1 Kor 1 - rozpory ve sboru

Kdybych si měl vybrat na jaký sbor, který je popsány v epištolách, bych nechtěl, jako kazatel  jít, pak bych měl dva, kam bych skutečně nešel. Jedním by byl sbor v Galácii a druhým sbor v Korintě. Jeden zápasil se zákonictvím, druhý byl rozdělen na několik skupin a zápasil s nemorálností. Jak se budeme postupně listem do Korintu zabývat tak na jednu stranu můžeme být inspirováni, na stranu druhou nás opustí někdy naivní představy o rané církvi a o tom, jak jí to hezky fungovalo. Vidíme, že zápasy a hřích se nevyhnul ani jí.

Důvod je jednoduchý a stále se opakující. Bible píše o lidech a lidé zůstávají stejní, pouze okolnosti se mění. Uvidíme, že Korintský sbor zápasil s roztržkami a nesváry, s tím, že se jeho členové hlásili k různým osobnostem, s tím, že Korinťané se mnohdy chovali jako lidé okolo nich a splývali s okolím, soudili, propadali různým sexuálním hříchům, dokonce na sebe dávali žalobu u soudu, byli si navzájem pohoršením…prostě síla. A o těchto lidech je řečeno, že „nejsou pozadu v řádném daru milosti, že svědectví o Kristu mezi nimi bylo potvrzeno a že čekají na Kristův příchod“ (1 Kor 1, 6 – 7). Já bych řekl, že jsou pozadu snad ve všem, ale dle Pavla nejsou. Pavel skrze tento list ukazuje, že člověk může mít poznání, zkušenosti, obdarování, dary Ducha, ale není to automatická záruka proměny charakteru a srdce. Toto vše po něm může sklouznout. Závěr pak není nemá smysl poznání a zkušenosti, ale ani to není automatická záruka proměny. Jak vidíme, problém v Korintě byl jejich neproměněný charakter. Sbor v Korintě ukazuje, že můžeme být schopní, obdarovaní, mohli jsme zakusit Kristův dotek, ale zápas o charakter, zápas se svými sklony, s hříchem, se skrytými démony, vedeme dál.

Korint byl a je doposud je přístav, tedy město otevřené světu, křižovatka kultur, obchodu, ras, náboženství ale i neřesti. Už od nejstarších dob uctívali obyvatelé Korintu především Afroditu (v římských časech Venuši), bohyni lásky, což v praxi znamenalo užívání si s chrámovými prostitutkami (i prostituty). Korint byl široko daleko známý jako město neřestí. Římský básník Horatius převedl do latiny staré řecké přísloví: „Non cuivis homini contingit adire Corinthum.“, tedy „ne každému člověku dostane se navštívit Korint“, což znamenalo, že ne každý si mohl dovolit účastnit se bezstarostného hýření a rozmařilosti. Mravní zkaženost města byla příslovečná. Dokonce prý existovalo řecké slovo korinzomai – právě od slova Korint, které chtělo ukázat míru zkaženosti pocházející z tohoto města. Vrchol Korint dosáhl v klasickém období tedy 5. a 6. století p. K. Pak jeho věhlas postupně upadal a teprve v roce 44 př. n. l. bylo město znovu založeno Gaiem Juliem Caesarem jako římská kolonie pod názvem Colonia Laus Iulia Corinthiensis. Podle historika Appiána, byli noví osadníci vybráni z řad římských propuštěnců. Za vlády Římanů se Korint stal sídlem správy provincie Achaia. Nicméně i po jeho znovuobnovení město, které se skládalo z Římanů, Řeků a Židů, bylo nadále známo pro své bohatství, avšak také pro svoji rozmařilost, nemorálnost a zkaženost.

Tedy vidíme na tehdejší dobu velké město, zároveň jak to ve velkých městech bývá, město, kde je křižovatka kultur a národů a město mravně hodně zkažené. To, co je pro nás důležité, je, že popsaná realita se odráží i v místním sboru. I tam budou problémy s hříchem, problémy s různým náboženským a okultním pozadím a také sociální problémy. Je to tak, že církev odráží rysy společnosti kolem sebe a to jak v dobrém, tak i ve zlém. Nebo jinak – že si přinášíme svět do církve a do svých životů.

To, že Korintský sbor byl dost ostrý, ukazuje i vyznání Pavla: Přišel jsem k vám sláb, s velkou bázní a chvěním, což není úplně dobrá vizitka pro sbor a zároveň to není dobrý startovní bod pro kazatele, který na nějaký sbor přichází.

