Když tě svádí ruka, usekni si ji...
Mt 5, 27 – 32
Když čteme slova v tomto textu, potom první co nás napadne zřejmě je, že se to nedá brát doslova. Pokud bychom přečtená slova doslova vzali, potom by došlo k následující situaci – ti, kdo by zde seděli se všemi končetinami a oběma očima (co se očí týká, pak možná spíše muži) by byli buď pokrytci, nebo ti, kdo ztratili soudnost. Každý z nás byl někdy pokoušen, na vždy jsme uspěli, a pokud bychom toto řešili postupným odřezáváním jednotlivých údů, stali by se z nás mrzáci. To zní jasně, jenže… se dostáváme na trochu tenký led. Jde o to, že je určitým nebezpečím příliš rychle domýšlet „co svými slovy vlastně Pán Ježíš myslel“ a zároveň příliš rychle uzavřít – „vždyť on to tak nemyslel“. Pak je už krůček k tomu kanonizovat to, co si myslíme my – tedy svým domýšlením nakonec vybereme to, co se nám líbí a hodí. Zcela konkrétně; na tomto místě můžeme po zběžném čtení dojít k závěru, že Ježíš prostě přehání a že tedy není třeba těmto textům věnovat příliš mnoho pozornosti. Možná jen ostatní a sebe varovat před tím, abychom nebyli fanatici, kteří berou Boží slovo doslova. Jenže zajisté není hlavním poselstvím tohoto textu „hlavně nebýt fanatik“
Když se podíváme na kontext Ježíšových slov, potom vidíme, že se jedná o určitou polemiku s farizei a zákoníky. V textu Mt 5:20 čteme: Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.
Možná, že je zde třeba vědět, že po exilu se osou národní existence Izraele stalo studium Zákona a věrné plnění jeho předpisů. Proto vznikla zvláštní nová vrstva laických vzdělanců, znalců a učitelů Zákona, která od té doby měla v Izraeli rozhodující slovo. Náboženství prostých lidí, "lidu země", kteří zůstali v Palestině a exilem neprošli, mezitím přirozeně upadlo a přizpůsobilo se okolním pohanským kultům. V protikladu k tomu vznikl směr, který se věnoval co nejpřesnějšímu výkladu a plnění Zákona, směr farizeů, tj. "oddělených". Byli to většinou lidé, kteří se živili řemeslem, ale všechen volný čas věnovali studiu a učení Zákona. Opravdovostí, skromností a mravní přísností si získali velikou úctu. Z řad farizeů pocházela většina učitelů Zákona. Jedna z polemik, kterou Ježíš s farizei vedl, byla polemika ohledně dodržování zákona. Farizeové se velmi snažili dodržovat i ty nejmenší detaily Zákona tím, že chtěli zabránit i nejdrobnějšímu přestoupení a to mj. i to, že požadavky zákona rozpracovali do ústní a písemné tradice. Tvrdili, že celý národ je povinen dodržovat nejen zákon, ale i rozpracování zákona.Velká část lidu, včetně jich samých, však tato přikázání nedokázala naplnit. Ježíš tuto skutečnost komentoval následujícími slovy: „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim Mistře.“ (Matouš 23:2-7) Je zajímavé, jak farizeové reagovali na Ježíšovu výzvu ke kamenování cizoložnice: „Kdo jsi bez viny, první hoď kamenem!“ Vědomi si vlastního morálního stavu, se všichni postupně vytratili. (Jan 8:7) Právě zde vidíme jeden z hlavních problémů farizejství, kterým bylo pokrytectví a hraní si na lepšího člověka, kterým nejsem.
