Římanům 7 a jak si poručit

Začal bych toto kázání citátem se Spejbla a Hurvínka, který zřejmě byl inspirován textem Římanům 7. Spejbl říká: „Hurvajs, musíš si umět poručit. Hurvínek mu na to odpovídá: Což o to taťuldo, já si poručím, jenže já se neposlechnu.“ Co říká Pavel?

Řím7:14 Víme, že zákon je svatý – já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo. Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho! – A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu. Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.

Jak Hurvínek, tak Pavel konstatují následující. Vím, co je dobré, dokonce to chci dělat, ale nedokážu to. Pavel píše o hříchu, který nás stahuje podobně jako gravitace. Někteří diskutují, že toto nemohl psát Pavel po obrácení a já jim strašně závidím, protože bych si přál mít stejnou zkušenost jako oni, tedy poté co jsem uvěřil, už nezápasit s gravitační silou hříchu. Jenže se mi to nedaří a jak znám některé z vás, máte asi podobnou zkušenost. Nemusí se jednat jen o hřích, ale i o špatné návyky, o podléhání lenosti nebo o prokrastrinaci. Vím, že nemám jíst tolik sladké, vím, že se mám hýbat, vím, že nemám tolik být na sociálních sítích, vím, že se nemám utrhovat na své děti, vím, že se nemám dívat na některé věci, vím, že nemám pomlouvat a nejen to. Dokonce s tím i souhlasím, ale někdy nemám sílu, nebo někdy nechci, nebo jsem slovy Pavla „zajatcem jiného zákona“. Zákona hříchu. Nedávno jsem psal dopis jednomu člověku, se kterým mám napjaté vztahy s návrhem to mezi sebou nějak dát do pořádku. Přišlo mi „krásné ujištění“. Mám tě fakt rád, ale nic měnit nebudu, protože ke změně nemám sílu. Mně se tato odpověď zdá stupidní, hloupá, bizardní, ale já mám zase jiné slepé skvrny, slabiny, které neovládám, nebo které ovládám hůře než jiní. Tedy vlastně rozumím a podstatě jsem se smířil s tím, že napětí mezi námi přetrvá až do smrti jednoho z nás.

Proč ale řečeno s Hurvínkem, se neposlechneme? Četl jsem, že příčinou naší neschopnosti sami sebe uposlechnout nebo poručit si lze dohledat ve vývoji mozku. Údajně nejstarší částí našeho mozku je mozkový kmen, označovaný jako plazí mozek, který je zodpovědný za základní instinkty. Později se našim savčím předkům vyvinul limbický systém, což je část mozku zodpovědná za emoce, ale i za pocity důvěry a loajality. A nakonec se objevila nejmladší část našeho mozku, takzvaný neokortex, zodpovědný za racionální myšlení, logické uvažování, plánování a řeč.  Tak jak je mozek stvořen působí, že naše chování je mnohem více určováno emocemi, než rozumem. Jiné vysvětlení je, že jsme stvořeni tak, že když náš pra-předek viděl tygra, neměl čas přemýšlet, zda se jedná o samce či samici, nebo jen mládě, ale reagoval okamžitě útěkem a až později začal přemýšlet co dál, jak seskočit z hrušky, na kterou utekl, na zem. Obě teorie ale tvrdí, že nás ovládají především emoce, nikoli rozum.

Představte si, že podle Řím 7 jsme jakoby dva tvorové. Jeden je divoký kůň, druhý pak jezdec, který ho řídí. Kůň jsou touhy a emoce, které buď mohou sloužit a působit dobré věci anebo naopak. To záleží na jezdci, který je náš rozum, který velmi často ví, co je správné a který by měl koně řídit. Otázka je, jak se naučit řídit koně. Jak dělat to, co je správné a co chce Pán Bůh? Ano někdy Boží vůli neznáme, ale často víme, co dělat nebo nedělat, ale přesto konáme opak. V Řím 7 se nepochybně jedná o hříšné chování, ale můžeme to rozšířit i na chování jako takové, kdy se prostě přestávám ovládat.

Lidé zabývající se prokrastrinací, navrhují různé dobré metody, které fungují. Hovoří o tom, že jsme taženi ke špatným věcem tehdy, když jsme unaveni, když se snižuje náš kognitivní zdroj – tedy naše schopnost řídit rozumem svoje emoce. Proto je třeba odpočívat, hýbat se, občas se provětrat, důležité věci dělat, když máme energii, dále se hovoří o tom, že si máme osvojovat dobré návyky a tyto pak skutečně dodržovat. Toto vše není vůbec špatné a rozhodně bychom to neměli příliš rychle zavrhnout. Dokonce si myslím, že bychom se jistým metodám měli učit, jinak se snadno stane, že jsme vlečeni svými slabinami, nezvládnutými pudy a instinkty. Pak se dostávám do smyčky, která začíná tím, že nic nedělám, proto mám výčitky, proto o sobě pochybuji, a proto se propadám do pocitu bezmoci.

Čím déle pracuji s lidmi a i se sebou, tím více vím, jak nesnadné je, najít na podobné problémy a zápasy řešení, jak všechny křesťanské rady, které jsou v podstatě dobré, typu modli se, vydej to Bohu, nenech se přemoci zlem, ukřižuj svoje tělo, působí jen zčásti. Na jednu stranu se jedná o rady nekonkrétní, jenže na jejich obranu nutno dodat, že ani Bible nám nedává nějaké know-how, nějakou metodu, nic ve smyslu knih, které najdete v knihkupectvích pod názvem sebezdokonalování. Já sám jsem nějakou dobu používal tzv. buzer lístek, kde jsem vypsané různé oblasti, které jsem ten den chtěl splnit nebo naopak kterým jsem se chtěl vyhnout. Byla to jistá metoda, která pomáhá. Nebo se mi do mobilu ukládají data o pohybu a vím, že abych vydržel svoje pracovní tempo, musím něco dělat se svým tělem, a právě ona aplikace mě nastavuje zrcadlo a pomáhá mi se ovládat. Jenže nemění moje srdce a i vůle je někdy slabá. Bible místo buzer-lístku řekne, že máme ukřižovat svoje tělo, obléknout se do Krista, zemřít svým vášním. Jenže jak, to už v Bibli není.

