Dobrý pastýř - Jan 10

 „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. Za cizím však nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Toto přirovnání jim Ježíš řekl; oni však nepochopili, co tím chtěl říci.  Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. Tomu, kdo je najat za mzdu, na nich nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne J 10. 1 – 14

Představte si, že o vás řeknu, že jste stádo nebo že se chováte jako ovce. Nebo přijdu za někým z vás osobně a řeknu vám, že u vás pozoruji stádní mentalitu. Asi by vás to urazilo. Zakládáme si na svojí nezávislosti, jsme od malička vyučováni, že si máme dělat vlastní úsudky a že nemáme podléhat tlaku okolí. A tváří v tvář této realitě v textu vidíme obraz pastýře, kterým je Ježíš – což by nám ještě nevadilo, ale vzápětí i ovcí, ke kterým jsou přirovnáváni jeho následovníci. To je poněkud silné tvrzení pro člověka žijícího v Evropě v 21 století. My totiž žádné stádo nejsme a stejně tak nejsme žádné ovce. Stejně tak nikdo nechce chodit do církve, která připomíná stádo ovcí.

Pojďme se ale společně podívat na tento text podrobněji a zkusme v něm hledat něco pro naše životy.

Klíčové osoba v tomto textu je osoba pastýře, ke které je přirovnáván Ježíš. Dnes bychom ho možná přirovnali k dobrému ajťákovi, ale Bible byla psána v jiné době, zároveň lidské se nezměnili a Ježíš také ne. Proto i dnes jsem slova o pastýři aktuální. Pojďme si tedy Ježíše představit právě na pozadí tohoto podobenství. Zároveň bych byl rád, kdyby i ti, kdo si myslí, že Ježíše znají, zkusili v tomto textu najít něco nového, inspirujícího, překvapujícího a hlavně použitelného do života.

První zmínka je, že na rozdíl od lupiče pastýř vchází dveřmi. Hodně vágní, obyčejné tvrzení. Jakoby navíc. O tom, že někdo přišel dveřmi, se obyčejně nepíše. Píše se o tom, když někdo vykopl dveře, prorazil střechu, vysadil dveře z pantů, jinými slovy když šokoval. Podobně jako zloděj, o kterém zde čteme a který k šoku ovcí najednou seskočí z plotu, který přelezl. Dnes platí, že reklama prodává. A prodává proto, že šokuje, že je neobvyklá, že upoutá pozornost. A tak i my jako generace žijící mezi světélkujícími bannery, reklamami jsme upoutáváni tím, co nás šokuje, co strhne naši pozornost, co je hlasité, šokující, světélkující, fascinující, bombastické. Nakonec existují celé PR agentury a PR specialisté, kteří se zaměřují nikoli na to, jak předat pravdivou informaci, ale jak předat jakoukoli informaci. Nejde o to, CO se předává, ale JAK se to či ono předává. A jakýkoli způsob, který se dostane ke spotřebiteli nebo k zákazníkovi je dobrý.

Jenže Ježíš přichází v tomto textu zcela jinak – nešokuje, přichází klidně, nepotřebuje fascinovat lidi svojí silou a mocí. Toto platilo kdysi a toto platí i dnes. Přichází za tebou, za mnou klidně. Bez velkých a bombastických frází a zaručených metod, jak si získat klientelu. V poslední době i mezi námi mnozí mohli poznat Ježíše. Někteří se mě ptají a jak to na té třináctce děláte? Nevím, ale jedním z tajemství tohoto sboru je, že se máme rádi a že se modlíme, aby zde byl oslaven Ježíš. Kde je Ježíš, tam přichází lidé, protože on je neodolatelný.

