Rady mladému kazateli - 1 Tim 1

Text, který jsem vybral, je textem velmi známým. Píše ho Pavel, který ví, že čas jeho pozemské poutě se naplňuje, který říká neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Tedy boj, který bojoval, se chýlí k závěru a tak předává to, co považuje za důležité, svému nástupci Timoteovi. Nikdy jsem v této situaci nebyl, ale předpokládám, že když někdo ví, že je na konci života, snaží se sdělit, to co považuje za nejdůležitější, slovy tohoto kázání na čem záleží.

Pavel, apoštol Krista Ježíše z pověření Boha, našeho Spasitele, a Krista Ježíše, naší naděje, Timoteovi, vlastnímu synu ve víře: Milost, slitování a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána. Když jsem odcházel do Makedonie, žádal jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání než k účasti víry na Božím záměru. Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. 1 Tim 1, 1 – 5

Jak bylo řečeno, Pavel věděl, že se jeho život nachyluje, a tak předává to, co přijal, další kazatelské generaci, zde konkrétně dle svých slov svému synu ve víře Timoteovi, ale nám by možná řekl to samé…

Pavel klade na srdce Timoteovi, aby nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání… Pavel skrze zde vyjádřený despekt k různým naukám zároveň ukazuje měřítko toho, jak nebo čím má být poměřováno učení, vyučování ale obecněji i to, co děláme ve sborech a v církvi. Zcela konkrétně: to co Timotei učíš, děláš, má vést k účasti víry na Božím záměru. Jinými slovy má vést k realizaci Božích záměrů mezi lidmi, k aplikaci, k účasti, k proměně slov v činy.

Vzpomínám si na jeden sbor, kam chodil jakýsi člověk, který byl velmi hádavý a sbor tím dost trpěl. Čas od času to někdo z kázajících nevydržel a při kázání vytvořil alegorii na dotyčného člověka. Všem bylo jasné, o kom kázání je s tím, že jediný, kdo to nevěděl, byl dotyčný člověk, který nejen bedlivě naslouchal, ale i horlivě přikyvoval.  Když následovala modlitební chvíle, dotyčný se krásně pomodlil, jak to bylo hezké slovo a jak by bylo dobré, kdyby se z něj všichni poučili. Naprosto kázání nespojoval se svojí osobou. Byla to jen další informace. Jenže k čemu je informace, která nevede k formaci? K čemu pravda, která se netýká života? Není taková pravda jalová?

Na konci 19 století napsal K. Marx hojně citovanou větu, které se, žel, rychle chytali nejrůznější diktátoři a která zní: Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit. Jinými slovy ať si filozofové a my bychom mohli dodat i teologové o světě žvaní, povídají, ať si dělají čajové dýchánky, my svět změníme. Jinak, poněkud méně prozaičtěji, se to dá říci, nekecáme, ale makáme! Takto to pochopitelně není, jenže podobné zjednodušené slogany oslovovaly a oslovují lidi, kteří jsou frustrování, nespokojení z toho, když vidí rozpor mezi slovy a realitou anebo když slyší jen slova. Slova totiž dávají naději a o to je větší zklamání, když se naděje nenaplní. Pavel dobře věděl, že člověka nezmění pouze nové myšlenky nebo slova, ale nové zkušenosti s myšlenkami.  Stejně tak Boha nepoznáváme skrze pojem, ale skrze zkušenost!
 

Možná jste ode mě slyšeli pojem křeslová teologie. (Tedy nejen systematická, praktická, ale i křeslová) Jedná se teologii, která se rodí kdesi v křesle bez reálného střetu se světem. Tím není řečeno, že nepotřebujeme semináře či teologické školy, kde se rodí nové myšlenky. Chci pouze říci, že bez střetu s někdy krutou realitou světa se víra stává poněkud jalovou. Jenže abychom se s realitou světa střetli, musíme mít odvahu do střetu jít, jinak budeme rozvíjet maximálně nové myšlenky a koncepty, které budou mít jen malý dopad na každodenní realitu života.
 

Protože Pavel zná sílu evangelia, udělal s ní mnoho zkušeností, proto říká Timotei dohlídni, ať se jalově nemluví, ale ať se tvoji posluchači účastní na díle evangelia. Mám za to, že toto je jedním z hlavních úkolů těch, kteří v církvi něco vedou. Povzbudit, motivovat, pohnout posluchače k realizaci toho, co slyšeli a to nejen aby se něco stalo, ale aby posluchači samotní byli proměněni. Jak to dělal Pavel? Strhával svým příkladem. Nebyl ten, který něco o Pánu Bohu pochopil a pak vyzýval druhé, aby to realizovali, ale tím, kdo poznal, pochopil a šel. Neříká pouze, dívejte se na Krista, ale i dívejte se na mě…

Co je cílem našeho vyučování? Pokud někdo učíte, pak jak byste odpověděli? Tak, že cílem vyučování je pravda. Nebo jinak řečeno předání přesných informací, které co nejlépe popisují to, o čem mluvíme. Proč tedy Pavel píše, že cílem je láska? Jednak navazuje na velepíseň lásky, kde píše o víře, lásce a naději a nejvýše staví lásku, jednak lásku vnímá jako nejzákladnější svorník, který je základem i pro pravdu, kterou vyučujeme.

