O slabošství - Mk 6
Marek 6
Profil lišky
Herodes, o kterém zde čteme, byl synem Heroda Velikého a od roku 4 do roku 39 byl tetrarchou v Galilei a Perei. Herodiada, kterou si vzal za ženu, byla jeho neteř (dcera jeho nevlastního bratra Filipa). Vzal si jí tak, že od sebe odvrhl svoji původní manželku, dceru Nebatejského krále. Jakkoli se jednalo o člověka vysoko postaveného, ozvalo se proti jeho činu svědomí národa a to skrze Janova ústa. Herodes skrze Jana slyší „to nesmíš“. Jednak se jednalo o krvesmilstvo, jednak o přestoupení 10 přikázání (nepožádáš). Vidíme, že kejkle s manželkami nejsou v politickém světě nic nového pod sluncem.
Všimněme si vv 19 – Herodes se Jana bál. Podruhé v Bibli v souvislosti s Herodovi čteme o strachu – poprvé když se narodí Kristus, a teď v souvislosti s Janem. Proč se Herodes bojí bezmocného Jana? Čteme o to, že věděl, že je Jan spravedlivý a svatý. V jeho přítomnosti byl Herodes nejistý. Jan byl pro Heroda jakési svědomí, které Herodes nechtěl zcela umlčet. V našem příběhu se Herodes dostává do zvláštní schizofrenie – na jednu stranu má před Janem respekt, svým způsobem ho bere, na druhou stranu ho dává do vězení a tímto likviduje jakoukoli kritiku. V tomto činu vidíme odvěkou reakci nejen mocných tohoto světa – ona reakce je ve snaze umlčet jakoukoli kritiku. Jinými slovy je jen málo odvážných lidí, a to nejen mezi politiky, ale i mezi námi, kteří by měli odvahu přijmout kritiku a vyznat „zhřešil jsem“. Je až neskutečné, jak se někdy dokážeme kroutit, vymlouvat, ospravedlňovat – jen abychom se vyhnuli přiznání viny nebo umlčení hlasu svědomí. Stejné je to s Herodem – nakonec onen paradox je v tom, že král se bojí vězně za mřížemi. Nicméně spíše vidíme, že se Herod bojí pravdy. Na druhou stranu v řečtině je výraz, který dokonce ukazuje na to, že mnoho z toho, co mu Jan řekl, činil (polla eporei). Herodes se snad chtěl změnit, jenže na druhé straně bylo veřejné mínění, jisté zaběhlé zvyky. Co udělá? Vidíme před sebou nerozhodného člověka, který ví co by měl udělat, ale nakonec nemá sílu. Je to král, který panuje nad okolnostmi, ale ve svém vnitřním světě žalostně prohrává. Občas se ho dotkne Janův hlas, jenže tyto okamžiky včas potlačí.
V Herodovi vidíme zápas mnohých z nás i dnes – Herodes mohl problém, který Jan pojmenoval, vyřešit. Oním řešením by bylo pokání, tedy přiznání vin, svých chyb. Jenže k tomu chce mít velkou odvahu a vnitřní sílu. Z vlastní zkušenosti jsem i u zbožných lidí zažil neskutečné výmluvy a někdy i zapírání a nakonec i téměř panický strach, že budou muset přiznat, že selhali. Bůh nám ale ve svém slově dává jiný příklad – cesta vpřed není skrze potlačení či relativizaci svých selhání, ale skrze pokání a vyznání svých vin. Mnozí lidí tvrdí, že je to strašně snadné. Moje zkušenost je ale zcela opačná. Lidé jsou schopni udělat kdovíco jen aby svoji vinu nepřiznali. Jenže bez vyznání vin není Boží odpuštění.
Druhý obraz je Herodesova rozeklanost – Římanům 7. Ví co dělat, ale nemá sílu.