Druhá věc – volá je jménem. Někdy mě napadlo u dětí z Asie, jak je mohou jejich rodiče poznat. Pro Evropana jsou všechny velmi podobné. A ještě více to platí u ovcí. Jakkoli tomu nerozumím, ovce mi přijdou úplně stejné. Přesto je pastýř zná jménem, my bychom řekli osobně. Navíc je zde zmínka, že až když jsou všechny ovce venku, pastýř se s nimi vydá na cestu. Vždy jsem si vyvedení na pastvu představoval tak, že pastýř vletí do ovčince, prodere se co nejdál ode dveří a pak zezadu začne křičet a strkat do ovcí, aby sebou pohnuli, vyběhli ven a pokračovali v chůzi nebo lépe běhu směr pastva. Volat je jménem, čekat na ně je jak v nějakém ovčí psychoterapeutické léčebně. Nebo platí, že do psychoterapeutické léčebny někdy díky svému životnímu stylu patříme my. Ježíš tím, že zdůrazňuje, že tím zná ovce jménem, zná každého z nás osobně a že nás nevnímá jako stádo nebo jako bezejmennou masu. Zároveň že nás nechce strhat. Všimněte si, že v textu je, že před ovcemi kráčí, nikoli běží. Celý obraz nás má zklidnit, kdy ono zklidnění není vykresleno tím, že ovce nic nedělají, ale že jsou blízko pastýři, kterému důvěřují. Všimněte si, že v textu čteme o slyšení hlasu, nikoli o tom, že ovce pastýře vidí. A nejen to, ovce rozpoznají hlas pastýře od hlasu někoho cizího. A o to běží – poznat Boží hlas mezi mnoha jinými hlasy, které si kladou nárok na naší pozornost. Nejedná se o stav halucinací, ale o snahu a touhu porozumět Pánu Bohu. Zároveň abych naslouchal Bohu, potřebuji někdy zvolnit a zároveň být ochoten Boha slyšet.

Když čtete text pozorně, pak u učedníků nastalo něco, co kazatelé ale i učitelé znají velmi dobře. Ježíš jim sdělí to, co se vám pokouším sdělit i já a najednou přijde reakce: „Oni však nepochopili, co jim chtěl říci“. V takovéto situaci můžete svoje vyučování ukončit s tím, že vaši posluchači nejsou hodni vašeho geniálního vyučování, protože jsou zabednění nebo hloupí nebo se rozhodnout pro to, co vidíme u Ježíše: „Řekl jim tedy Ježíš znovu“. Možná vám něco ohledně víry nedocvaklo, něco zní divně, něčemu nerozumíme, s něčím zápasíme, něco přesně nechápeme, občas nám nepasuje, co říká ten chlápek za kazatelnou, nicméně v textu čteme, že Ježíš jim to řekl znovu. Trochu jinými slovy, ale znovu. Ukazuje to na Ježíše, který má v našimi otázkami, zápasy, nejistotami trpělivost a který je tu i pro ty, kdo opakování nepotřebují, ale stejně tak pro ty, kdo to potřebují znovu a někdy znovu a znovu.

Ježíš opakuje svoje podobenství a přirovnává se k pastýři, který nejen vede – tak jak to bylo řečeno poprvé, ale který dává svůj život za ovce a který na rozdíl od špatného pastýře, který když přijde nebezpečí, ovce ponechává svému osudu, s ovcemi zůstane a obětuje se za ně. Zde Ježíš ukazuje na svoji smrt na kříži, kdy se obětoval za naše hříchy, zároveň ale ukazuje i na to, že, jako dobrý pastýř jde ve všech okolnostech života, ve kterých se nacházíme – pokud jej necháme do nich vstupovat.

Asi jste toto slyšeli tisíce-krát… jenže dává smysl, aby se člověk obětoval za zvíře? Ve SZ to bylo opačně, obětovala se zvířata za člověka. V judaismu se odpouští člověku, který se polepšil, napravil a který žije lepší život. Zároveň tomu, kdo přinesl za sebe smírčí oběť v podobě ovečky nebo jiného obětního zvířete. Jenže tady na místo obětního zvířete přichází pastýř – tedy Ježíš. Proč? Protože nás Bůh miluje. Francouzská velikonoční liturgie praví: Boží láska je bláznovství. Ježíš totiž žije pro ty, v nichž láska zemřela. Zemřel, aby jeho vrazi mohli žít.

