Pilát a co je pravda?
Na scéně máme tři hlavní role – Pilát, Ježíš a dav. Pojďme se podívat na Piláta. Pilát se podle historiků do výbušné Judské provincie dostal za trest. Víme, že se jednalo o typického místodržícího, zvyklého vynášet rozsudky, trestat neposlušnost vůči Římu s cílem udržet pořádek. Pokud chtěl zůstat loajální vůči císaři, potom si nemohl dovolit být příliš útlocitný. Z různých nebiblických zpráv se dozvídáme, že útlocitný asi skutečně nebyl. Flavius Josefus a Filón Alexandrijský o něm shodně hovoří jako o tyranu a nepříteli Židů bez pochopení pro jejich zvláštní náboženské tradice. Např. prý nechal do Jeruzaléma vnést římské zástavy, což bylo vzhledem k předpisu zakazujícímu zobrazovat živé tvory provokací Židů. Židovské obyvatelstvo také popudil, když při stavbě akvaduktu čerpal peníze z chrámového pokladu. Pilátův brutální postup vůči Samařanům nakonec vedl k jeho sesazení roku 36. Syn Heroda Velikého zaslal bratrovi do Říma dopis, ve kterém si stěžuje na Pilátovu krutost. Doslova píše, že Pilát páchá „neustálé kruté popravy bez rozsudku.
I z těchto několika zpráv je doslova zarážející vidět jeho popis v evangeliích. Proč se tento tvrdý a krutý muž zaobírá z jeho pohledu „jakýmsi Ježíšem“ – zvláště když hrozí vzbouření lidu? Proč se s ním kvůli zachování klidu v provincii nevypořádá bez nějakých zbytečných okolků? Určitě to není kvůli nějakému humanismu nebo úctě k lidskému životu. Všimněme si jedné velmi zajímavé věci – Pilát v tomto textu pronáší v rozhovoru s Ježíšem šest vět. Z toho je jen jediná věta oznamovací – zbytek jsou otázky. Pilát se ptá – jako každý člověk, který buď hledá pravdu a nebo naopak jako člověk, který se chce vykroutit. Nejen u Jana, ale i v dalších evangeliích je podrobně popsán Pilátův vnitřní zápas a jeho určitá nejistota. Pilátovi je zcela jasné, že jeho rozhodnutí nebude jen ve sféře idejí, ale že bude mít dopad do jeho života – přinejmenším na jeho popularitu, tedy pokud se rozhodne podle jím poznané pravdy, která zní: „Nevinný“. Jakýsi vnitřní instinkt Pilátovi jasně napovídá, že v tomto případě jde o někoho jiného než o běžného člověka.
Pilát tedy prochází určitým hledáním, ale nakonec končí opět jen otázkou, která je ale jen úhybným manévrem. Zároveň otázkou, kterou slýcháváme jako úhybný manévr i dnes: „Co je pravda?“ Odpověď se přímo nabízí – kdo zná odpověď? Protože nikdo, je i odsouzení Ježíše, tedy zabití nevinného ospravedlnitelné. Ospravedlnitelné je ale i leccos jiného, protože přece co je pravda? Bojím se, že se do jisté „Pilátovské pasti otázek“ můžeme dostat i my. Dnes je módní, především mezi intelektuály, ale i mezi některým křesťany žít pod otázkou. O těch, kteří mají jasno se říká, že to jsou fundamentalisté. Pilát byl vlastně velmi hluboký člověk – nenechal se ošálit Ježíšovými zjednodušujícími odpověďmi. Problém je ale v tom, zda vůbec chceme slyšet jasnou odpověď. Není jasné, zda chodit do církve, do sboru – zvláště když se udělá venku hezky, není jasné zda děti vést křesťanským způsobem – zvláště když chci, aby v životě něčeho dosáhli, není jasné, zda si vzít věřícího či nevěřícího, neexistují principy jak nakládat s penězi…všechno je vlastně nesmírně složité a odpovědi neexistují. Znají je jen fundamentalisté a to my nejsme. Možná že odpovědi existují, jenže mi je nechceme slyšet, protože se nechceme rozhodnout.
Ježíš a pravda jako čin
Ponechme na chvíli Piláta s jeho neurčitou odpovědí a pojďme se podívat na Ježíše. I on zde hovoří o pravdě a i jeho odpovědi jsou velmi zvláštní. Na Pilátovi otázky odpovídá otázkou a to tak, že mu řekne „říkáš to sám od sebe nebo to víš o jiných?“ a podruhé „sám říkáš?“…(vv. 34 a 37). Jakoby Ježíš Pilátovi řekl – proč se ptáš, když znáš odpověď? Piláte ty víš, že jsem král, ty víš, a nebo alespoň tušíš, že moje království není z tohoto světa, že nejsem jako desítky těch, kterém jsi nechal popravit už proto, že tak váháš. Buď jsi na to přišel sám, nebo od jiných, ale víš to. Mimochodem z Matoušova evangelia víme, že Piláta varovala jeho žena, aby Ježíše nechal raději být. Víme tedy, že Pilát měl v případě Ježíše zvláštní zjevení skrze svoji ženu a že leccos věděl. Zřejmě na něj zapůsobil i rozhovor s Ježíšem.