Profil zmije
Pokud měl Herodes přezdívku liška, potom druhému člověku na scéně (Herodiadě), bychom mohli dát přezdívku zmije. Jana jednoznačně nenáviděla a chtěla ho zabít. Měla své ambice, chtěla si nasadit královskou korunu a Jan se jejím snahám postavil tím, že jí kritizoval. Jeho manželka vymýšlí plán, jak Jana zničit. Při královské hostině posílá svoji dceru, aby tancovala. Na tom by snad nebylo nic tak divného, kdybychom z dobového kontextu nevěděli, že tuto roli plnili prostitutky, které na podobných hostinách tancovaly nahé, čímž muže patřičně rozpálily. Poslat na podobný tanec královskou dceru bylo cosi neslýchaného, dokonce se někteří vykladači domnívají, že to bylo do textu dáno později. Jenže za úspěch se musí platit. A za velký úspěch se musí platit hodně. Vidíme zde, co je člověk schopen udělat, když nenávidí a když se chce dostat nahoru. Najednou je člověk schopen kompromisů, které by za normálních okolností neudělal. Jako učitel si často kladu otázku, zda má smysl říkat dětem o charakteru, pevných závazcích atd. – když vidím realitu kolem sebe. Zcela pragmaticky vzato, Herodiada svého dosáhla, takže o co jde? Sice ponížila svoji dceru na úroveň prostitutky, ale co? Účel přece světí prostředky ne? Takto to nejen chodilo kdysi, ale takto to chodí i dnes.
Střet mezi liškou a zmijí
Blížíme se k závěru naší hry, která tak jako hodně jiných příběhů nekončí happy endem. Král je rozpálený vínem, navíc obklopen lidmi a tak si hraje na granta, chová se jako malý bůh a nabízí půl království. V jeho slovech je ironie – tento král nebyl ničím jiným než provinčním Římským vazalem. Navíc bez Římského povolení nemohl nejen někomu dát polovinu království, ale ani píď. Skutečnost tedy byla poněkud jiná. Jenže takto se přesně někdy chováme my – jsem někdo, jenže opak je pravdou. Herodes je i v tomto okamžiku nepravdivý jak k sobě, tak ke svému okolí. Následky na sebe nadají dlouho čekat – jeho žena chce hlavu Jana Křtitele.
Herodes se velmi zarmoutil – jsou zde stejná slova jako u PJ v Getsemane (Mk 14,34). Vidíme ale rozdíl – na jedné straně král, který nese hříchy světa, na druhé král, který nese důsledky své slabosti a špatného rozhodnutí. V Písmu se píše o dvou druzích zármutku – zármute podle tohoto světa – působí smrt, zármutek podle Boží vůle – pokání. Herodes se rmoutí podle tohoto svět. Je mu to líto, mrzí ho to, jenže nic víc.
Před spolustolovníky se nechtěl shodit. Herodes znal pravdu, věděl co má dělat, ale před spolustolovníky…tlak okolí byl silnější než touha činit pravdu. Opět vidíme Herodovu rozeklanost. Kdosi napsal, že pokud nemám dost odvahy postavit se na pravou stranu, zůstanu stát tam, kde nechci. Herodes mohl celou situaci vyřešit jenom tak, že by řekl, že si Jana cení více jak půlky království. Jenže to znamenalo riskovat ztrátu ženy a prestiže. Protože to nechtěl, rozhodl se obětovat Jana.
Závěr
Vidíme příběh člověka, který o sobě leccos věděl, který se setkal s Janem, který mi leccos pověděl, který nebyl jednoznačně zlá postava. Vidíme příběh člověka, který stál na hranici rozhodnutí, jenže svoji šanci prováhal. Jenže život nevyhrávají váhavci, ale rozhodní lidé. Toto platí v Boží království. Cesta za Bohem je o rozhodnutích. Proti Herodovi je ale protějšek – král – Ježíš Kristus. Nekličkoval, ale rozhodl se plnit otcovu vůli. Sice mu to vyneslo kříž, ale i naději pro všechny nás, kteří ho chceme následovat a kteří se proto budeme dnes a denně muset rozhodovat toto následování uskutečňovat.