Pokud sdělujeme pravdu bez lásky, tak bychom si na to s jistou nadsázkou měli v některých situacích opatřit zbrojní pas. Taková pravda zabíjí, je zlá, nebezpečná a likvidující. Podobných pravd kolem sebe slyšíme dnes a denně mnoho, jenže nikoho nikam neposouvají. A hlavně takto vyslovené pravdy nikdo nebude poslouchat, a pokud bude, pak ze vztekem. Proto je tak důležité, aby kazatel, ale vlastně každý kdo stojí v čele, měl ty, které vede, rád. To ho nepovede k tomu, aby ředil pravdu, ale aby přemýšlel více nad těmi, ke kterým mluví než jen o tom, co mluví.

Hovořil jsem o lásce k druhým, ale cílem našeho vyučování je stejně tak láska k Bohu. Byl to francouzský filozof a matematik Pascal, který vyslovil povzdech jak daleko je od poznání Boha, k lásce k Bohu. A jinde píše, že světské věci, musíte poznat, abyste je milovali. Boha musíte milovat, abyste jej poznávali. Láska k Hospodinu je akcentována v židovském vyznání víry, které začíná, na rozdíl od našeho věřím v Boha, milovati budeš Boha. Proto jedny z posledních slov PJK na této zemi určené Petrovi jsou, miluješ mě…

Jenže o lásce se hodně mluví, všichni nějak víme, že je motorem vztahu k Pánu Bohu. Pavel jí zde ale jakoby usazuje třemi oblastmi, které mohou být půdou pro lásku k PB i lidem. Oněmi třemi oblastmi jsou čisté srdce, dobré svědomí a upřímná víra. Tam, kde k druhým a PB přistupuji bez nějaké skryté agendy, bez toho, abych hledal nějaké svoje výhody, zároveň kde je upřímná, možná bychom řekli dětinská důvěra v Pána Boha, tam se dobře daří lásce.

Na závěr bych chtěl ukázat na jednom příkladu, jak to funguje, je-li láska motorem. Tento text píše stárnoucí Pavel, mladému nastupujícímu kazatelovi Timoteovi. Někdy, zdůrazňuji někdy, jsou podobné texty prodchnuty spíše skepsí, cynismem, neustálým varováním. Jenže Pavlovy texty takové nejsou, Pavel až do konce života zůstane mladý, jakkoli v jeho životě přibývalo těžkých zkušeností, vrásek a jakkoli mu PB život nijak neulehčil. Text, který budu číst, se týká mládí, ale s láskou úzce souvisí.

„Mládí – to není nějaký časový úsek. Je to stav mysli, rozhodnutí vůle, kvalita představivosti,

vítězství odvahy nad bázlivostí či touhy po dobrodružství nad láskou k pohodlí. Člověk nezestárne tím, že je zde už řadu let. Zestárne tím, že opustí svůj ideál. Léta mohou přidat vrásky na jeho kůži, ale opustí-li člověk svůj ideál, objeví se mu vrásky na duši. Starosti, obavy, pochybnosti a zoufalství jsou nepřátelé, kteří nás pomalu ohýbají k zemi a obracejí nás v prach, ještě než zemřeme. Mladí zůstaneme, dokud budeme otevřeni vůči všemu, co je krásné, dobré a úžasné, dokud budeme schopni přijímat poselství jiných mužů a žen, přírody a Boha. Nastane-li den, kdy nás přemůže pesimismus a hořkost, a kdy nás bude sžírat zoufalství, pak nechť je Bůh milostiv vaší staré duši.“ (generál D. MacArthur)

Zestárnout znamená opustit svůj ideál, opustit nebo ztratit to, proč jste vstupovali do služby služebníků evangelia. Znamená to nechat si zvrásnit duše vráskami, stát se zklamaným cynikem. Nic takového nevidíme u Pavla, i když už je starý, a oním tajemstvím, které doporučuje i Timoteovi, je láska, která se nakonec stává onou hlavní motivací, silou, nábojem aby stárnoucí a na smrt se připravující Pavel se starým nikdy nestal, stejně tak se starým nestalo jeho učení.

Ať zůstaneme otevřenýívůči všemu, co je krásné, ať jsme schopni přijímat poselství jiných mužů a žen a především Pána Boha. Ať naše služba vede druhé ke krokům víry a ať je cílem vašeho vyučování láska.

Bez Boží pomoci je to jen naivní přání. V´me ale, kde hledat sílu a pomoc. Ať nám je v tom Bůh milostiv.