Ef 2, 1 - 3. Síly zla
O silách zla
I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. Ef 2, 1 – 3
Asi se všichni shodneme na tom, že zlo existuje a že má svůj zdroj. V tomto krátkém textu Pavel poodkrývá trojí povahu působení zla. Ukazuje na tři prameny, které, když se spletou dohromady, vytvoří velmi silný a pevný provaz. Pokud se budeme držet metafory provazu, pak ten, je-li pevný, dokáže spoutat a připravit o svobodu i velmi silného člověka. Stejně je tomu i s hříchem a z něj plynoucím zlem, které dokáže člověka zcela paralyzovat. O jaké tři prameny se tedy v tomto textu jedná?
- Běh tohoto světa nebo zkráceně svět.
- Ďábel nebo-li vládce nadzemských mocí, který působí v těch, kteří vzdorují Bohu.
- Tělo nebo-li naše sobecké zájmy.
Zkráceně tedy svět, ďábel a tělo (podle: C. Arnold, Síly temnoty). Co se ale pod těmito třemi slovy skrývá? Pavel uvozuje svůj text poukázáním na to, jak jeho adresáti žili ještě před tím, než se stali křesťany. Předpokládá, že byli ovládáni všemi třemi zmiňovanými oblastmi. Zároveň to neznamená, že když se člověk stane křesťanem, pak na něj výše popsané přestane působit. Pojďme se ale podívat na jednotlivé popisované oblasti.
Svět nebo běh tohoto světa. Svět se v Bibli používá ve vícero významech, kdy ne všechny jsou negativní. Svět jako naše planeta je dobrým Božím stvořením, hmota je dobrá a na rozdíl od antické filozofie v hmotě nevidí Bible nic, co by se vzpíralo Bohu. Podívejme se ale na texty, které svět ukazují v negativním světle.
Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Jan 15:19
Neboť dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé? 1K 3:3
Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha. 1J 3:1
V těchto ale i dalších verších vidíme svět nikoli jako konkrétní místo, kam bychom neměli chodit, kterému bychom se měli vyhýbat, ale jako postoje, hodnoty, zvyky, společenské postoje, záliby, skutky, kterém jsou v rozporu s tím, co se líbí Pánu Bohu. To neznamená, že vše okolo nás je špatné, už vůbec to neznamená, že máme ze světa utéci, ale že leccos v tomto světě špatné je. Svět slovy našeho textu „běží“ a mnozí lidé s ním. Zároveň je třeba zmínit Ježíšova slova o tom, že světu nemáme náležet. Někdy si to křesťané přebrali tak, že se mají stranit lidí a tzv. světských zábav. Mám za to, že to spíše znamená nepřijmout standardy tohoto světa za své.
Vládce nadzemských mocností. Někdy se o zlu hovoří jako o metafoře, síle, projevu, ale Pavel zde jasně zlo personifikuje. Vládce je někdo živý, kdo o sobě ví a kdo vládne těm, kdo mu jsou podřízení a kdo ho poslouchají. Kdo nad nimi má moc. Jedná se o satana, kterého Pavel na jiném místě nazývá „vládcem tohoto věku“ (2 K 4, 4), Jan ho popisuje jako „vládce tohoto světa“ (J 14, 30 a 16, 11). Jak jeho vliv projevuje? V našem textu tak, že působí skrze ty, kdo vzdorují Bohu. Tím není řečeno, že lidé, kteří nevěří, jsou démonizováni, ale to, že satan působí skrze lidi. Nemusí to být hned doktor Faust, který byl pokoušen Mefistotelem, za to, že mu dá svoji duši. Spíše se jde o to, že satan existuje a že působí skrze lidi zlo. Možná jste si někdy říkali, jak to či ono může člověk udělat? Není veden nějakou silou? Nebo někým zlým?
Známý psycholog a spisovatel S. Peck popisuje s existencí ďáble tuto zkušenost: „Spolu s 99% všech psychiatrů a valnou většinou všech duchovních jsem se domníval, že ďábel neexistuje. Jako nestranný vědec jsem cítil povinnost shromáždit důkazy, které by mohli mé smýšlení zpochybnit.“ Nakonec (co čert nechtěl) došlo k tomu, že místo toho, aby Peck existenci ďábla definitivně popřel, po jistých zkušenostech ji musel uznat. Píše, že „satan nemá sám od sebe moc zabíjet ani ubližovat, musí k tomu využít lidských bytostí.“ (Peck S.: Lidé lži)
Tělo. Pavel tento výraz používá na mnoha místech. Nejedná se o tělo ve smyslu těla z masa a kostí, ale o vnitřní pud, který vede lidi od Boha a ke zlu. Může se jednat např. o nenávist, nezvládnutý hněv, nezvládnutý sexuální pud, pomluvy. Nejucelenější výčet skutků lidského je v tomto textu: Skutky lidského těla jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Gal 5, 19 Jedná se často o oblasti či skutky, které nás nikdo nemusel učit to věci, ale mnohé z nich jsou jaksi přirozeně v nás.
