V něm zapusťte kořeny - Kol 2

Budu vzdávat chválu Hospodinu, že je spravedlivý, budu zpívat žalmy jménu Hospodina, Boha nejvyššího. Ž 7, 18

Rád bych, abyste věděli, jak těžký zápas tu podstupuji pro vás, pro Laodikejské i pro ty, kteří mě ani osobně neznají. Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Říkám to proto, aby vás nikdo neoklamal líbivými řečmi. I když nejsem mezi vámi přítomen, přece jsem duchem s vámi a raduji se, když vidím vaši kázeň a pevnost vaší víry v Krista. Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. Kol 2, 1 - 7

Stojíme na konci školního roky, který je pro církev více určující než rok kalendářní nebo církevní, protože mnohé aktivity se přeruší a je možnost nabrat nových sil. Vybral jsem tento text, protože mě uhodila do očí slova o vděčnosti vyjádřené vzdáním díků.

Minulý týden jsem zasedl k počítači a napsal mail třídní učitelce našeho Martina, který dokončil základní školu a vyjádřil jsem jí poděkování. Myslím, že to, že jsme odraz Boží slávy a to, že máme vzdávat Bohu díky, se má promítat i na tom, že to stejné děláme ve vtahu k druhým lidem. Pokud je za co, je třeba jim vzdát díky. Zároveň jsme možná i my sami zažili, že nám nikdo nepoděkoval, když jsme si to zasloužili a zároveň jsme se tak zachovali i my. Bible nás ale mnohokrát a stále dokola vyzývá ke vděčnosti. Tyto výzva má ale háček. Když jsem psal do školy Martinově třídní, pak bylo za co děkovat. Před tím, Martin chodil do jakési katolické školy a to bylo někdy panoptikum nenormálnosti. Zde jsme viděli obrovský rozdíl.

Když jsem děkoval za to, že sloužíte ve sboru, je za co. Děláte to skvěle. A mohl bych pokračovat… když je za co děkovat, jen třeba děkovat.

Jenže když se díváte na dějiny židů – proto jsem vybral první čtení Žalm, pak se až příliš často vyskytují slova jako pogrom, vystěhování, později genocida, holokaust… Nevím, zda to měl nějaký národ v dějinách světa složitější. Druhý text je z NZ, ale ani prvotní církev neměla snadnou situaci a dost často jí provázelo utrpení, pronásledování a ústrky. Rozhodně se nejednalo o nějakou idylu a být křesťanem, podobně jako být židem často znamenalo zadělat si na pořádné problémy. Otázka pak zní, za co být vděční? V našem chápání za to, co nějaký člověk nebo Pán Bůh udělal tak, jak jsme si přáli. Tedy když bylo vysvědčení, možná jste vděčni za známky svých dětí nebo za učitele, možná budeme vděčni za krásnou dovolenou, pokud se vám daří zdravotně lépe, pak za zlepšující se zdraví, pokud máte nějaké sny a ty se vám splní, je to výzva k vděčnosti. Někdy si píšeme modlitební deníky a vypisujeme co pro nás PB udělal, abychom byli vděčni. Jenže budete vděčni, když se dozvíte těžkou diagnózu, když děti nesplní vaše sny, když…. A o tom je příběh mnohých Židů a prvních křesťanů. Židé to dokonce vyjadřovali ve slovech a proč sis PB nevyvolil jiný národ? Navzdory tomu, že SZ se hemží výzvami ke vděčnosti.

Když se díváme na uplynulý školní rok, pak jistě vyskakují oblasti, kde vidíme požehnání v podobě prosperity a jakkoli není vděčnost nic automatického, mělo by nás to k vděčnosti vést. Jenže Písmo nás vede k jinému druhu vděčnosti. Je to vděčnost jen za něco, za požehnání, ale za to, že patříme PB, že patříme k jeho lidu, že ať se děje cokoli.  Zároveň vděčnost za to, že Bohu se dějiny ani náš život nevymknou z rukou a že si náš život chce PB použít ke svojí slávě. Někteří křesťané tomu říkají radost z Boha samotného. T. Kempenský píše: „Šlechetný křesťan nenachází uspokojení v daru, ale v Bohu přede všemi dary.“ (kazatel z 15. století)

Jenže jak to docílit? V něm zapusťte kořeny, na něm zapusťte základy… v tomto krátkém výroku je shrnuto mnoho o tom, o co v křesťanství běží. Na kořenech je charakteristickém, že nejsou vidět anebo alespoň není vidět jejich větší část. Zároveň jejich hloubka, rozeklanost, půda, ve které jsou, rozhodujícím způsobem určuje, jak vypadá strom a jaké nese ovoce. Když má strom mělké kořeny nebo když není v dobré půdě, neukáže se to okamžitě a nějakou dobu vypadá jako ostatní stromy. Jenže až čas a i nepříjemnosti a těžkosti ukáží realitu.