Uvedu příklad. Mezi některými farizeji bylo rozšířené tzv. manželství na jeden den. Ženu, po které zatoužili, si vzali za zákonitou manželku a po ukojení svých vášní jí ještě toho dne vystavili rozlukový list, přesně podle Mojžíšova zákona. Tedy z hlediska zákona jednali přesně a přesto… Jiný příklad je zaznamenán v podobenství o samaritánovi (i když zde se problém týká kněží). Ne nadarmo Ježíš říká, že přepadaný ležel jako zabitý. Jde o to, že dle Mojžíšova zákona se kněz nesměl poskvrnit dotykem s mrtvolou. Tedy dotaženo ad absurdum, nepomoci z hlediska kněze v tomto podobenství vlastně znamenalo jednat podle zákona. Posledním příkladem může být příběh o bohatém mládenci – sice se zřejmě nejednalo o farizea, ale pointa příběhu je stále stejná jako výše uvedené příklady – mladík Ježíšovi řekne: Přikázání zachovávám. V podobném duchu k lidem přistupovali farizeové.
Je zajímavé, jak s nimi Ježíš polemizuje a vlastně co říká i nám. Možná bychom čekali, že Ježíš řekne buď něco ve smyslu „o podobné morální výšiny neusilujte, stejně to nemá smysl“, nebo naopak nám Ježíš dá nějaký návod jak dodržet desatero. Jenže Ježíš nás šokuje. Říká – je třeba ještě přidat!!! Vaše spravedlnost musí o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků. A nakonec nás uzemní slovy vv. 48 Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec. Tedy nejen přeskočit farizee, ale být jako Bůh!!! Zdá se, že Ježíš na tomto místě dává poněkud vysokou laťku… co s tím?
Ježíš před nás rozprostírá dvě oblasti, se kterými lidstvo a tedy každý člověk více či méně zápasí – oblast sexuální nečistoty a nenávisti. V Desateru jsou tyto oblasti „vyřízeny“ dvěma slovy „Nezabiješ“ a „Nesesmilníš“. Většina z nás nikoho nezabila a většina z nás se nedopouští smilstva v tom smyslu, že bychom měli sexuální styk mimo manželství. Mohli bychom si tedy odškrtnout tato dvě přikázání jako dodržená. Stejně tak mnohá další. Jenže pokud bychom tak učinili, připomínali bychom děti, kterým řeknete, nemlaťte se pěstmi. Za chvíli je od sebe odtrháváte, protože se fackují. Když jim vynadáte s tím, že jim bylo zakázáno se prát, odpoví vám něco ve smyslu „ale ty jsi nám neřekl, že nemáme fackovat“. Zřejmě problém není v tom, zda se mlátí otevřenou či zavřenou dlaní, ale v jejich srdci. Když Ježíš hovoří o pouhém pohledu nebo o nenávisti, potom vlastně navazuje na svoje slova:
Mk 7, 21 Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy. Problém není předně v zaťaté pěsti, očích, které se dívají jinam, než by měli, či v pohlavních orgánech. Zápas o morální čistotu začíná v lidském srdci. To, jaký jsem uvnitř, slovy Ježíše „ve svém srdci“ nakonec určuje, co dělám. Exemplární a zároveň smutný příklad vidíme v příběhu o marnotratném synu nebo možná bychom řekli o ztracených synech. Starší syn v okamžiku návratu mladšího syna, který vše prohýří, začne svému otci vyčítat slovy – tak moc se snažím, vše co ode mne žádáš, plním, jsem v podstatě mravně dokonalý, a co z toho mám? Toto podobenství bylo psáno jako polemika s farizeji. Starší syn se skutečně snažil a určitě žil mravně správně nebo alespoň lépe než syn mladší. Jenže najednou vidíme, že v jeho srdci je jakýsi zmražený hněv, vztek a smutek a přesto, že žil v blízkosti otce, byl též ztracený.
