O radikalismu - Fil 3

O radikalismu

A tak, bratří moji, radujte se v Pánu. Psáti vám stále totéž mně není zatěžko a vám to bude oporou. Dejte si pozor na ty psy, dejte si pozor na ty špatné dělníky, dejte si pozor na tu 'rozřízku'! Neboť pravá obřízka jsme my, kteří duchem sloužíme Bohu, chlubíme se Kristem Ježíšem a nedáme na vnější věci - ačkoli já bych měl proč na ně spoléhat. Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon - farizeus; jde-li o horlivost - pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista - spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti, abych tak dosáhl zmrtvýchvstání. Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní. Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme. Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu. Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně. My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit. Fil 3, 1 – 21

Stojíme-li na prahu nového roku, potom si možná klademe otázku, co bychom v něm chtěli dělat jinak. Možná nejsme lidmi, kteří si dávají předsevzetí, ale vždy když něco nového začíná, určité výzvy nebo přání si dáváme nebo před sebe klademe. Většinou tato přání souvisí s tím, co považujeme v životě za důležité nebo co bychom považovali – řečeno Pavlovou terminologií, za zisk. Pro někoho by to bylo shodit deset kilo, pro jiného obnovení manželství, pro dalšího udržení či znovunalezení vztahu k dětem či rodičům, pro jiné posun v zaměstnání… Pavel svoje zisky hodnotí jednu větou: „Cokoli mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu“. Něco podobného můžete vyznat pouze tehdy, když si toho, o co usilujete, hodně vážíte. Kdy máte před sebou nějaký velký cíl a jste jím tak fascinováni, že vše ostatní vám v porovnání s ním připadá nicotné. Na první pohled toto vyznání vypadá jako fanatismus. Známe mnohé fanatismy, které jsou schopné vést lidi, aby ve jménu nějaké ideje nebo člověka hodili vše, čeho dosáhli přes palubu… Nedávno jsem hovořil s jedním člověkem, který se dostal do spárů jedné sekty a do dnes se z této zkušenosti nevzpamatoval. Slovy Pavla „vše odepsal“. Jenže pak se probral a následky jsou hrozné.

Čím je Pavlův radikalismus jiný, „nefanatický“? Pavel hovoří nejen o tom, že poznal Krista, ale i o tom, že poznání Krista mu pomohlo poznat, na čem si v životě zakládal. První oblastí, na které si zakládal, jsou jeho zásluhy, horlivost a mravný život. Je to jeho snaha žít z toho, co dělám pro Boha, jak mu sloužím. Je to pocit, který by se dal shrnout do slov „tolik se snažím a proto by mi měl Bůh požehnat“. Jedná se o nebezpečí každého náboženství. Pavel nikdy nepodceňuje význam skutků – v překladu „Slovo na cestu“ stojí, že poznávacím znamením Božího dítěte je sloužit Bohu a nechat se jím vést. Tedy služba je poznávacím znamením, ale nikoli cestou ke spáse. Jenže poté Pavel píše o tom, že cokoli mu bylo ziskem, to odepsal. Tedy nejen oblasti týkající se náboženského života.

Známý židovský spisovatel, držitel Nobelovy ceny za literaturu Issac Singer se jednou v Jeruzalémě setkal s mužem, který se jmenoval Joseph Shapiro. Ten mu vyprávěl svůj příběh, který Singer zaznamenal v knize Kajícník. Singer popisuje Saphirův odklon od nevázaného života bohatého milionáře pobývajícího v New Yorku, k životu židovského náboženského horlivce. Zde je jeden z jeho vnitřních dialogů, když se dostane mezi pravověrné Židy. „Chystali jsme se k modlitbě. Přivykl jsem si rychlému tempu, v němž Američané vše dělají, ale zde se všichni pohybovali nezvykle klidně a pomalu. Děkoval jsem Stvořiteli, že mě dovedl do tohoto pokoje mezi pravověrné Židy, kteří hledali minjan (společenství deseti) zatímco se ostatní svět topil v nenávisti a zločineckých teoriích. Tady stáří neznamenalo hanbu. Tady se nikdo nechlubil svou sexuální zdatností ani tím, kolik toho dokáže vypít. Nikdo si zde nebarvil vlasy, nepředstíral, že je „o osmdesát let mladší“, a neužíval jiné banality, které můžeme slyšet od světských starců. Až do onoho dne jsem byl čtenářem knih, časopisů a novin. Často jsem cítil, že to, co čtu, je smrtelně jedovaté. Všechno, co jsem četl, se týkalo jediného tématu: světu vždy vládla a vládnout bude síla a přetvářka a nedá se s tím nic dělat. Najednou jsem se slyšel, jak odříkávám slova plná posvátného optimismu. Místo, abych den začínal se zprávami o krádežích a vraždách, chtíči obscenitě a pomstě, vstával jsem se slovy o spravedlnosti a svatosti, o Bohu, který lidem zaručil pochopení a který přivede k životu mrtvé. Zjistil jsem, že nemusím den začínat polykáním jedu“. (I. Singer, Kajícník s. 36 – 37)

Nejde zde tolik o židovství, ale o to, že autor najednou prožije, že to na čem si zakládal, mu nepřináší to, co očekával. Nakonec končí těmito slovy: Celý moderní život je neustálý sled závodů, kdo je nejvyšší, největší, nejsilnější, kdo se dokáže předvést v lepším světle než druzí (s. 100)

Žid Saphiro si tyto věci uvědomí, protože je znechucen životem, který kolem sebe vidí. Pavel si tyto věci uvědomí, protože je uchvácen Kristem. A v to je zásadní rozdíl. Jeden se odvrací od něčeho, druhý je přitahován někým. Pavel je natolik přitahován Kristem, že vše další považuje slovy Slova na cestu za „odpadky“. Když čteme Bibli, potom vidíme, že ta nijak neglorifikuje askezi, že nikde neříká, že život a s ním související Boží dary jsou odpadem. Znamenají slova Pavla, v protikladu s tím, co čteme ve zbytku Písma, že nám má pohled na krásu přírody vyvolávat stejný pocit, jako když se díváme na skládku? Že se nám práce má stát nenáviděným místem, které nám brání sloužit Bohu na plný úvazek? Jistě ne, jenže ani příroda, ani práce, ani nic dalšího nás neuchvacuje víc, než Kristus.