Pokusím se navrhnout určité řešení s vědomím, že úplnou odpověď neznám. Pavel v našem textu píše: V mé přirozené lidské povaze není nic dobrého. Dokážu sice chtít dobro, ale chybí mi síla k tomu, abych to dobro uskutečnil. Vždyť nedělám dobro, které bych rád dělal, ale činím zlo, ačkoli je mám v ošklivosti. Je ve mně veliký rozpor mezi vnitřní a vnější bytostí: Ta vnitřní bytost, totiž moje mysl, vždycky radostně souhlasí s Božím zákonem. (Kurzův překlad)

Základní Pavlovo východisko o lidské přirozenosti je, že člověk je ve své podstatě špatný. Že v jeho povaze není nic dobrého a že ho to přirozeně táhne ke zlu. Před pár lety jsem se setkal s USA s AA. Četl jsem jejich vyznání a první bod zní: Přiznali jsme svoji bezmocnost nad alkoholem – naše životy se staly nezvladatelné.

Jinými slovy, pokud chtějí se svými životy něco dělat, musí si přiznat, že jejich životy jsou nezvladatelné. Jenže… chápal bych to u někoho, kdo je každý den opilý, ale ta samá slova vyznával člověk, který nepil řadu let a stále na AA chodil. Důvod byl, že si stále uvědomoval, že i když je mnoho let „na suchu“, stále v něm je obrovský potenciál padnout. Že je a do smrti bude nemocný. Ale právě toto vědomí ho chrání, aby do závislosti nepadl. A o tom píše Pavel, byť nikoli o alkoholu, ale o naší přirozenosti. Je zlá. Tečka. My to často na sobě odmítáme vidět, a proto se ztotožňujeme s různými idealizovanými rolemi, jako profesor, matka, otec, odborník, kazatel, ředitel, student atd.  Těmto rolím, které jsou ve svém podstatě dobré, ale nesmíme se za ně skrývat, se říká maska či persona, za kterou se skrývají stíny, které podvědomě potlačujeme a kterých se bojíme.  Ale právě ono přiznání, že je se mnou něco zlé, je prvním krokem.

V AA je ale i druhý bod Dospěli jsme k víře, že síla větší než naše může obnovit naše duševní zdraví.

Tedy nekončí se tvrzením, že jsem alkoholik, že jsem hříchu zaprodán, nebo pokud použiju dnešní příklad, pak prostě sedím na koni a ten si dělá co chce, cloumají se mnou neovladatelné emoce a touhy, ale je zde vyznání, že existuje naděje se z toto dostat nebo spíše dostávat. Měnit se. Proto Pavel nekončí u sedmé kapitoly Římanům, a píše následující:

Neboť všichni, kteří jsou puzeni Duchem Božím, ti jsou synové Boží.

Neboť všichni ti, kdo se poslušně dávají vést duchem Božím, jsou synové Boží.

Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové.

Všechny překlady zápasí s tím, jak vyložit slovo vést Duchem – tedy vést. Čteme vést, být puzen, být poslušně veden. Vždy to ale znamená, že sice jdu, ale část své vůle předávám do vůle někoho jiného. Podobně jako když čtu v mapě. Mapa to za mě neodchodí, ale bez ní se zamotám. Zde se píše o otevírání se na působení Ducha, které se děje i skrze modlitbu, společenství, jisté duchovní disciplíny, službu druhým. Zároveň aby Duch v nás působil, není jedno, čemu a komu se otevíráme, co do sebe, do své mysli vpouštíme. To nijak nepopírá i snahu o určité dobré stereotypy a životní návyky, které když nemáme, zoufale nás to táhne k naši slabinám. Pochopil jsem to na své nemoci. Nemoc v sobě cítím, ale je mi dobře. Zároveň nejsem a asi nebudu vyléčen. Ale nemoc teď nade mnou nemá moc. Kdybych ale vysadil léky a asi kdybych se vrátil do staré životosprávy, vše se vrátí. Potřebuji si to říkat nikoli protože jsem hypochondr, ale abych byl opatrný, abych nemachroval a zároveň s nemocí bojoval nebo spíše usnadnil boj svému tělu.

Poslední věc – někdy mám z Pavla a vlastně celé Bible pocit, že mě neustále vede k boji proti sama sobě. Hlavní je nehřešit, pracovat na své dokonalosti. Jenže se mi zdá, že to tak není. R. Rohr: „Dokud a pokud neodevzdáte svůj život druhým, sami jej na žádné hlubší rovině nebudete mít.“

Tedy proměna nekončí u proměny, ale jde dál, jde k druhým lidem. Pointa je, aby proměnění lidé sloužili dalším. Proto se proměňují, aby sloužili.

A tak i dnes můžeme Bohu vyznat, že jsou oblasti, které nezvládáme a vydat mu je. Zároveň si přiznat, že jsme nevyléčitelně nemocní a zároveň prožít naději, že Bůh navzdory tomu s námi jedná a chce nás měnit a že máme nástroje, skrze které nás Bůh může měnit. Důvodem pak je, abychom jako proměňovaní lidé mohli sloužit dalším.