Jan 6, 16 - utišení bouře

Jan 6:16 Když nastal večer, sestoupili jeho učedníci k moři,  17 vstoupili na loď a jeli na druhý břeh do Kafarnaum. Už se setmělo, a Ježíš s nimi stále ještě nebyl. 18 Moře se vzdouvalo mocným náporem větru. 19 Když veslovali asi pětadvacet nebo třicet stadií(c), spatřili Ježíše, jak kráčí po moři a blíží se k lodi; zmocnil se jich strach. (c) asi 5–6 km 20 On však jim řekl: „Já jsem to, nebojte se!“  21 Chtěli jej vzít na loď, a hned se loď ocitla u břehu, k němuž jeli.

Když něco chceme v češtině negativně zdůraznit, potom někdy použijeme slovo rozbouřený. Rozbouřený žaludek, rozbouřené emoce, rozbouřená politická scéna, rozbouřená atmosféra… Chceme tím povědět, že něco není v pořádku. I když jsme národem suchozemců, platí, že ne nadarmo toto slovo používáme. Kdo viděl rozbouřené moře, ví o čem je řeč. Jedná se o něco šíleného. O něco, kdy najednou velmi dobře víme, že jsme jako lidé jen stéblo slámy. Kdy vidíme obrovské masy vody, které si doslova hrají z mnohatunovými parníky jako z třískou. Nevím, zda toto nastalo v našem příběhu, nicméně je jasné, že se muselo jednat o dost šílenou zkušenost, které se i zkušení rybáři báli. Hrůza z moře byla násobena hrůzou z ohlušujících blesků, zároveň i neovladatelností lodě, které se na vlnách zřejmě řídit nedala. Pro námořníky a rybáře podobná situace velmi často znamenala smrt. Když jsem četl výklady k tomuto oddílu, často jsem se dočítal, že zásadním problémem učedníků byl strach. To asi ano, ale na druhou stranu asi nešlo se nebát. Nenormální by bylo nebát se. Navíc v textu čteme, že veslovali asi 5 – 6 km, což je dost šílená vzdálenost, při které se člověk pořádně unaví, zvláště když je bouře. Navíc je zde ještě jeden faktor. Učedníci sestoupili na loď krátce poté, co je Ježíš zázračně nasytil. Představte si, že se příjemně najíte, chvíli posedíte a poté vyrazíte lodí na cestu domů. Je vám dobře, klidně veslujete a najednou přichází bouře. Vaše plány berou za své, z pocitu příjemného nasycení se stává pocit silné nevolnosti. Chleby, které vás měli zasytit, hrozí, že se dostanou z žaludku rychle do moře. V končinách, kde se děj odehrával, přicházela bouře velmi rychle a tak se někdy stalo, že plavci ani nestačili přirazit ke břehu. Navíc učedníci byli zkušení rybáři, a kdyby tušili blížící se nebezpečí, jistě by na jezero nepluli. Tedy bouře přišla hodně rychle a nečekaně.

Asi není třeba říkat, kam mířím. Mnohokrát v životě jsme prožili nádherný pocit, podobný tomu, co prožili učedníci po zázračném nasycení. Máme pocit, že by to mohlo vydržet věčně. Jste spokojení, nasycení, klidní, odpočinutí. Jenže pak přijde nemoc, neporozumění, krize v práci, krize ve vztazích – to, čemu se říká bouře. Víme, že máme věřit, máme zkušenosti z PJ – podobně jako měli učedníci zkušenost z nasycení, víme a mnohokrát jsme se přesvědčili, že Ježíš zachraňuje a to nejen z doslechu, z toho, že jsme o tom někde něco četli, ale je to naše osobní zkušenost. Přesto přijdou chvíle, kdy se nám jakoby ztrácí a navíc tyto chvíle někdy přichází stejně nečekaně a stejně rychle, jako přichází bouře. Najednou se cítíme, jako kdyby nikdy žádné nasycení neexistovalo. Cítíme jen vystrašenost, únavu a ať se snažíme jakkoli, nic se neděje a bouře nepovoluje.