Pavel hovoří o tom, že něco fantastického získal. Možná jste sami zažili nebo jste viděli někoho, kdo se pro něco nadchnul. Nechápali jste, kolik je ochotný dát peněz, času, energie na objekt pro který se nadchnul. Jenže problém byl, že dotyčný byl nadchnut něčím, čemu jsme my nerozuměli. Třeba sportem, hudbou, vědou, školou atd. Když stojíme na prahu nového roku, klademe si otázky, zda bude ve sboru dostatek služebníků, zda budeme schopni a ochotni něco obětovat pro Boží dílo, zda se podaří dotáhnout různé oblasti služby atd. Moje odpověď je, nevím. Záleží na tom, kým jsme uchváceni. Pokud to není Kristus, pak mnohé z našich snů, které souvisí se sborem a s naším duchovním růstem, vezmou za své. Slovo, které Pavel používá pro získat, je převzato z tržní terminologie a doslova znamená směnit dobré za lepší. Nekritizuje stvoření jako takové, ale to, kdyby se mu stvoření stalo něčím, co by považoval za větší zisk, než Krista.

Pavel docela podrobně popisuje, co pro něj znamená získat Krista. Používá terminologii ze sportu. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli.

Když běžíte zvláště delší dobu, pak vidina cíle bývá silnější než bolest spojená s během. Cíl vás přitahuje a vše ostatní jde stranou. Když jsme běželi maraton, pak již probíhalo vyhlašování vítězů a stále někteří dobíhali. Některé možná napadlo, proč to nezabalí. Důvodem byla vidina cíle. Zde Pavel píše o nebeské ceně ale i o tom, že v životě vlastně běží o dvě věci. Sloužit Bohu a nechat se jím vést.

Kladu si otázku, co uchvacuje mě, co uchvacuje nás. Nikoli v mysli, ale v každodenní životní realitě. Z toho co jsme v textu četli, vidíme, že ono „uchvácení“ má mnoho společného s tím, na čem si v životě zakládáme nebo do čeho vkládáme důvěru. Již zmiňovaný Saphiro najednou viděl, že to, na čem si zakládá jeho okolí je strašně prázdné a hlavně nenaplňující. Stejné poznal i Pavel a stejné poznáváme i my. Pavel žil před 2000 lety, Saphiro před 50ti a my žijeme dnes. Zvláštní je, že honba za uznáním a idoly se nezměnila do dnes.

Německý filozof Schopenauer napsal, že život proti nám použil strašlivou lest. Zpočátku toho strašně moc slibuje. Člověk se vrhá do víru života, do lásky, studia, práce, výchovy jenže najednou cítí to, co popsal Tolstoj: Najednou jsem pocítil, jako by se půda pode mnou probořila a že nemám na čem stát, že to, na čem jsem dlouho stavěl, čím jsem žil, již není. Najednou jsem nemohl dát svému životu smysl. Jen jsem se divil, že jsem to nechápal od samého začátku. (Tolstoj, Myšlenky – Na prahu změn 95)

Nic z toho není zlé, problém je, když se to stane náhražkou Krista. Proto Pavel píše, toto všechno je ve srovnání s Kristem odpad. Není to odpad, ale ve srovnání s Kristem ano.

Je to podobné, jako kdybyste žili v chalupě bez elektřiny a vody. Vše byste si zařídili, nepršelo by na vás, oheň by vás hřál, ale pak byste dostali krásný dům. Život v jeskyni byste považovali za celkem příjemný, ale dům je dům. Neřekli bychom, byla to hrůza, ale ve srovnání s domem to byla hrůza. Kdysi jsem řídil Š120… bylo to Ok, ale ve srovnání s Volkswagenem, který řídím nyní, to byla hrůza.

Když si toto Pavel uvědomí, když prožije plnost Kristova požehnání, najednou přestává řešit svoji minulost, svoje postavení, to jak zapůsobit na svoje okolí a spoustu jiných věcí. Důvodem je, že nalezl Krista a vedle něj vše ostatní bledne.

Když stojíme na prahu nového roku, stojíme tváří v tvář mnohým nabídkám, možnostem, mnohým požehnáním, o kterých platí, že je stvořil Bůh a proto jsou dobré. Jenže vedle nich stojí Kristus. Pokud se jím necháme uchvátit, oslovit, nadchnout pak toto vše pro nás bude jen zajímavým zpestřením, ale zároveň ničím, co by nás mohlo odvést od toho, co Slovo na cestu překládá jako sloužit Bohu a nechat se jím vést…

Přál bych nám všem, abychom se v příštím roce nechali uchvátit Kristem, aby nám ve srovnání s ním vše další připadalo jako nic. Pak nemám o budoucnost 13ky obavy.