Umřít, aby povstal život - J 12, 24

Umřít aby povstal život.

Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.  Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“  J 12, 24

Představte si, že na něčem celý život pracujete, až nakonec dosáhnete cíle a stanete se známým. Lidé vás následují, milují vás a důvěřují vám. Když jste na samotném vrcholu, najednou se zastavíte a řeknete něco ve smyslu, nemá to smysl, nejraději bych to všechno, co jsem dělal, pohřbil.

Uvádím tento příklad, protože trochu připomíná situaci, v které se děje tato krátká promluva. Ježíš slavně přijíždí do Jeruzaléma, dokonce má takovou popularitu, že jeho opozice to shrne slovy: Farizeové si řekli: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním. Vv 19. Jsou nešťastni z toho, jak Ježíše lidé milují. Mají pocit, že svůj boj definitivně prohráli. Pak ještě sám Ježíš řekne svým učedníkům, že bude oslaven (v 23), což evokuje slávu a s ní související popularitu. Jakoby potvrzuje slova farizeů o tom, že jej celý svět následuje nebo oslavuje. Zřejmě se mnohým potvrdili slova o přicházejícím Mesiáši, který nastolí mír a zároveň který přinese vytouženou spravedlnost a právo. A najednou do této sdílené radosti Ježíš pronese slova o pšeničném zrnu, umírání a dokonce nenávisti ke svému životu.

Jedná se o další nesnadný text, který Ježíš pronesl. Opět nás toto staví před otázku proč Ježíš tak věci hrotí? Myslí to vážně? Nedeprimuje nás? Tento týden vyšla Brána a kdosi tam poslal rozhořčený dopis redakci, který redakce zveřejnila a kritika je namířena na mě. Pointa kritiky je v tom, že jsem v jiném článku cosi psal o našem sboru a mj. jsem i napsal, že jak sbor roste, jsou někteří zapojeni do služby a někteří se vezou. Nepitval jsem a nepitvám důvody, nikoho nesoudím, ale prostě takto to je a důvod, že něco děláme, je proto, že to někdo konkrétní dělá, nikoli že se TO dělá. Dotyčný se ale velmi rozzlobil s tím, že vlastně lidi soudím. Různých rekcí na moje články i promluvy je tolik, že se tímto nijak nezabýván, i když mi přijde zbytečné tyto výlevy dávat do Brány. Nicméně jsem si říkal, co by dotyčný říkal na Ježíšova slova? Ta jsou na rozdíl od těch mých skutečně radikální, navíc nejen zde rozděluje lidstvo ale i věřící na dvě skupiny, zda na ty, kdo milují svůj život a nejdou za Kristem a ty, kdo Ježíšovými slovy nenávidí svůj život a Krista následují.

S. C. Lewis napsal v pasáži Jak ztratit život a nalézt ho: Vzdejte se sebe sama – a naleznete skutečné já. Ztraťte svůj život – a naleznete jej. Denně přijímejte smrt, smrt svých ambicí a největších přání a nakonec i smrt svého těla, a nalezete věčný život. Nic si nenechejte. Nic, čeho jste se nevzdali, vám nebude plně patřit. Nic z toho, co ve vás nezemřelo, nevstane z mrtvých. Budete-li hledat sami sebe, nakonec naleznete pouze nenávist, samotu, zoufalství, vztek, zkázu a zánik. Hledejte však Krista a naleznete jej a s ním i vše ostatní.

Jenže jak tato slova zapadají do našeho myšlení? Do doby, kde se skloňují slova jako seberealizace, sebeprezentace, sebezdokonalení, seberozvinutí, sebepotvrzení, sebevědomí, nalezení svého plného potenciálu, využití svého potenciálu, kvalita života atd. Jinými slovy, kdy je důležité spíše sám sebe (případně své děti) nalézt, rozvinout, prosadit se, upozornit na sebe, nikoli sám sebe ztratit?

Hodně jsem se zabýval různými modely církví a někdy, nikoli vždy se tyto modely točí okolo myšlenky jak udělat církev atraktivní nebo jak se dnes říká nízkoprahovou. Chápu tuto snahu, nakonec do jisté míry se o to pokoušíme i my, ale v této snaze hrozí, že zapomeneme na slova JK, která se týkají následování. V tomto pojetí totiž cílem je, aby mě PB učinil spokojeným, šťastným, dobře se cítícím, a to samé očekávám od církve. Klíčovou otázkou pak je, „co mi to dává“, nikoli co já mohu dát.

Pročítal jsem si vyznání víry Jednoty bratrské z roku 1662 století a dostal jsem se k místu, co to je církev resp. její znaky. Dočetl jsem se, že svátosti, kázání evangelia, pak to, kde se koná kázeň, a pak také posvěcení a proměna. Cituji z místa, které ukazuje, co církev není: Kdež se evangelium svaté nezvěstuje, svátostmi se neslouží, řádu a kázně se nevede, do toho lezou bludové různí a života zlého hovadství se rozmáhá, církev tak zprznilá jest, že se jí Kristus musí říci, že jeho choť není. Nechci polemizovat, jak moc je spojeno naše „hovadství“ s tím, že jsme nevěsta Kristova, myslím, ale že stará JB byla hodně přísná, zároveň ale jaksi automaticky staří bratři předpokládali, že být křesťanem a církví v sobě nese rozměr proměny a následování a dokonce někdy i pronásledování.

