Vinen vinou, Mk 7:14-15
Před několika lety jsem byl na prohlídce koncentračního tábora v Terezíně. Jedná se o velmi smutnou expozici, během které se vám vrací stále dokola jedna otázka: „Kde se v člověku bere tolik nenávisti a zloby“? Když se prohlídka blížila ke konci, návštěvník mohl vejít ještě do jedné cely, kde probíhala nějaká výstava. Už si přesně nepamatuji, co v cele bylo, jedno mi ale velmi silně utkvělo v paměti. Po několika krocích a malých zákrutách jste narazili na cosi, co vypadalo jako velký roztrhaný pták, který připomínal člověka a pak na veliké zrcadlo, kde jste viděli sebe sama. Celý interiér byl nastavený tak, že vám došlo, že ptáka roztrhala nějaká bestie a že tou bestií… je ten, kdo je v zrcadle. V širším kontextu celé prohlídky jste mohli prožít nejen pocit, „jak toto mohl někdo udělat“ ve smyslu zvěrstev, které se v Terezíně páchala, ale i to, že v každém z nás je potenciál zla a že každý z nás je schopen, když ne všeho, tak alespoň lecčeho nedobrého. Člověk se díval do zrcadla, a mohl si říci, ano nejsem úplně dokonalý, ale nejsem jako bachaři, kteří zde působili. Navíc nejsem jako můj soused, jako tuneláři a kmotři podkopávající naší ekonomiku. Jenže soudný člověk si mohl říci, ano to sice nejsem, ale vím, že kdesi uvnitř mě je mnoho zlého.
Zajímavý pohled na lidský vnitřek nabízí F. Kafka v povídce Proces. Hlavní hrdina Josef K. žije normálním životem, ale náhle je obviněn. Nikdo mu nesdělí, čeho se dopustil. Všichni se k němu chovají tvrdě a bez soucitu. Josef si postupně začne skládat útržky svého života. Říká si, je to kvůli tomuhle, nezatkli mne kvůli těmto věcem? Neudělal jsem nic strašlivého, ale třeba se stalo to a to… Josef K. nakonec neví, z čeho byl vlastně obviněn. Nakonec je v předvečer svých narozenin odveden dvěma muži do kamenolomu a zde zavražděn. Existuje řada interpretací tohoto díla, určitě hlavní pointou je vymezení se vůči anonymní byrokratické zvůli, nicméně jedna z myšlenek, je následující. Stav, v němž se nacházíme, je hříšný, bez ohledu na naše provinění. Jakkoli žijeme ve světě, kde mnozí lidé nevěří v soud, nevěří v hřích, přesto cítí, že něco není v pořádku. Jako bychom trpěli jakýmsi pocitem, že pokud by nás někdo hluboce prozkoumal, byli bychom odmítnuti. Jsme vinni svojí vinou. Proto musíme své pravé já skrývat, nebo alespoň velmi kontrolovat, co o nás druzí lidé vědí. Zároveň musíme sami sobě i druhým dokazovat, že jsme hodni lásky, že máme hodnotu a cenu. Kafka konstatuje: „Nevěříš v soud, nevěříš v hřích, nevěříš ve víru, a přesto víš, že jsi nečistý“. Můžeme dodat, že ono „víš, že jsi nečistý“ není problém jen těch, kdo „nevěří ve víru“. Kdosi tento rozpor interpretoval takto: „Proč pracujeme do úmoru a stále si říkáme: Jestli se dostanu na tuto úroveň, pak si vydechnu? Co nás pohání? Jak to, že si někteří z nás nikdy nedovolí někoho zklamat? Odkud se v nás berou pochybnosti o nás samých?“
Pochopitelně nejsnazší řešení je nic neřešit. Prostě si podobné otázky neklást. Pojďme se podívat na jeden výrok, který řekl Ježíš a který může promlouvat i do naší doby.
Shromáždili se k němu farizeové a někteří ze zákoníků, kteří přišli z Jeruzaléma.
Uviděli některé z jeho učedníků, jak jedí znesvěcujícíma, to jest neomytýma rukama.
(Farizeové totiž a všichni židé se drží tradice otců a nejedí, dokud si k zápěstí neomyjí ruce.