Zde se nám poodhaluje důležitý princip. Někdy nevíme co máme dělat, ptáme se, hledáme pravdu a nenacházíme. Někdy a řekl bych často ale pravdu známe, víme co máme dělat, jen se nám nechce a proto se skrýváme za nánosy slov, někdy sebeospravedlňování, nekonečného přešlapování na místě, dalšího hledání důvodů proč udělat o čem ale víme, že bychom dělat neměli atd. Teoreticky věříme v hodnověrnost evangelií, teoreticky věříme, že nejen věřit, ale i žít podle Ježíšových principů se nejen má, ale i dá, ale prakticky to někdy má jen malé dopady. Už zde Ježíš naznačuje co je pravda – aniž by to vyřkl. Pravda není intelektuální souhlas, ale poznání dokončené v činu. Tedy vědět, resp. poznat a nečinit, znamená nevědět. Nebo znát pravdu a nečinit pravdu znamená pravdu vlastně neznat. Nebo ještě jinak – vědět o Ježíši a nedělat co Ježíš chce, znamená ho neznat.
Ne náhodou Janovo evangelium, v kterém čteme tento příběh, začíná slovy, že na počátku bylo slovo, které se ale stalo tělem. Pravda, kterou jsme poznali, neskončila u psaného sdělení, u informace, u slova, u kázání nebo vyučování, ale stala se tělem, žitou realitou. Ježíš nekončí u toho, že by nám doporučil Bibli resp. svatá Písma s tím, že tam určitě pravdu najdeme, ale hovoří o tom, že on sám je pravda a že tuto pravdu najdeme skrze osobní zkušenost s ním a že v tom si můžeme ověřit i její hodnověrnost a žitelnost. Jinými slovy až tehdy, když se s Ježíšem setkávám v rovině své existence, když na něj „vsadím“ svůj život, poznávám, že on je pravda a že pravda evangelií se dá žít.
Ježíš ve svých posledních dvou větách před Pilátem hovoří o pravdě. Na rozdíl od něj nekončí u povzdechu co je pravda, ale hovoří o dvou věcech:
·Že přišel vydat svědectví o pravdě. Svědectví je termín ze soudu a dobré svědectví by mělo být jasné a průkazné. Pokud někdo přišel vydat svědectví, potom – pokud není falešný nebo zmatený svědek, potom si je jist, že ví, o čem svědčí. Pokud sám Kristus hovoří o tom, že o pravdě svědčí, potom je to v příkrém rozporu s Pilátovským povzdechnutím co je pravda.
Kdo je z pravdy můj hlas poslouchá.
Odpověď na to co je pravda a jak se podle ní dá žít, je v další větě - kdo je z pravdy mě poslouchá. Zde si jednak Ježíš dělá nároky na božství. Židé byli velmi opatrní, aby poslouchali jedině Hospodina. Najednou Kristus hovoří, že lidé mají poslouchat jeho a že dokonce jen ten kdo ho poslouchá, je z pravdy.
Ale je zde i druhý rozměr. Slovo poslouchat zde neznamená slyšet ve smyslu zasažení sluchovodů – Ježíšovo učení slyšelo mnoho lidí, aniž by Ježíše poslechlo. Poslouchat znamená žít resp. aplikovat to, co jsem slyšel. Pilát měl vědomosti, měl poznání, měl skrze svoji ženu i nadpřirozené zjevení, ale pravdu, kterou slyšel a poznal, nežil a neposlechl – a proto mu poznaná pravda v konečném důsledku nepomohla a pochopitelně ji ani nemohl vyzkoušet a tedy poznat. Nestala se pravdou pro něj.
Pravda jako rozhodnutí
Když přemýšlíme nad etickou hodnověrností evangelií a přemýšlíme nad tímto textem, potom si představme následující obraz: Jeden obraz jsou dva lidé, kteří si přečtou kázání na hoře a vedou diskuse o tom, zda se podle toho dá žít. Nakonec se rozejdou s tím, že je těžké zaujmout definitivní stanovisko. Druhý obraz – jiní lidé nad kázáním na hoře přemýšlí a pak se rozhodnou – pojďme to žít, pojďme to poslechnout. A toto rozhodnutí u nich najednou vypůsobí zcela jiný rozměr poznání pravdy.
Možná i dnes někdo, kdo ví co má dělat, ale nechce, protože se bojí se, že mu poznaná pravda zkomplikuje život. Může to být nějaký kompromis ve vztahu, v práci, ve finanční oblasti, v tom že víme, že bychom měli někomu odpustit, omluvit se, něco vyznat – těch věcí může být řada. Zde nám nepomůže ještě víc teorie, ale rozhodnutí. Až v rozhodnutí poznáme, že evangelium je eticky hodnověrné. A k tomu bych vám přál odvahu a sílu.
Možná nevíme jak se rozhodnout, pereme se z otázkami, nemáme tak jasné zjevení jako měla Pilátova žena ohledně některých rozhodnutí. I to je Boží hlas – zkušenost s Božím mlčením. Mám za to, že v těchto okamžicích je potřeba být poslušný těm pravdám, které jsem poznal a často to mne povede k tomu, že časem poznám odpovědi i a na to, co dnes ještě neznám.