Jan 21 - když jsi byl mladší a krize středního věku
Jan 21:18 Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“19 To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: „Následuj mne!“ 20 Petr se obrátil a spatřil, že za nimi jde učedník, kterého Ježíš miloval, ten, který byl při večeři po jeho boku a který se ho tehdy otázal: „Pane, kdo tě zrazuje?“ 21 Když ho Petr spatřil, řekl Ježíšovi: „Pane, co bude s ním?“ 22 Ježíš mu řekl: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc. Ty mne následuj!“ 23 Mezi bratřími se to slovo rozšířilo a říkalo se, že onen učedník nezemře. Ježíš však neřekl, že nezemře, nýbrž: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc.“24 To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a který je zapsal; a my víme, že jeho svědectví je pravdivé.
Setkáváme se s posledním rozhovorem vzkříšeného Krista v Janově evangeliu, rozhovor, který je s Petrem, tedy s nepsaným vedoucím apoštolské skupiny. Vidíme člověka rozhodného, rázného, iniciativního, oddaného svému Pánu a jeho myšlenkám. Zřejmě každý by chtěl takovouto osobnost mít v týmu, pokud by ovšem stála na vaší straně. Po třech letech společných zkušeností PJK vystavuje Petrovi účet a popravdě není to úplně citlivé. Anebo to citlivé je, protože ti, kdo se mají rádi, kdo spolu přátelí, si jsou schopni povědět někdy i těžké věci. PJK Petrovi řekne, Když jsi byl mladší, dělal sis, co jsi chtěl.
Co slyšíme ve slovech, chodil jsi, kam jsi chtěl? Asi naplnění ohromné touhy člověka - touhy po nezávislosti. Každý z nás naráží totiž na nějaká omezení, kdy nemůže jít slovy Ježíše, tam, kam chce. Někdy je to zdraví, někdy práce, někdy šéf, někdy finanční možnosti nebo spíše nemožnosti, někdy rodina, někdy intelekt atd. Zároveň ne nadarmo Ježíš říká Petrovi, „když jsi byl mladší“. Přece jenom když je člověk mladší, tak jakkoli i mladší lidé mají mnoho povinností, ještě bývá nějaký volný prostor. Jak člověk stárne, omezení přibývají a okolností, které nás brzdí, je stále více. Někdy si to děláme sami, někdy prostě není jiná cesta.
Když se na Ježíšův výrok „když jsi byl mladší“ díváme pod úhlem první poloviny života, pak úkolem této doby je budovat svoji personu – tedy společensky přijatelnou masku a najít odpověď na otázku, čím jsem důležitý? Studujete, budujete postavení v práci, zakládáte rodinu atd. Jenže na rozdíl od slavného hitu Alphaville Forever young (Být na věky mlád), jedno staré indiánské přísloví říká, že žádný moudrý člověk nikdy nechtěl být na věky mlád. Říká se, že naše kultura je v něčem adolescentí, vyvyšuje ty, kdo jakoby nikdy nezestárnou, jenže dříve či později přijde druhá část života a najednou začnou vyplavávat stíny, které jsme dlouhou dobu neměli čas řešit. Dlouho jsme se spokojili jen s personou, s tím co je vidět a co oceňuje společnost okolo nás, jenže najednou vidíme, že druhou polovinu života nelze hrát tak, jako tomu bylo v první polovině života. K. G. Jung napsal: Člověk nemůže žít odpoledne svého života podle programu určeného pro jeho rozbřesk, protože co bylo po ránu důležité, ztratí odpoledne význam, a co bylo po ránu pravdivé, stane se odpoledne lží.
Tragédie je, že mnozí tento přechod nezvládnou a buď zatrpknou, nebo se nedokáží srovnat s novými úzkostmi, pochybnostmi a životními výzvami. Anebo přijmou druhou polovinu života s tím, že se posunují od úspěchu k hledání smyslu. Zásadní problém první a druhé poloviny života spočívá v přesvědčení, že úkoly druhé poloviny života lze zvládnout stejnými způsoby jako v etapě předchozí. V druhé části života už nehraje roli jen a možná ani především výkonnost, kterou jsme udivovali v první polovině, ale moudrost.