A po návratu z trhu nejedí, dokud se neočistí. A je ještě mnoho jiných tradic, kterých se drží: ponořování pohárů, džbánů a měděných mis.) Farizeové a zákoníci se ho zeptali: "Proč se tvoji učedníci neřídí podle tradice otců a jedí znesvěcujícíma rukama?" Mk 7, 1 – 5
Když znovu svolal zástup, řekl jim: "Slyšte mě všichni a rozumějte:
Nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje.
Mk 7, 14 - 15
Tento příběh se nám může zdát trochu odtažitý, zároveň ale jen na první pohled. Jsme ve společnosti hluboce náboženské a šlo o to, že pokud člověk byl někde na trhu, nebo ve společnosti hrozilo nebezpečí, že se dotykem s nemocným člověkem či mrtvým zvířetem kulticky znečistí, nebude moci jít do chrámu. Proto bylo třeba, aby se člověk před tím, než vstoupil do chrámu, aby uctíval Boha, očistil. Proč? Pomohlo to vizuálně si připomenout, že člověk vstupuje před Hospodina, do Boží přítomnosti a že by měl podstoupit určitou očistu. Dnes si toto můžeme představit, když se máme setkat s někým, kdo je obzvláště důležitý. Prostě před vzácnou nebo nadřízenou osobou se snažíme vypadat.
V Ježíšově době když měl člověk předstupovat před Boha, měl se očistit a to jak vnějšně tak vnitřně. Problém byl v tom, že postupně se vizuální znamení čistoty stalo důležitější, než to, co bylo uvnitř člověka. Dneska bychom Ježíšovu řeč přeložili asi takto – nestačí jen hezká kravata a oblek. Nejde o to, jakou máš sukni. To, co člověka znesvěcuje je to, co nosí uvnitř, jeho nitro. A. Solženicin tento zápas vyjádřil těmito slovy: Postupně jsem pochopil, že čára, která rozděluje dobro a zlo, neleží mezi státy, mezi třídami, mezi stranami – že protíná každé lidské srdce a všechna lidská srdce. Ježíš ukazuje, že svět se nedělí mezi zloduchy a dobráky. Určitě existují lepší a horší lidé, ale všichni jsme nějak pošpiněni a tím ovlivňujeme i druhé. Člověk se může snažit vypadat hezky, může dělat dobré věci, ale přesto uvnitř nás je to, co popisuje Kafka, Solženicin i Ježíš. Možná je toto dobře vidět na politice, kdy stále více vidíme, že problém vůbec nemusí být v příslušnosti k té které straně, ale v morální integritě toho kterého politika. Zároveň ale, když vidíme poslance či zastupitele sedět ve svých židlích, vypadají velmi slušně. Jenže někdy je skutečnost jiná a to neplatí pouze o politicích. V knize Víra nebo chaos spisovatelka Sayersová uvedla, že až do minulého století politika fungovala na principu, že to co bylo ve společnosti v nepořádku, nespočívalo v lidském srdci, ale ve víře, že chyba je na straně špatných sociálních struktur či v nedostatku vzdělání. Pokud by se toto změnilo, změnila by se i společnost. Do určité míry je toto pravda, zároveň mnohem větší problém než politická levice či pravice, Zeman či Schwarzenberg je naše srdce. Slovy Bible je to hřích, který se nemusí nutně projevovat tím, že někoho zabíjím, biju, jsem nevěrný svojí ženě či muži, ale někdy mnohem jemněji. Mimochodem když na toto upozorňoval Ježíš, tak nesmírně vytáčel nikoli tzv. velké hříšníky, protože ti to o sobě nějak věděli, ale lidi relativně slušné nebo alespoň takové, které nikdo při ničem nenachytal a kteří měli pocit, že slovo hříšník je jistě vynikající, ale pro ty druhé.