První problém a zápas, který popisuje Pavel, je v těchto slovech:

Prosím vás, bratří, pro jméno našeho Pána Ježíše Krista, abyste všichni byli svorni a neměli mezi sebou roztržky, nýbrž abyste dosáhli plné jednoty smýšlení i přesvědčení. Dověděl jsem se totiž o vás z domu Chloé, bratří, že jsou mezi vámi spory. Myslím tím to, že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? Děkuji Bohu, že jsem nikoho z vás nepokřtil kromě Krispa a Gaia; tak nemůže nikdo říci, že jste byli pokřtěni v moje jméno. Pokřtil jsem i rodinu Štěpánovu. Jinak už nevím, že bych byl ještě někoho pokřtil. Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. Je psáno: 'Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.' Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé. Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic - aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem. Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením, jak je psáno: 'Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu'. 1 Kor 1, 10 – 31

Sbor procházel rozdělením a Pavel popisuje čtyři hlavní skupiny. Jedna se hlásila k Pavlovi, jedna k Apollovi, další k Petrovi a pak rovnou ke Kristu. Podobná situace je někdy ve velkých městech, kde si můžete vybírat mezi kazateli a když se vám nelíbí jeden, jdete na jiného. Podobný výběr někde „v horní-dolní“ většinou nemáte. „Problém“ byl v tom, že všichni, ke kterým se Korintští hlásili, byli dobří. Podávejme se na jejich důrazy. Pavel… důraz na evangelizaci. Kdyby byl v našem sboru, byl by nešťastný, jek málo lidí přichází ke Kristu a neustále by nás tlačil, abychom se více otevřeli světu. Zřejmě bychom Alfa kurzy dělali 3x za rok. Možná polovina lidí na sborovce by byla nevěřící a Pavel by s nimi trávil dlouhé rozhovory. Dělat sbor pro věřící by pokládal za ztrátu času. Jeho důraz by byl na spasení z milosti. Každý rok by zakládal další sbor, kde žádný sbor před ní nebyl. Petr…byl silná osobnost, vedoucí týmu apoštolů. Na rozdíl od Pavla i Apolla se s Kristem viděl osobně. Měl někdy tendence k zákonictví, kvůli kterým se jednou dokonce pohádal s Pavlem, který ho napomenul. Na rozdíl od Pavla a Apolla neměl vzdělání, byl to rybář. Apollos – ve Skutcích je charakterizován takto: Žid jménem Apollos, původem z Alexandrie, muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svaté Písmo. V Alexandrii byla největší knihovna starověku, jednalo se o město, které bylo ve starověku centrem vzdělanosti. Být „vzdělancem z Alexandrie“ byla hodně dobrá vizitka. Bylo to, jako když řeknete vzdělanec z Harvardu. Má to jiný zvuk než vzdělanec z Horní Lhoty… I když to nemusí nic znamenat. Navíc jeho vzdělanost se projevovala tím, že byl výmluvný a dokázal vykládat Písmo. Lukáš ve Skutcích o něm píše, že ve veřejných rozhovorech překonával židy přesvědčivými důkazy z Písem, že Mesiáš je Ježíš. Prostě brilantní řečník. A nyní si představte, že vedle sebe máte tyto tři osobnosti. Pavel – nejlepší evangelista a teolog, vzdělán u jednoho z nejlepších rabínů. Petr – osobně znal Krista, slyšel, co učil, měl ohromné zkušenosti. Apollo z Alexandrie - řečník, myslitel. Každá z těchto osobností měla přirozeně svoje důrazy a každá něčím přitahovala. A pak zde byla poslední skupina, která se nehlásila k nikomu a která říkala, že se hlásí rovnou ke Kristu. To jsou „super-duchovní křesťané“, kteří nepotřebují žádné kazatele, žádné vedoucí a možná ani žádnou církev, ale jen Krista. Pavel, místo aby řešil, kdo je z nich nejlepší, na to jde úplně z jiného konce a vlastně naznačuje, že všichni jsou mimo.

Pavel hovoří o Kristu a o jeho kříži. Neřeší svoje ani Apollovi ani Petrovi důrazy, nepolemizuje s hyper-duchovními křesťany, ale začíná tím, že se Bůh rozhodl spasit svět bláznivou zvěstí. Mám osobní teorii, že není náhoda, že Pavel tak moc akcentuje „bláznivou zvěst“. Jak on, tak Apollo skutečně patřili mezi intelektuální elitu. Petr zase měl neskutečné zkušenosti. A Pavel píše – nechte svoji inteligenci a zkušenosti, o tom to není. Poznání Ježíše je ještě o něčem jiném. Mnohem později tento paradox vystihne B. Pascal slovy: Srdce má své důvody, o kterých rozum nic neví. A nebo: Jak je daleko od poznání Boha k tomu, začít jej milovat.