Učedníci reagují zcela normálně – prostě napínají svoje síly a zapojují veškeré dovednosti k tomu, aby se ze šlamastiky dostali ven. Je třeba dodat, že se jednalo o lidi, kteří se na vodě pohybovali dobře, podobně jako účetní v podvojném účetnictví, manažer ve vedení, IT technik na počítači atd. Jenže někdy ani naše zkušenosti nestačí a život se vymyká z osy. Dokonce čím dál více se snažíme o změnu, tím více jsme unavení a navíc to nikam nevede. Čím více se snažíme mít věci pod kontrolou, tím méně je pod kontrolou máme. Ne vždy to takto v životě chodí, ne vždy podobné pocity prožíváme, ale někdy a možná často ano. F. Villon tyto pocity vystihl slovy „něco těžkého co drtí, strach a úzkost z života smrti“. Kdysi jsem měl kázání na podobné téma a po něm mě jeden člověk dost vynadal. Patřil k jakési skupině multi-level obchodníků, kteří svůj úspěch stavěli na pozitivním myšlení. Kázání o úzkosti a zápasech ho rozlítilo, snad i proto, že s sebou vzal pár pozitivně naladěných kolegů. Toto jim nehrálo do not. Jenže bouře nejen přichází, ale někdy se v nich i topíme…

Několikrát jsem viděl obrázek, na němž je člověk sedící na rozbouřeném moři na malém ostrůvku jak se drží kříže. Pod obrázkem byl verš „neboj se, toliko věř“. Zřejmě to vychází z podobného příběhu, který zaznamenal Matouš, kde za Ježíšem jde po rozbouřené vodě Petr. Když se začne bát, začne se topit. Když vidí bouří víc než Ježíše, má problém. Pointa je jasná – neboj se, toliko věř. I tento příběh přímo vybízí k této pointě. Uprostřed životních bouří je třeba věřit. Jistě… Jenže Jan zde nic takového nezaznamenává, což je právě u Jana zvláštní, protože Jan nejvíce ze všech evangelistů klade důraz na víru. Když čteme text pozorně, potom vidíme, že se učedníci začnou bát v okamžiku, kdy se k nim po vodě blíží Ježíš. Prostě se jedná o neobvyklý úkaz, který je jakoby dorazí. Jediné co jim Ježíš řekne je, jsem to já, nebojte se. Nic o víře, žádná výčitka, zde je pouze jediné slovo - jsem to já a kde jsem já, tam je bezpečí. V první chvíli dokonce ani nečteme nic o tom, že by se bouře utišila. A asi se ani neutišila. Možná pokračovala, jenže důležitější bylo, že Ježíš byl nablízku. Tento text mi připomíná, když byli ještě děti malé a bezmezně mi důvěřovali. Teď mi také důvěřují, ale oproti dětství to má svoje meze, důvěřují mi „mezně“ a třeba dodat, že oprávněné. Kdysi důvěřovali nikoli proto, že pochopili, co znamená důvěra, ale protože věděli, že otec je nablízku. I když slovu důvěra nerozuměli, rozuměli velmi dobře slovu otec. Nevím, jak moc učedníci chápali slovo důvěra, jistě lépe než děti, ale chápali, že je nablízku Ježíš. A přesně toto jim Ježíš říká – já jsem to, nebojte se, protože já jsem nablízku. Možná situaci vyřeším jinak, než si představujete, možná hned neutiším bouři, ale jsem nablízku a přicházím právě tam, kde je bouře.

„V každém okamžiku naší existence, tedy kdykoli a kdekoli nám Bůh nabízí radostnou zprávu, že je s námi. Je škoda, že většina z nás si nadále pěstuje svoji umělou identitu, skrze níž pravda o tom, že jsme milováni, nemůže prorazit. A proto se stáváme zasmušilými, ustrašenými a zákonickými. Brbláme a reptáme, honíme se za přízraky a nad tím, jak nám nejde se zdokonalit, evangelium nám nepřináší radost, což má mizivý půvab pro ty, kdo hledají pravdu. Před uštvanými učedníky a svatými ochraňuj nás Pane.“ Jenže Ježíš nejen v tomto příběhu říká, neboj se, jsem nablízku. Vaše ustrašenost, upachtěnost, není nutná. Problém je, že toto teoreticky víme, jenže to nestačí. Mnohokrát naše jistota totiž neplyne z Boha, ale z jiných jistot. Nevím, jak se vám dařil páteční půst. Při půstu obecně mám zajímavou zkušenost. Jak moc je moje radost a jistota zakořeněna v Kristu si uvědomuji, když den nejím. Najednou se nechám snadno vytočit, jsem nervóznější, večer se mi chce jíst, i když den nejedení není až tak nic hrozného. Jenže moje jistota je v plném žaludku, plném kontu, úspěchu dětí a to někdy víc než v Kristu. Jakmile o některou z těchto a mnohých dalších jistot přicházím, bojím se. Jenže Ježíš nám říká, jsem nablízku.