V podobenství o dobrém pastýři, který se obětuje za ovce, můžeme zahlédnout, jak starý náboženský obraz mstivého, podlého a žárlivého Boha v Ježíši Kristu ustupuje Bohu víry, jemuž záleží na lidech. Tento Bůh se rozhodl mezi námi přebývat. Ježíš ukázal Boha, který nebere, ale dává, neutiskuje, ale pozvedá, který nezraňuje, ale uzdravuje. Je to Bůh, který odpouští, místo aby odsuzoval, osvobozuje, místo aby trestal. Běda těm, kdo vznáší požadavky, utlačují, zraňují a trestají v jeho jméno. Dá se o nic říci pouze to, že Ježíše vlastně neznají.

Možná si řeknete, ale to je strašně laciné, to je laciná milost, to je strašně zneužitelné. Ano, máte pravdu. Zároveň ten, kdo skutečně miluje, takto neuvažuje. Dobře to vystihl Aurelius Augustin, myslitel žijící ve 4 století slovy: Přiveďte mi zamilovaného, ten pochopí, o čem hovořím. Přiveďte mi toužícího, hladového, přiveďte mi člověka, který na této poušti žízní a touží po prameni věčné země. Ten mi porozumí. Pokud mám ale mluvit k člověku chladnému, pak vůbec nepochopí, co mu chci říct.  

A pak je zde ještě jeden důležitý prvek. Ovce následují pastýře. Toto je předpoklad, aby došli na dobrou pastvu, aby o nich bylo řečeno, že budou mít život v hojnosti. Když se dívám na některé moderní výchovné trendy, pak vnímám snahu vidět dítě jako partnera. Při své praxi kazatele jsem asi 20 let učil na několika školách a i zde byl tento trend znát. Učiteli jsi fajn, ale jsi pouze partner a nějak se tedy musíme dohodnout. Tento postoj se přenáší i do křesťanství. Bůh se nám v Ježíši stává nám rovným partnerem a společně se poradíme, co by tak pro mě bylo nejlepší. Jenže toto není pravdivý obraz Ježíše ani křesťanství. Pastýř totiž jde před svým stádem a to mu důvěřuje, že on ví, kam jde. Někdy vysvětluje, někdy nikoli. Na několika místech v NZ čteme, že za Ježíšem přicházeli lidé a chtěli být jeho učedníky a Ježíš je odrazoval. V jádru jeho odpovědí bylo, že následovat ho není vždy cesta růžovým sadem, že to není další z mnoha způsobů, jak si zkvalitnit život. Zároveň pokud ho někdo chce následovat, setká se s ním, bude jím uchvácen. Lidé se za ním vydávali nikoli kvůli štěstí, ale kvůli němu samotnému.

Jedním z největších paradoxů křesťanství je, že poddání se Kristu znamená vítězství. Pochopitelně že toto je těžké, protože máme potřebu řídit si své životy sami. Jenže Ježíš, stejně jako pastýř v tomto podobenství nás učí důvěře.

Zakončím příkladem. Před dvěma dny mi došel e-mail od jakési potencionální studentky, která nechodila na moje hodiny homiletiky, která mi psala, že neměla čas chodit na přednášky, ale že si myslí, že jí to jde i bez toho a poslala mi dvě ukázky toho, co vytvořila. Přečetl jsem to a napsal jí, že oceňuji její snahu, ale dobré to není a pak dodal, musíte projít přednáškami. Jinými slovy důvěřujte mi, že vím, co dělám, vím, co vám nabízím a mám zkušenosti. Nevím, zde bude reagovat. Zároveň ale vím, že mám dobrého pastýře, Ježíše, který ví, kam jde a kam mě vede a že ho chci následovat. Někdy rozumím, někdy nerozumí, ale vím, že je dobrý a to mi vlastně stačí. A k následování tohoto dobrého pastýře bych chtěl pozvat každého z vás.