Petr, snad i vzhledem ke své povaze patřil k těm, kteří byli hodně nezávislí a Ježíš se to nerozpakuje povědět. Zároveň mu sdělí, že nastane doba, kdy toto skončí. Ježíš naráží na Petrovu mučednickou smrt, nicméně mám za to, že se jedná o více než jen smrt, ale že se jedná o novou etapu života, která je zarámovaná slovy následuj mě. Je zajímavé, že slova následuj mě, rámují Petrův život s Pánem. Poprvé slovo následuj mě, slyší Petr, tehdy ještě pod starým jménem Šimon v Mk 1, 17 byť řečeno trochu jinak – pojď za mnou a podruhé zde. Celý jeho život s Pánem byl vymezen těmito dvěma výzvami. Rozdíl je v tom, že poprvé to slyší, když je zaměstnán u Genezaretského jezera a na Ježíšovu výzvu reaguje bez výhrad. Podruhé to slyší, když se chce vrátit zpátky ke svému původnímu povolání. Petr poznal Ježíše v mnoha situacích, měl s ním mnoho zkušeností, poznal navíc i sám sebe, výšiny i hlubiny svého charakteru aby nakonec slyšel, následuj mě. Jakoby mu Ježíš říkal, všechno, co jsi ode mě slyšel a co jsi viděl je proto, abys následoval a to nikoli moje učení, ale mě samého, můj příklad. V křesťanství často hovoříme o křesťanské víře a je to tak správně, nicméně Ježíš nás volá především k cestě následování. My se ptáme, věříš v Ježíše, Ježíš by se možná ptal, následuješ mě? Ono jedno bez druhého pochopitelně nedává smysl, nicméně někdy to máme tendenci rozpojovat. Tomáš Kempenský, spisovatel a mnich z 15 století toto dilema vystihl slovy: Ježíš má nyní mnoho milovníků, ale málo těch, kdo nesou jeho kříž. Má mnoho těch, kdo touží po potěšení, ale málo takových, kteří touží po utrpení. Nachází hojně společníků k hostině, ale málo k postu. Všichni by se s ním chtěli radovat, málokteří chtějí pro něho něco vytrpět. Mnozí velebí jeho zázraky, ale málokteří jdou s ním křížovou cestou. (s. 88) Nejde o to cíleně trpět, ale prostě následovat s tím, že následování v sobě nese i zapření sebe sama a zároveň radost.
Ježíš Petrovi řekne, že někdo jiný tě opáše a půjdeš, kam nechceš. Jedna z největších hodnot západní společnosti, ke které se hlásíme a kterou si chceme ponechat, zároveň o kterou někdy přicházíme, je svoboda. Jakmile se nám sáhne na svobodu, je zle. Nesvobodný nebo slovy tohoto textu “opásaný člověk“, je manipulovatelný člověk anebo člověk, který „moderně řečeno“ nemůže naplno rozvíjet svůj potenciál. Jenže právě ve chvílích, kdy se stanou věci, které nechceme, kdy nás někdo nebo něco jiného opáše, spoutá, omezí, najednou máme možnost prožít ono, když jsem sláb, jsem silný. Anebo – stává se skrze mne silný Kristus. Ale, je zde ale. První na co jsem myslel v souvislosti s opásáním, určitou ztrátou svobody byla nemoc, nějaká nečekaná pohroma, nepříjemnosti. Ježíš to zde ale dává do souvislosti s následováním. To, že mě následuješ, bude mít za následek určité omezení. Kdyby Petr nenásledoval Krista, tak se mu nic nestalo a on by zemřel někdy v klidu v posteli.
Snad i proto, že Petr tuší, že následování Ježíše nemusí být vždy úplně pohodové, najednou se v něm projeví starý Petr. Poblíž něj sedí zřejmě Jan a místo aby řešil sám sebe, se Petr ptá a co bude s tímto? Touto otázkou se ptáme, buď když máme o někoho veliký zájem a chceme mu pomoci anebo když cítíme křivdu a chceme, aby se křivda neděla jen nám. Je rozdíl, když dostaneme pomeranč a zeptáme se a dostane i tento nebo když pomeranč nedostaneme a reagujeme a doufám, že nedostane nikdo. Petr byl v druhé kategorii. Jak to že já mám následovat a Jan nikoli? To je nefér. Jako bychom slyšeli echo mnoha zhrzených lidí, kteří mají pocit, že se jim nedostalo to, co druhým. A tím, jak zatrpkli, nedokáží se radovat, když se druzí radují. Jako lidé jsme na toto velmi citliví.
Ježíš se nijak nenamáhá Petrovi cokoli vysvětlovat. Utne ho slovy, které bychom mohli přeložit jako starej se o sebe a pro jistotu, kdyby měl Petr krátkou paměť, mu zopakuje, následuj mě. Někdy máme tendenci být odborníky na druhé anebo svoje selhání omlouvat poukazováním na druhé. Jindy zase oddaní a výkonní lidé mohou být v pokušení poukazovat na druhé přesně jako Petr: A co on? Ona? Já se tak snažím, tak by se měli snažit i druzí… Neříkám, že nemáme nikdy hodnotit, protože to ani nejde, ale Ježíš zde říká, důležité je, že mám plán pro tebe. Já sám jsem tyto pocity někdy prožíval, když jsem řadu týdnů neměl volný víkend, volný den, jenže jakmile se moje pocity zvrtly v zatrpklost, byl to hřích.
Mohli bychom končit tím, že je to vlastně hrůza, že od nás Pán Bůh něco vyžaduje, zde konkrétně následování. Jenže je to přesně naopak. Následování je obrovská výsada, možnost, privilegium. Bůh, který stvořil vesmír, chce použít i tebe a mně. Netají se tím, že následování něco stojí, ale ukažte mi jedinou věc ve vesmíru, která má hodnotu a která je zadarmo, bez úsilí. Možná řeknete láska – to jistě, ale i v lásce spolupracujeme. A tak Pán Petrovi nenabízí klidný apoštolský důchod, ale nabízí mu následování. A jak to Petr hodnotil? To čteme v jeho listech, které napsal pár let po tomto rozhovoru: Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.
Pár otázek na závěr:
V čem konkrétně se projevuje to, že následuješ Ježíše?
V čem bys chtěl, aby se to projevovalo?
Pokud jsi ve druhé polovině života, je někdo, komu předáváš něco z toho, čím tě Ježíš obdaroval?
Reformuješ sebe nebo spíše druhé? Pokud sebe, jak?