Je příznačné, že církev roste nejvíce v těch částech světa, kde křesťanství je pod tlakem, kde víra něco stojí. Naopak největší eroze křesťanské víry je tam, kde se máme jako v nebi, kde se podařilo vybudovat ráj na zemi – v porovnání třeba se třetím světem. Stejné to bylo, když vznikalo křesťanství. Dokud byli křesťané pronásledováni, křesťanství rostlo a někdy i dost masivně. Jako by pak satan řekl, po zlém s nimi nic nesvedu, zkusím to po dobrém. Odstraním všechny překážky, které církev má, dokonce to bude církev, která získá moc a uvidíme. A stalo se, co se stalo. Utrpení církev nezničilo, zničil jí blahobyt a dostatek. Je zajímavé, že většinou čerpáme duchovní zdroje ze západních církví – kladu si otázku, zda i v tom není někdy důvod naší stagnace. Ale nevím…

Možná si položíme otázku, co s tím, když z objektivních důvodů utrpením neprocházíme. Nebo ne tak, jako třeba křesťané v Číně nebo v mnoha arabských zemích. Jsou kvalitní kořeny dány utrpením? Nejsou! Zápas o křesťanství, které má hluboké kořeny, musí vést každý tam, kde se nachází a v situaci, ve které se nachází.

Co chci povědět – okolnosti nemají být rozhodujícím faktorem naší víry ani utrpení ani blahobyt nám automaticky nedají do srdce vděčnost a v širším smyslu vztah k PB. Proto Bible někdy navzdory špatným okolnostem a někdy díky dobrým okolnostem vede k vděčnosti. Na druhou stranu inspirují nás často příběhy, kdy někdo věřil navzdory složitým okolnostem a kdy navzdory trápení vyznal, že Bůh je dobrý. Když jste se zeptali proč, tak vám řekl, protože je dobrý. Jak říká Job – což máme z Božích rukou přijímat jen dobro?

Nedávno jsem četl zápisky prvního předsedy naší církve – AA. Píše se rok 1914 a čteme zde: „Je obzor zachmuřen, jako nikdy nebýval. Temné mraky valí se nad námi, a hrom bije. V kořenech to praská a svět se otřásá v základech. Národ stojí proti národu. Všechen svět je ve zbrani. Všechno, več svět skládal naději, zklamalo. Budeme-li hledět kolem dokola, srdce naše přestane úzkostí bít a vlny zoufání nás pohltí. Ale pohled vzhůru nás uklidní. V bouři slyšíme hlas svého Pána, nebojte se, já jsem“. Tedy nic o tom, že vše zase bude fajn, ale vzhůru oči anebo slovy našeho textu, buďte zakořeněni v pánu.

Asi si řekneme, že přesně teď nastal čas pro druhou polovinu kázání, kde dostaneme nějaké know-how jak na sebe obléci Krista a jak být zakořeněn v Kristu? Odpověď znáte, prostě se neobejdeme bez základních křesťanských ctností (modlitba, společenství, Písmo, samota, ticho atd.). Jejich paradoxem je, že ani ty nemají automatickou moc nás proměnit. Nic takového neexistuje. Neexistuje kouzelný proutek, který z nás udělá lepší nebo vděčnější křesťany.

Přesto je zde jistý náznak – čím sytím svoje kořeny? Každý z nás je zakořeněný v nějaké půdě a je otázka v jaké. V poslední době jsem se hodně zajímal o vývoj politické situace a pak jsem viděl, že je to moc, že nemohu svoji mysl krmit negativním pohledem na svět. To vůbec není návod pro vás, každý to má jinak, neznamená to nezajímat se o svět, ale jen říkám, že není jedno, do čeho zapouštíme kořeny. To se pak táhne do mízy, do kmenu a nakonec to určuje, jaké dáváme ovoce. Ale není to jen politika, je to cokoli, co pouštíme do mysli a případně co tam necháme pustit svoje děti.

Růst kořenových systémů prý trvá dlouho – ne u všech stromům, ale ano u těch, které mají hluboké kořeny a jsou stabilní. I zakořeňování chce čas a něco prostě neuspěcháte. Některé oblasti nám Bůh zjevuje postupně, něco nám dochází postupně, růst doprovází jak radost, tak bolest a zásadní je v tomto všem hledat Pána Boha, učit se poslušnosti a horlivosti.

Pokud jsou kvalitní kořeny a dobrá půda, pak ovoce se dostaví.

Čím je sbor větší, tím jsou některé procesy komplikovanější. Stejně tak může vypadat, že skoro cokoli, co souvisí s duchovním růstem je komplikované a že vlastně celé křesťanství a služba je komplikovaná. Nakonec se studuje teologie, konají se různé křesťanské konference atd… to sice ano, ale klíčem není technika, ale být v Kristu. Být zakořeněný v dobré půdě je záruka, že ovoce se dostaví. To nevylučuje případné dovednosti, kultivaci, ale ty nejsou hlavním důrazem Písma. Všimněte si, že Bible jen velmi vágně naznačuje, jak má vypadat církevní zřízení, jak má fungovat církev, ale mnohem více se věnuje tomu, kdo je tím, kdo jí vede a kdo je její součástí. Pravidla pro starší jen jedna dovednost a zbytek je charakter…

Závěr: Vzdávejme díky, ale vždy… více než radost a vděčnost za něco je radost a vděčnost z Boha. Aby se to tak dělo, pracujme na svých kořenech, které ovlivňuje to, čím je sytíme, které rostou dlouho a které když jsou kvalitní, pak ovoce – třeba v podobě vděčnosti se dostaví.