Pavel pak shrnuje dvě skupiny lidí, které zřejmě obklopovali Korintský sbor a jejich přístup k víře. Židé žádají zázračná znamení... Nedávno proběhla konference Awakening. Když jsem tam byl, měl jsem pocit, že hlavní řečník měl doslova patent na zázraky. Rovnou dopředu prohlásil, že dnes se budou dít zázraky. Pavel takto k poznání Ježíše nepřistupuje. Neměl na zázraky patent, jakkoli čteme, že se skrze něj děly. Ale ani zázrak nemůže překonat zvěst o Ježíši. Druhá skupina – Řekové, žádali věrni své tradici a žádali moudrost. Víme, že filozofie znamená lásku k modrosti a tak bychom podobnou lásku čekali v evangeliu s tím, že tato moudrost bude ještě hlubší než Řecká. Čekali bychom, že Ježíšovo učení bude ještě sofistikovanější, než učení Platona, Aristotela, Sokrata, Pythagora, Herakleita a dalších.  Ale Pavel řekne, ne. My kážeme Krista ukřižovaného.

Možná bychom řekl, Pavle zadrž – jsi mezi chytrými a zázraku chtivými lidmi, tak něco moudrého řekni nebo udělej zázrak. Jenže Pavel řekne – stačí, když kážeme Krista ukřižovaného a je mi jedno, že je to světu bláznovství. Pokusím se to trochu přiblížit, abychom pochopili lépe, o co jde. Představte si, že příští tři neděle bude série kázání a vy budete na 100 procent vědět, že příští neděli se zde odehraje nějaký zázrak. Další neděli bude neskutečně moudrá přednáška o smyslu lidského života a o tom, jak žít úspěšný život. A pak bude třetí kázání, na téma Ježíš Kristus byl ukřižován za naše hříchy. Máte známého a ten vám slíbí, že přijde ale jen na jednu. Na které kázání a nebo na jakou bohoslužbu ho pozvete? Myslím, že drtivá většina by vybrala první nebo druhé… Jenže Pavel píše – my kážeme Krista ukřižovaného, protože jen v něm je spasení, smysl, jen on skutečně může změnit život. Nepíše to člověk, který není moudrý, který nezažil zázraky, a proto se těmto věcem brání. Píše to člověk, který nad toto vše spoléhá na Krista a to nikoli stylem, že souhlasí s jeho učením, ale že s ním a pro něj žije.

Proto přes všechno, co ve sboru děláme, je třeba, abychom toto neztratili. Ze Savany, MC, PC, Robinsonu, AVA a dalších věcí se snadno může stát fajn volnočasová aktivita. Z kázání se časem mohou stát fajn moralistní a nebo vysoce intelektuální promluvy. Ze skupinek se časem mohou stát příjemné povídací kroužky. Toto vše bude mít „jen“ jednu chybu – postupně se z toho všeho vytratí Kristus. Možná proto, že se nikoho moc nechceme dotknout, možná z jiných důvodů. Jenže toto je špatná cesta pro církev.

Pavel píše: Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. To, že se jedná o bláznivou zvěst, neznamená, že Krista máme kázat bláznivě, že s prominutím platí, čím blběji o Kristu mluvíme, tím lépe. Jde o to, že zvěst o tom, že Ježíš – Bůh se nechá ukřižovat, že odpouští hříchy lidem, jako jsme my, že spasení je z milosti a že zároveň od nás očekává, že budeme následovat jakéhosi neviditelného Boha, je pro mnoho lidí bláznivá. A my tuto zprávu máme předávat inteligentně, srozumitelně, ale pravdivě. Což někdy pocit bláznivosti bude vzbuzovat.

Nakonec Pavel ukazuje, že Korinští nemají moc věcí, čím by upoutali pozornost, čím by oslnili: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených. Jakoby se neměli o co opřít. Nemohu říct, že do vašeho sboru chodí nějaký významný politik, vědec, filozof a nevím kdo ještě. Ale Pavel tuto realitu nevidí nijak černě, protože se opět vrací k svému tématu a tím je Kristus, jako středobod všeho. Přeje si, aby lidé nebyli fascinováni osobnostmi, ale Kristem.

A toto bych byl rád, kdyby se dařilo i nám a to jak v osobních životech, tak ve sboru. Aby náš život a život sboru byl prostoupen Kristem, jakkoli se to někdy někomu bude zdát bláznivé.