Když Ježíš hovoří o proměně člověka, potom hovoří o proměně nikoli z vnějšku dovnitř, ale zevnitř ven. Zde se možná někdo zastaví a řekne si – aha, tak mě zase otravuje s morálkou. Člověk se má snažit být lepší a ještě lepší a až má pocit že je nejlepší, řekne si, že je křesťan, jenže ve skutečnosti je stejný jako ti, kdo si křesťané neříkají. Toto ale vede maximálně k pokrytectví. Co vlastně znamená ona proměna, o které mluví Ježíš? Všechny náboženské, psychologické i filozofické systémy v podstatě hovoří o třech cestách – o dobrých skutcích, nebo o cestě poznání nebo o mystice. Tedy snaž se nebo poznej a prozkoumej určité učení nebo prožij. Ježíš nabízí jinou cestu – hovoří o tom, že proměna člověka se neodehraje skrze vytržení, poznání či dobrý život, ale skrze setkání se s ním. Neříká tam je ta pravda, ale já jsem ta pravda. Neříká, tak teď jsem vám vše řekl a je čas to či ono dělat, ale říká, následujte mě, poznávejte mě a to vás změní. Jde o to, že jedním z prvních kroků na cestě k poznání Ježíše je poznání a uznání, že něco se mnou není v pořádku, Kafkovsky řečeno jsem vinen svojí vinou, Solženicin by řekl, že jsem mnohdy na straně zla, Sayersová, že chyba je v mém srdci. Ježíš by řekl, že jsem zhřešil. A právě hřích je to, co mě odděluje od toho, abych se s Ježíšem setkal.
Hřích potom není dílčí morální selhání, ale odmítnutí, že pomyslný obraz, který vidím v zrcadle, je i obraz můj. Naopak cesta k Bohu je říci pomyslné ano – to jsem já, zároveň prosba Pane Ježíši, obmyj mě, odpust mi. Proč?
Když Kafka psal o vině a je-li vina a sní související hřích to, co stojí mezi mnou a Bohem, potom se nabízí otázka co s ní. Lepší společenský status, může zakrýt, kdo jsem, ale Ježíš hovoří o tom, že čestnější a lepší cesta je přiznat kdo jsem a toto vyznat Bohu. Ježíš toto nazývá pokáním. Na jednom místě Ježíš řekl, že nepřišel pro zdravé, ale pro nemocné. Jedná se o nadsázku, protože všichni jsme nějakým způsobem nemocní a všichni potřebujeme pomoc. Jen někteří ale jsou ochotni si toto připustit. Ježíš přišel za těmi, kdo si svoji „nemoc srdce“ ochotni připustit jsou. Před pár dny jsem četl vyznání J. Wesleye. Tento muž byl misionář a v jednu chvíli si poněkud paradoxně poznamenal do svého deníku: Jel jsem do Ameriky obracet Indiány, ale kdo obrátí mne? Kdo nebo co osvobodí moje srdce od zlého? Když se díval na svoje kolegy, kladl si tyto otázky. Jsou sečtělí ve filozofii? Já také. Znají klasické a moderní jazyky? Já také. Jsou zběhlí v teologii? Já jsem ji studoval mnoho let. Dávají almužny? Dal jsem všechno, co jsem měl, abych nasytil chudé. Jsou ochotni trpět pro druhé? Vzdal jsem se svého pohodlí, své země, šel jsem do cizí země… Ale může mě vše toto učinit příjemným Bohu? Anebo dostanu se k němu blíže, pokud budu ještě více přesvědčen o pravdivosti Boží? Zajisté ne. Toto jsem se naučil na druhém konci světa. Že neznám Boha, že mé srdce je ohavné a porušené, a že mé skutky i utrpení mě nemohou smířit s Bohem. Nemám jinou naději, než že naleznu Krista. Wesley nakonec nejen poznal a přiznal, že s ním něco není v pořádku, že je hříšník, ale udělal i druhý krok - vydal svůj život Kristu, spolehl se, že nikoli jeho slušnost, ale to když prosíme, aby Bůh pomohl naší nedůvěře, že nás slyší. Bůh si Weslyho mocně použil, mj. i tak, že Wesley hluboce ovlivnil muže jménem W. Wilberforce, který se rozhodujícím způsobem zasadil o to, že bylo zrušeno otroctví. Tato epizoda ukazuje, že setkání s Ježíšem člověka nevede k pasivitě, ale naopak k tomu, že může Boží principy prosazovat i do oblastí, kde působí.
Nechci končit tím, že budu technicky popisovat, jak probíhá setkání s Kristem. To co vím je, že těm, kdo ho hledají, se dá nalézt. Že každý, kdo nahlédne do pomyslného zrcadla a uvidí, že něco není v pořádku, může být uzdraven a může se setkat s Kristem. Uvědomuji si, že popisovat setkání se s Ježíšem je složité. Když T. Akvinský dokončil svoje dílo, které ani s našimi moderními prostředky již nikdo – alespoň co se rozsahu týká, nepřekonal, napsal: „Už nemohu. Před tím, co jsem spatřil, zdá se mi, že vše, co jsem napsal, je jako plevy“.