturu, hierarchii protože nás vede Duch svatý. Druhý extrém je potom v tom, že v podstatě nepotřebujeme Ducha svatého a církev řídíme jako firmu nebo jakoukoli jinou organizaci. Tedy máme dostatek akcí, naplňujeme si sociální potřeby a v konečném důsledku bychom se obešli i bez Krista. Toto se stalo mnohým tzv. (nejen) státním církvím, kde se jedná o pouhou tradici.  Kniha Skutků ale text, nad kterým chceme přemýšlet, ukazuje vyváženost v těchto dvou přístupech.

Když čteme o zápasech mladé církve v knize Skutků, pak je třeba tuto knihu porovnávat s učením v epištolách. Jinými slovy nelze z toho, co prožil jednotlivec nebo i celá skupina udělat závěr, že toto je automaticky přenosné do našich dní. Abychom byli zcela konkrétní – v našem oddíle čteme, že ti, kdo uvěřili, prodávali svůj majetek a měli všechno společné. Nevím, jak byste reagovali, kdyby staršovstvo na základě knihy Skutků vyhlásilo, že od zítřka máte všechny peníze poslat na společný účet a ty se budou následně přerozdělovat podle potřeb. Dále že máte všechen svůj majetek prodat. I když toto čteme ve Skutcích tak vidíme, že toto by asi bylo mimo. Co si ale z toho, co jsme četli, vzít, když ne to, že máme do zítřka všechny svoje úspory převést na společný účet?

V tom co čteme, se skrývá nadčasový základ církve, základ, který umožnil, aby církev přežila i v nejhorších časech a zároveň aby přežila i v časech, kdy tučněla a kdy měla jen máloco společného z církví Kristovou. Zároveň se jedná o ukazatele, které jsou zásadní i pro tento sbor, tedy pro každého kdo jej tvoří.

Vytrvale poslouchali učení apoštolů. Když člověk uvěří v Krista, pak to většinou není tak, že má konečně všechny argumenty. Že dostal správná čísla do rovnice, která když si dosadil, tak na konci vypadl Bůh. Většinou to je tak, že víme jen málo a navzdory tomu uvěříme. Jenže k čemu vede skutečná láska? K touze znát více toho, koho miluji. V obecnější rovině k touze znát to, co mám rád, co mě zajímá. Proto nově uvěřivší vytrvale poslouchali učení apoštolů. Něco prožili, něco věděli, ale nestačilo jim to a chtěli víc. Živý sbor se pozná mj. i tím, jak moc lidé mají zájem o Boží slovo, o vyučování a prohlubování znalostí. Někdy namítneme, že se jedná o další informace. Informace nemají smysl, pokud nevedou k proměně charakteru, ke službě druhým, k prohloubení lásky k Bohu. Jak ale vidíme z knihy Skutků, to, co první křesťané slyšeli, je vedlo k akci. Zároveň naslouchat vyučování pro ně nebyla žádná povinnost, ale touha – proč? Protože byli naplněni Duchem svatým a ten dává lásku ke Kristu k jeho slovu a ke vzdělávání se v jeho slovu od druhých. Strašně rád diskutuji s křesťany, kteří čtou Bibli a přemýšlí nad ní, kteří na základě toho, co četli, kladou nepříjemné otázky, které ale ukazují, že čtou, přemýšlí, hledají, zároveň kteří dokáží naslouchat jiným.

Byli spolu a dělili se s potřebnými. Jednoduchá zmínka, ale velmi důležitá. To, čím první církev přitahovala, byly vztahy. Zároveň ale i první problémy, které nastaly, se týkaly buď falešného učení – což souvisí s prvním bodem, nebo vztahů, což souvisí s tímto bodem. Skoro v každé epištole vidíme, jak nesmírně citlivé jsou vztahy a jak to mnohokrát prvním křesťanům v této oblasti nešlo. Zároveň pokud vztahy fungují, jedná se o malý zázrak. Kde ale působí Duch svatý tam je jednota a láska. Několikrát jsem se setkal s názorem, že ke své víře nepotřebuji církev potažmo druhé křesťany. Že si stačím sám. Zde ale čteme něco jiného. Když vznikla církev, učedníci toužili po společenství. Čteme, že spolu lámali chléb. Nevíme, zda se jednalo o pravidelné připomínání poslední večeře nebo jen o společné stolování. Možná to znamenalo obojí – tedy že začínali VP a poté přecházeli ke společnému jídlu. Tertullian popisuje jak spolu křesťané nažívali:  „Shromáždění je zahájeno a zakončeno modlitbou. Bohoslužba a hodování se děje pod dohledem nebeského Otce. Zvláštní pozornost je věnována nízko postaveným, potřebným a nemocným. Příspěvky jsou dobrovolné a odpovídají příjmům, které kdo má. Využívají se k podpoře a pohřbení chudých, k pomoci chlapcům a dívkám, kterým se nedostává finančních prostředků a jsou bez rodičů a starým lidem, kteří jsou bez prostředků i těm, kdo přežili ztroskotání lodi, jsou v dolech nebo vyhnání na ostrovy do vyhnanství nebo ve vězení pro svou věrnost Boží církvi. Máme všechny věci společné kromě manželek, což je oblast, kterou naopak pohané sdílí.“ Jejich vztahy byly mocným svědectvím pro okolní svět.