Když shrneme popsané tři vlivy, pak Pavel vidí jako zdroj zlých sklonů lidí jak ve vnitřních tak vnějších vlivech, v přirozených i nadpřirozených. Tedy zlo nespočívá jen v lidské povaze a jen v okolnostech, stejně tak nemá původ jen ve vlivu ďábla.
Nyní je otázka, jak tyto síly zla ovlivňují věřící. Zpzobů je řady, vybral jsem tři.
Pokušení.
Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“ Mt 26:41
Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Jk 1:14
Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby. 1Tm 6:9
Z těchto a dalších textů bych pokušení přirovnal k magnetu, který přitahuje, pokud se železo dostane příliš blízko. Jedná se o oblasti, které jsou člověku příjemné, většinou sami o sobě nejsou špatné, pokud se ale nevyknou z rukou nebo pokud nenahrazují Pána Boha. Může se jednat o moc, majetek, sex, poznání, kariéru a dalším oblasti. Toto vše a mnohé další není samo o sobě zlé, pokud to nevede od Boha nebo jej nenahrazuje. Zároveň jedno ze jmen ďábla je pokušitel, takto se projevuje i na poušti, když pokouší Krista. Jakoby nám nahazoval návnady, stejně jako tomu bylo u Krista.
Uvolnění místa ďáblu
Nedopřejte místa ďáblu. Ef 4:27
Slovo místo je se v řečtině řekne topos, což známe i z češtiny (topografie). Toto slovo znamená ale nejen místo, ale lze jej přeložit jako příležitost, možnost, šance. Tento verš bychom tedy mohli přeložit, jako nedávejte místo, možnost, prostor ve svém životě ďáblovi. O co ale jde? To se dozvíme z pokračování textu, který rozebíráme: „Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost.“ (Ef 4, 28 – 30)
Vidíme, jak konkrétně lze ďáblovi a zlu vytvořit prostor, aby v nás a skrze nás působil. Toto vše vede k potlačování působení Ducha svatého v nás a otevírá bránu zlu v jeho nejrůznější podobě, kdy zlo pak může nabírat obludných podob. Začátek ale býval malý a nenápadný.
Falešní učitelé
Pavel se s nimi setkával v mnoha sborech. Jedním ze způsobů jejich působení bylo, že vedli k bezbožnému způsobu života, pak k umenšení nebo relativizaci toho, co pro nás udělal Kristus, k zákonictví a vždy k nepokoji a k rozkolům. Pavel pro ně pochopení neměl, když nad nimi vyřkl kletbu: Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet! Gal 1, 9
V dnešní době se hodně hovoří o sektě Šinčchondži, která obchází sbory, jenže stejně nebezpečné je učení, které tvrdí, že Kristovo vzkříšení je jen mýtus, že je třeba oddělit historického Ježíše od Ježíše popsaného evangeliích nebo že Bible není inspirována Duchem svatým, že jen a pouze dílem lidským.
Důležité ale v tomto kontextu je, že vždy tito učitelé působili rozkoly, Pavel o nich nakonec řekne, že jsou to vlci hltavý, kteří nebudou po jeho odchodu šetřit stádo. (Sk 20, 29)
Na závěr otázka co s tím? Smyslem toho, co popisuji, není nikoho strašit. Spíše být ostražitý a být si vědomý reality satana a zla, vůči kterému není nikdo z nás imunní.
Chtěl bych navrhnout tři kroky.
Pavel na několika místech vyzívá k bdělosti. Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. 1 Pt 5, 8
Bdělost není neurotický stav, ale spíše připravenost, možná i znalost svých slabin a snaha nedělat věci, o kterých vím, že mě odvádějí od Pána Boha. Ne nadarmo slovu bdělost předcházím slovo střízlivost, což znamená být ve stavu, kdy jsem schopen jasně posuzovat a vyhodnocovat, zároveň ve stavu, kdy mě nemá něco nebo někdo pod kontrolou.
Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu. Fil 4, 8
Není jedno, na co upínáme svoji mysl, nad čím přemýšlíme, co vpouštíme do svého srdce, na co se díváme, co posloucháme, prostě čemu nebo komu se otevíráme. Přemýšlejme, na co upínáme mysl my, zda se jedná o oblasti, které jsou dobré, zda nejsou v rozporu s Božími věcmi, zda neoslavují věci, které se Bohu nelíbí.
Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili. Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. 1 J 2, 1
Jakkoli forem zla je víc, než jsem popsal, stejně tak i způsobů, jak s ním bojovat, na závěr chci ukázat, že existuje cesta ven a to i když se nezadaří. Tou cestou je pokání a odpuštění. Tedy to, že svoje pády nebagatelizuji, ani nedělám, že se nestaly, ale když padnu, když zhřeším, mohu se skrze pokání vrátit zpět ke Kristu.