Jenže ono to tak někdy nevypadá. S.C. Lewis v hlubokém zármutku po smrti své manželky napsal: „A kde je tedy Bůh? Tohle je jeden z příznaků, které mě nejvíce znepokojuje. Když jsi šťasten, vůbec nemyslíš na to, že bys jej mohl potřebovat. Přijme tě z otevřenou náručí. Ale zkus jít k němu, když jej zoufale potřebuješ, když si nevíš rady. Co najdeš? Dveře, které se ti zabouchly před nosem. A ktomui ještě zaslechneš, jak zapadla závora. A potom ticho. Můžeš udělat čelem vzad. Čím déle budeš čekat, tím bude ticho výmluvnější.“ Někteří by namítli, že Bůh se neschovává. Na jedné křesťanské samolepce stojí: Připadáš si od Boha daleko? Hádej, kdo se vzdálil? Jenže pocit viny obsažený v tomto sloganu může být falešný. Kniha Job a nakonec i tento příběh popisuje, že se vzdálil Bůh. Ani Job, ani učedníci neudělali nic špatného. Nakonec opuštěnost Bohem zažil i Ježíš. Jeho zápas na kalvárii popisuje Luther jako Bůh zápasící s Bohem. Jak v tomto věřit v to, že Ježíš je nablízku, jak se nebát? Někteří radí, prostě se opři o víru. V této odpovědi se skrývá pojetí víry jako metody, jak se vyhýbat otázkám, nikoli jak na ně odpovídat. Nechci toto pojetí zpochybňovat, o tomto semínku víry se v Písmu píše. Druhá víra vychází ze zklamání vztahu s Bohem, když se zázraky nedostaví a modlitba je bez odpovědi. Když nastane to, co popisuje Lewis. Tyto okamžiky lze označit slovem věrnost. Jeden druh víry je popsán v Ž. 23 – Hospodin je můj pastýř. Druhý potom v žalmu předchozím – 22, Bože můj Bože můj, proč jsi mě opustil. Právě uprostřed těchto nikoli pocitů, ale zkušeností, se člověk učí důvěřovat, že nás Bůh neopustil, ať situace vypadá jakkoli. Nejhlubší víra, kterou lze označit za věrnost, vyrůstá v bodě rozporu. Lidské bytosti rostou námahou, prací, úsilím, a lidské povaha potřebuje spíše bouře než řešení. Zároveň právě skrze důvěru se učíme spoléhat na Ježíšova slova nebojte se, já jsem to.

Nevíme, zda vše dopadne podle našeho přání, nebo podle naší víry. Přesto máme naději, která překračuje tento svět. Kdykoli s ním počítáme, vidíme svět jinak. Dobře to vyjadřuje JRR Tolkien na konci trilogie Pán Prstenů: „Takže vše smutné odestane? Co se stalo se světem? Odešel velký stín, řekl Gandalf a pak se zasmál a znělo to jako hudba nebo voda na vyprahlou zemi. A jak Sam naslouchal, napadlo ho, že už neslyšel smích, ale čistý zvuk radosti, po nespočetnou spoustu dní. Padl mu do uší jako ozvěna všech radostí, které kdy znal. Ale sám se rozplakal. Pak, jako sladký déšť přejde s jarním větrem a slunce vysvitne o to jasněji, jeho slzy ustaly a vytryskl smích a Sam se smíchem vyskočil z postele. Jak se cítím? Já nevím jak to říct. Cítím se – cítím se – zamával rukama, cítím se jako jaro po zimě a sluníčko na listí a jako harfy a trumpety a všechny písničky, které jsem kdy slyšel.“

Ježíš problémy bouře nebagatelizuje, ale učí nás, že je blízko a zároveň, že to co prožíváme je dočasné, že to co prožíváme nyní nebudeme prožívat vždy. Naše bouře jsou znamením, bolestnou touhou po něčem lepším – po domově, kde jsme nikdy nebyli, ale po němž jsme nepřestali toužit. Jak píše T.S. Eliot: …až vše prozkoumáme, dospějeme tam, kde jsme začali a poprvé poznáme to místo.