A nakonec čteme, že se modlili. Přec mocný začátek církve v podobě Letnic si první křesťané moc dobře uvědomovali sviji zranitelnost a vydanost napospas krutému římskému světu. Platilo totiž Tertullianovo „čím více nás kosíte, tím větším počtem vzrůstáme“. Víra byla pro ně hluboce propojena s následováním a svědectvím, jinými slovy byla spojena s vědomím, že půjdou z kůží na trh. Proto so modlí, proto zápasí v duchovním světě. Modlitba se zároveň stává základem jejich moci i v duchovním světě.

Když vidíme první křesťany, pak vidíme tři základní pilíře  - vyučování, společenství a modlitbu. Toto je základem. Zároveň toto je základ, na kterém stojí i život věřících resp. stát by měl.

V textu čteme dále to, že se skrze apoštoly dělo mnoho zázraků a znamení. Pochopitelně se naskýtá otázka, proč se toto neděje dnes? Nevím, co lidí přitahovalo do církve – znamení jsou komentována tak, že působila bázeň, možná bychom dnes řekli respekt. Láska nebo to, že byli lidem milí je komentováno tak, že pár k nim přidával další. Mám za to, že musí být obojí. Nicméně je zde stále otázka, jak je tomu se znameními a zázraky?

Když se podíváme na slovo zázrak, pak v tomto slově slyšíme slovo zazřít nebo za – zrakem. Tedy to, co přesahuje náš zrak, to co jde dál. Znamení pak ukazuje, že to, co se stalo, něco znamená. Jinými slovy dva lidé vidí stejnou věc, ale jen jeden vidí dál, hlouběji doslova za –zrak a pochopí, co to znamená nebo co tím Bůh říká. Tím nepopírám nadpřirozené věci, zároveň bez očí víry jsou k ničemu. Jiná věc je, co považujeme za zázrak. Lásku? Uzdravení? A pokud ano, mají u toho asistovat doktoři? Jednotu? Vyslyšenou modlitbu? To vše mlže být vnímáno jako souslednost jevů, tedy že jsem se pomodlil a náhoda tomu tak chtěla a stalo se, nebo jako Boží dotyk a Boží řeč. Pokud to vnímáme jako Boží řeč a dotek, pak je odpovědí vděčnost a hledání toho, jak svoji vděčnost vyjádřit, jak využít třeba svých obdarování pro Boží slávu.

Poselství, které zde čteme, se může týkat obojího aspektu zázraku – tedy výzvy, abychom byly otevřeni na mocné Boží skutky a zároveň abychom viděli za to, co je viditelné, bychom prosili o duchovní rozpoznání, o osvícený vnitřní zrak, abychom i skrze některé okolnosti viděli Boží jednání. Obojí je výzva jak pro nás jako jednotlivce, tak pro sbor…

Závěr: Hovořil jsem o několika rozměrech rané církve, z kterých se můžeme inspirovat a které se staly nadčasovými pro každou církev, kde působí Duch svatý, který vede k následujícím otázkám.

Jak rádi čteme Písmo – Boží slovo, jak moc rádi nasloucháme jeho výkladu. Nebo spíše máme pocit, že už nás v něm nic nepřekvapí…

Jak moc jsme součástí nějakého společenství, co do něj přinášíme a co přijímáme?

Jak vypadá náš život modlitby? Nebo náš vnitřní život?

Od toho se odvíjí otázka, jak moc vnímáme zázraky, které se okolo nás dějí, a jak moc na ně očekáváme?