Je příznačné, že ti, kdo si nejvíce byli vědomi své porušenosti, nebyli a nejsou lidé, u kterých bychom to čekali, tedy lidé morálně pokleslí, ale “svatí“. Často to jsou ti, kdo přebývají v Boží blízkosti a uvědomují si, že ke skutečné svatosti mají strašně daleko – proč? Přece žijí zásadově a mravně! Protože jim Pán Bůh zjeví něco z jejich srdce. Najednou vidíme, že za naší personou, tedy určitou společensky přijatelnou maskou, je neodpuštění, hněv, pocit nedoceněnosti, přehnaná soutěživost, stará zranění, nečisté myšlení, závist, přehnaný strach o své děti a nevím co ještě. Toto vše můžeme vyřešit tak, že si řekneme něco ve smyslu o nic nejde - nekradu, nesmyslím a nezabíjím, jsem spravedlivý. Nebo tyto věci vezmeme vážně a předložíme je Kristu jako hřích, jako oblast, se kterou zápasím a se kterou chci s Jeho pomocí něco dělat.
Stále zde ale zůstává otázka „co s useknutými údy a vyloupanýma očima“. Otázka je, zda i případné odstranění toho či onoho údu změní moje srdce, ze kterého vychází dle Ježíšových slov zlé. Nezmění. Toto nás ale nemá vést k závěru „tak vida, on to ten Ježíš stejně tak nemyslel“. Ježíš nám se vší naléhavostí ukazuje, o co v tomto životě běží. Z pohledu Pána Ježíše jde o všechno - tedy o věčnost. (Mk 9:47 A jestliže tě svádí oko, vyloupni je; lépe je pro tebe, vejdeš-li do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla)
Představuji si, co by mi řekli členové sboru a možná i mé církve, kdybych jim něco v tomto smyslu pověděl. Tedy kdybych jim něco pověděl o pekle. Asi bych byl označen za fanatika nebo toho, kdo volí nátlakové metody. Možná bychom slyšeli „přece toto je strašení a z psychologie víme, že strach člověka nebuduje, ale deformuje“. To je sice pravda, ale jako mnohé jiné pravdy, to platí jen zčásti. Ježíš mluví o lásce, ale mluví i o pekle. Toto dost dobře nemůžeme popřít nebo ignorovat. Na tomto místě nám Ježíš ukazuje, že pokud nám něco brání v následování, je třeba se toho zbavit. Rozumím tomuto textu tak, že pokud mám problém v určité oblasti, potom je nejlepším se jí vyhnout. Konkrétně – nechoď tam, nedívej se na to, nedělej to. Pro každého člověka se může jednat o jinou oblast. Princip ale zůstává – vyhni se. Důvodem potom není jakýsi vyprázdněný legalismus, ale vědomí, že jisté určité oblasti mě brání následovat Ježíše.
Stále ale zůstává jedna otázka. Ježíš nastavuje strašně vysokou laťku, máme se tedy vůbec pokoušet jí přeskočit? Nejsme v pozici skokana, který má před sebou dvoumetrovou laťku a tedy který se ani nebude pokoušet laťku přeskočit? Pokud se zaměříme na dodržování pravidel, potom – poněkud zajímavě, laťku přeskočíme. Nakonec si je totiž přizpůsobíme k obrazu svému. Přesně zde vidím zárodek mnohých náboženských a tedy i křesťanských fanatismů. Zcela konkrétně: Člověk vnímá Boží požadavky. Dochází k tomu, že je nenaplní a tak začne vymýšlet svoje vlastní pravidla, podle kterých lustruje druhé.
Jenže srdce zůstane neproměněné a tedy laťka bude stále ve výši dvou metrů – jen my tuto realitu již nebudeme vnímat. Máme svoje míry. Jak se tomuto fanatismu vyhnout? Navrhuji podstoupit chirurgický zákrok, jakýsi bypass, kdy operatérem je Pán Bůh a operovaným orgánem moje srdce. Jako každý zákrok, i tento bude nepříjemný, bude bolet, ale povede ke změně, která bude změnou celé osobnosti a ne pouhou úpravou či osekáním několika jednoduchých pravidel. Tento duchovní bypass je výzvou pro každého křesťana. Ježíš svoje slova neříká „nově obráceným“, ale všem, kteří ho chtějí následovat – tedy nám všem.