2 Kor 2 - O utrpení
Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, a bratr Timoteus církvi Boží v Korintu i všem bratřím v celé Achaji: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha. Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha. Máme-li soužení, je to k vašemu povzbuzení a spáse; docházíme-li útěchy, je to zase k vašemu povzbuzení; to vám dá sílu, abyste vydrželi stejné utrpení, v jakém jsme my. Máme pevnou naději a jsme si jisti, že jako jste účastni utrpení, tak budete účastni také útěchy. Chtěli bychom, bratří, abyste věděli o soužení, které nás potkalo v Asii. Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme; už jsme se sami smířili s rozsudkem smrti – to proto, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé, On nás vysvobodil ze samého náručí smrti, a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí, když i vy nám budete nápomocni svými modlitbami. A tak, když nám mnozí vyprosili milost, budou za nás mnozí také děkovat. 2 Kor 2, 1 – 11
Jedna z nejtěžších otázek, které si klademe, je otázka utrpení. Zároveň je jedna věc si tuto otázku klást jako předmět k přemýšlení, k obhajobě Boha, jiná věc je když se utrpení týká nás. Nechci vykládat, proč Bůh dopouští utrpení v obecné rodině, ale jak si používá utrpení v našich životech. Jistá odpověď je v textu, který jsme četli. Ještě před tím, než se dostaneme k výkladu tohoto textu, bych se ale chtěl v pár větách podívat na zajímavou studii jakéhosi Jamese Daviese, která, byť dělaná ze zcela nekřesťanského úhlu pohledu, zapadá do textu, který je v 2 Korintským.
Davies tvrdí, že v rámci západního pohledu na svět a na život, se utrpení chápe jako „omezení svobody žít šťastně“. Jakékoli okolnosti, které nám brání v dosažení štěstí, jsou negativní. Prostě štěstí je základ a smysl života. Jenže Davies v knize Důležitost utrpení kritizuje to, co považuje jako většinovou pozici mezi západními terapeuty. Konkrétně kritizuje to, že utrpení by se mělo řešit pouze nebo především skrze odstranění nebo ovládnutí negativních pocitů, které přináší těžkosti. Píše následující: „Je chybou interpretovat, že pacient, který např. trpí nízkou sebeúctou, pocitem neschopnosti nebo pocitem zbytečnosti jednoduše trpí pokřivenými myšlenkovými vzorci nebo chybami myšlení.“ Autor píše, že mnohé negativní myšlenky o sobě mohou být pravdivé. Tvrdí, že např. pocit zbabělosti nemusí být ukazatelem špatného myšlení o sobě sama, ale přesným posouzením reality. Zároveň až když si tuto realitu připustíme, je naděje na změnu. Davies jsem ještě dál a přináší pro někoho možná provokativní tezi, že lidé, kteří prošli depresí, mohu být moudřejší a realističtější v životě, než ti, kdo jí neprošli. Ukazuje na různé studie, která poukazují na to, že ti, kdo životem proplouvali snadno, si zvykli přeceňovat kontrolu, kterou mají nad svým životem. Tedy jakkoli deprese a smutek obecně trápení oslabuje, zároveň učí pracovat s vlastními omezeními. Tvrdí následující: „Převládá názor, že deprimovaný člověk má sklony negativním způsobem zkreslovat realitu. Výzkumy ale ukázaly, že zkreslení reality se dopouští naopak zdravá populace. Po zotavení se z deprese a úzkostí se může vynořit nový druh pravdy.“ V zásadě existují dvě strategie, jak se vyrovnat s utrpením. Jednak aktivní se vyrovnávání se s utrpením a snaha ho změnit v něco pozitivního nebo strategie popření a to skrze emocionální popření utrpení, útěk před ním nebo skrze otupení jako je pití, drogy atd. V zásadě jeho postoj je, že skrze utrpení můžeme růst, utrpení nás dělá lepšími ale stejně tak nás může dělat o mnoho hroší. Nejedná se o žádnou glorifikaci utrpení, ale o to, že když už musí být, je možné ho přetvořit v něco pozitivního a to jinak, než ho popírat nebo se mu vyhýbat.
Necitoval bych tyto myšlenky, kdyby k podobným závěrům nedošel bez znalosti psychologie Pavel. K jeho poznání ho vedl Duch Svatý a zkušenosti, které udělal s Kristem.
Utrpení mění naše postoje vůči sobě samým. Toto z přečteného textu prosakuje. Pavel popisuje svoji situaci, popisuje svoje reakce a zároveň toto vše dělá na základě prožitého utrpení. Často nám utrpení odstraňuje pomyslné klapky na očích, odhaluje naše charakterové nedostatky, naší tvrdost, zbabělost, slabost, kritičnost, malou víru a mnohé další oblasti. Tak nějak tušíme, že leccos z toho asi máme, ale mnohokrát až v utrpení toto vyplave napovrch v plné síle. V takové situaci pak není řešení to či ono si nepřipouštět, ale začít s Boží pomocí s tím pracovat a měnit to.
„On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.“ Utrpení nás učí soucitu a pochopení. Nemusí tomu tak být vždy, někdy naopak ten, kdo něčím dokázal projít, je velmi kriticky, k těm, kteří v podobném trápení selžou, ale v tom to textu vidíme, že utrpení může vytvářet v člověku soucit s trpícím ve smyslu tuším, čím procházíš a chci tuto nesnadnou situaci procházet s tebou bez nějakých silných slov. T. Keller napsal, že utrpení je takřka nevyhnutelnou podmínkou, pokud chceme být užitečnými v životech druhých, zvláště pokud prochází zkouškami.
Dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, až jsme se dokonce vzdali naděje, že to přežijeme; už jsme se sami smířili s rozsudkem smrti – to proto, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé. Utrpení má schopnost v nás hluboce změnit k věcem či oblastem, kterým jsme přikládali příliš velkou důležitost. Zároveň nám přináší i nové zdroje radosti, z kterých jsme nedokázali čerpat. Po prodělané nemoci, vyřešení konfliktů, nám najednou stačí, když se na nás někdo usměje, když po svých dojdeme do práce.
On nás vysvobodil ze samého náručí smrti, a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že nás vždy znovu vysvobodí, když i vy nám budete nápomocni svými modlitbami. Utrpení má potenciál posilnit náš vztah s Bohem jako nic jiného. Pochopitelně platí i opak, může nás zatvrdit, ale i posílit. S. C. Lewis někde napsal, že v období prosperity k nám Bůh šeptá, v dobách utrpení na nás křičí. Jistě že Boha bychom neměli poznávat, jen když je nám zle, jen když jsme svým způsobem donuceni se modlit za zmírnění utrpení, ale je to tak, že v dobách těžkých se nám Bůh dává často poznávat novým způsobem.
A tak nejen v toto textu vidíme zvláštní paradox. Na jednu stranu si nikdo z nás utrpení nepřeje, na stranu druhou nás utrpení posouvá – pokud do něj vpouštíme Pána Boha. Nakonec by se to dalo shrnout do jediné věty. Správná otázka není, proč trpíme, ale jak si naše utrpení může nebo chce Bůh použít ke svojí slávě a k našemu růstu. Přál bych nám všem, abychom to, čím procházíme, mohlo být použito k Boží slávě a k naší proměně a abychom i my mohli – i proto, že jsme tím či oním prošli, mít nejen soucit k druhým, ale abychom tento soucit dokázali proměnit v konkrétní skutky pomoci.