Ježíš v tomto textu ukazuje jeden ze základních zákonů života, který se prostě nedá obejít a který zní, cestou k životu je umírání a nyní nemyslím fyzické umírání, ale umírání svým ambicím, hříchu, představám atd. Ježíš vlastně v našem textu naznačuje ano, moje chvíle slávy přijde, protože to říká pár dní před ukřižováním a nanebevstoupením, ale není slávy bez utrpení, není života bez smrti, není požehnání bez oběti. Zároveň tak jako výchova dětí někdy bolí, tak bude někdy bolet, že ve sboru budou noví lidé nacházet duchovní život. Sbor bude muset hledat nové prostory, přijdou nové výzvy, budou třeba další lidé, kteří povedou nově obrácené ve víře, přestaneme se znát… Prostě budeme umírat sami sobě. Budu citovat jednoho ze zakladatelů naší církve A. Adlofa, napsané více než před 100 lety: Chceš, aby Bůh miloval jen tebe? Chceš jen, aby tvůj záhonek zaléval a pěstoval? Chceš, aby jen v tvém omezeném místě, sboru, církvi přítomnost svou zjevoval? Ó to bys srdci Božímu, té neobsáhlé jeho lásce pravic neporozuměl.

Co ale znamená nenávidět život v tomto světě, abych ho získal a naopak milovat svůj život, abych jej ztratil?  Mám cítit nevolnost, když vidím západ slunce? Nebo smutek, když se mi něco podaří? Asi cítíte, že nikoliv. Paradox života je v tom, že člověk se vrhá do kariéry své a svých dětí, do zvyšování svých známostí, do vztahů, do cestování a vše je nové, zajímavé, neozkoušené. Vše přislibuje naplnění, radost, úspěch atd. B. Manning ale toto ale nazývá „klíčem k pochopení ubohosti našeho života“, tedy že člověk podlehne nebo uvěří, že tyto, jak říká „tretky kolem nás“, nám skutečně mohou dát štěstí. Život jde dál a najednou se vynoří to, čemu staří Římané říkali „taedium vitae“, tedy určité zklamání z toho, do čeho člověk vkládal takové naděje. Najednou se člověk otočí zpět a zjistí, že mnoho oblastí, do kterých vrážel tolik energie, za to nestály. A právě Ježíš nás učí, žij, ale zároveň nezapomínej na mě, na věci království, následuj mě. To dává skutečný smysl.

Protiklad láska - nenávist je určitým zdůrazněním, které chce ukázat radikalitu následování. Jinde Jan píše, nemilujte to, co svět. Milovat znamená dávat objekt lásky na první místo. A pokud je na prvním místě PB a jeho království, pak tímto poměřuji vše další ve svém životě. Vlastně najednou žiji pod otázkou, Pane líbí se ti, co dělám, jak přemýšlím, kam se ubírám, jak jednám s lidmi? Co chceš, abych ti obětoval? A nejen to – k tomu přidávám i rozhodnutí dělat věci jinak. Jenže toto všechno hrozí tím, že se z toho stane jen rutina, povinnost, zákon. Toto se stane, pokud to, co dělám a proč se měním, není z lásky ke Kristu.

Mám za to, že onen zápas o to, abych zemřel svým vášním, lenosti, averzi vůči některým lidem, citlivosti sám na sebe, ukřivděnosti, neodpuštění, strachu z nemoci se vede ne proto, abych byl jak ze železa, jako stoik, tedy jako sloup a dosáhl jistého stavu apatie a nenechal se zranit, ale abych byl použitelný Bohem. Ve čtvrtek za mnou přišel jeden starý kazatel a říká mi – hodně se teď o tobě mluví. Já mu odpověděl – doufám, že jen dobře. A on na to, no jak kdy. Přece nemůžeš chtít, aby se o tobě mluvilo jen dobře. Nechápu proč, ale nějak se mě jeho upřímnost dotkla a cítil jsem se ukřivděně. Chtělo se mi odpovědět, že nevidím důvod, proč by se o mě mělo mluvit špatně. Tedy mimo těch, kdo mě dobře znají. Ti by zřejmě mohli napsat knihu.

Jenže Bůh mi ukazuje, musíš se toho zbavit pocitu křivdy, nesmíš se zabývat tím, co o tobě druzí říkají. Nesmíš se litovat, musíš umřít sám sobě. Pro každého je něco jiného, ale pro každého je to něco. Důvodem abych zemřel v tomto případě pocitu křivdy, je, aby si mě Bůh mohl použít.

Umírání sobě samým souvisí i se službou druhým. Znamená to myslet více na jejich potřeby než na svoje, obětovat něco z toho, co byste mohli dát svojí rodině a dětem. Nikoli obětovat rodinu a děti, ale obětovat něco. Znamená to nenechat se odradit, když druzí nereagují na vaši snahu, když jsou nespolehliví, když dokonce navzdory vaší snaze reagují podrážděně, když na vaší napřaženou ruku ke smíru nereagují. Znamená to nebrat sám sebe smrtelně vážně.

Kdo je totiž mrtvý, tomu nějaká ta křivda a bolístka nevadí a o to vlastně běží. A Pán nás vyzývá umřít sám sobě. Pak se totiž stáváme použitelnými pro jeho království. Ale i pro vztahy, pro výchovu a pro život.

Pak se proměňuji nejen já, ale i sbor a to bych si moc přál. U sebe, u vás a v celém našem sboru…